Ztracený

10. kapitola

Stále více nabývám dojmu, že už bude všechno v pohodě. Dokonce se smířím i s myšlenkou, že se ze mě stane ženáč, možná také otec a že už Elen zřejmě nikdy neuvidím. Myslím si to však pouze do chvíle, než se všechno opět zkomplikuje. Jsem zkrátka magnet na průsery!

Dopoledne ke mně zničehonic vtrhne Lukáš, ovšem na přátelský pokec to rozhodně nevypadá! Z očí mu jen metají blesky, takže vím přesně proč je tady, ani se mu nesnažím nic vysvětlovat, bylo by to naprosto zbytečné, sotva stačím říct… „Lukáši, počkej!“

Ale on nečeká, vrhne se na mě, takže hned první ránu chytnu pěkně na levé oko, až se mi zatmí před očima. Pak následuje plno dalších ran, které se snažím alespoň mírně utlumit nebo vykrýt, bohužel celkem neúspěšně, protože Lukáš je tak rozzuřený, že by mě opravdu snad nejraději zabil. Jenže nemůžu se s ním pustit do rvačky, ne po tom, co jsem mu udělal.

Když vidím, že jeho útok neubírá na intenzitě, dám mu jednu silnou ránu, po které se svalí k zemi a tím to vlastně končí… Paní Bláhová doběhla dokonce pro Erika, ten ovšem přichází s křížkem po funuse. Je po všem. Lukáš leží na zemi, svíjí se přitom bolestí, já tam nad ním jen tak stojím…

Nechte nás!“ zařvu na ně, pak už pomalu a tiše zavřu dveře.

Vstávej Luku, budeš v pohodě?“

Jo a nesahej na mě!“ vytrhne se mi, když mu chci pomoct vstát.

Doploužím se k zrcadlu, abych zjistil, že Lukáš vypadá mnohem lépe. Zatímco on schytal jednu ránu, já jich utržil několik. Z natrženého obočí crčí krev, nos začíná natékat, pod okem budu mít pěkný monokl. Jen se trochu opláchnu, jdu zpátky k Lukovi.

Jak jsi mi to mohl udělat, Alexi?“ začne úplně klidně „Do poslední chvíle jsem si myslel, že bys toho nebyl schopný…, že to je jen mé hloupé, neopodstatněné podezření, ale jak vidím, ty opravdu nenecháš jedinou sukni na pokoji.“

Promiň Lukáši, já vím, že ať řeknu cokoli, nic to nezmění. Nechtěl jsem ti ublížit, seš můj kámoš…, už tak dlouho.“

Kámoš!“ zopakuje ironicky. „Tss, co to vlastně znamená?“ ušklíbne se a pak vstane, aby mi na stůl hodil nějaký notes.

Co to je?“ otážu se nechápavě.

Je to celé o tobě, přečti si to!“

Otevřu první stránku…, jsou tam vložené fotky mě a Ireny. Jedna ze střední, druhá z Flory, fotili jsme ji spolu před pár týdny, líbáme se na ní. Otočím několik dalších stránek. Stačí číst útržkovitě, přesto je z toho vše víc než jasné. Byli jsme na obědě, Katka mi říkala…, to mě nezajímá, jdu dál… Alex mi krásně vylíz…bylo to vášnivé…jeho penis…miluji Alexe… Více už není třeba číst.

Líbí se ti to?“

Ne!“ odpovím se sklopenou hlavou. Vůbec jsem neměl tušení, že si Irena píše nějaký deník, ve kterém dopodrobna popisuje probíhající události našich schůzek.

Ty jsi takový hajzl, Alexi! Fakt se divím, že si tě ta Zuzana chce vůbec vzít! Nevím, jestli je tak hloupá a myslí si, že tě změní, protože ty…, ty se nezměníš nikdy! Vždycky jsi byl děvkař a vždycky jím budeš! Je mi z vás opravdu na blití! Z tvého falešného kamarádství, které celou dobu tak úspěšně předstíráš i z Ireny, která ze mě udělala prachsprostého paroháče…“

Už se otáčí, chce odejít, ale já se musím na něco zeptat.

To ona ti dala ten deník?“

Ona? Ne, nic mi nedala, ani se nepřiznala, našel jsem ho sám, chvíli potom, co mi volala ta tvoje fuchtle. Sama mě prosila, abych zakročil a něco s tím udělal. Pořád jsem doufal…, do poslední chvíle jsem věřil, že bys toho nebyl schopný…, že si jen něco namlouvám, ale…ty… Snad sis to aspoň užil!“

Na víc už nečeká, jen za sebou práskne dveřmi. Nevím jak je to možné, ale najednou se mi ulevilo, přestože jsem zřejmě přišel o kamaráda, bylo to všechno venku. Vlastně se to seběhlo tak rychle, že mi bude chvíli trvat, než se z toho vzpamatuju a dojde mi to.

Jen co Lukáš odejde, přiběhne za mnou paní Bláhová.

Pane Sašo, ten vám jich nandal, jste v pořádku? Pojďte, já vám pomůžu.“

Nic mi není, paní Bláhová, nechte mě prosím vás…, chci být sám, pro nikoho tu dnes nejsem.“

Ale jistě, mám vám něco přinést, vodu nebo tak?“

Ne, nic, děkuji a běžte už!“ vím, má o mě starost, přesto na ni dnes nedokážu být příliš milý. Řeknu jí to hezky zostra, až se pak musím stydět. Lukáš měl pravdu, i mně je z toho na blití.

V práci se dlouho nezdržím, už po druhé hodině jedu domů. Vypadám, jako bych se vrátil z bitvy na Bílé hoře. Těším se, až si lehnu do horké vany a smyju ze sebe nejen zaschlou krev, ale především rány, co mám na duši, kéž by to bylo tak snadné.

Irena už na mě samozřejmě čeká, tentokrát i s kufrem! Jak mě uvidí, zůstane jen nevěřícně stát s otevřenou pusou, zato ona mě nepřekvapila vůbec…

To ti udělal…on?“

Jo! Cos čekala? Že mi snad přijde poděkovat, potřese mi rukou a zazpíváme si?“

Ale já mu…nic neřekla.“

To já přece vím. Promiň, nechci o tom vůbec mluvit. Taky chci být sám, někam si zalez, hlavně mi dej pokoj!“

Irena jen špitne ano, pak jde na zahradu, ale opravdu mě nechá být.

Jsem moc zvědav, jak se na tohle bude Zuzana tvářit. Je to její vina, jen ať si to pěkně vyžere, nána jedna pitomá, kdyby držela hubu, nic z toho se vůbec nemuselo stát.

Je kolem páté, když mi zadrnčí mobil, jenže nemám na nikoho náladu, takže to nechám být. Nakonec mi to ale nedá, proto se přece jen podívám, kdo mi to píše.

V tu chvíli ve mně pořádně zatrne…, protože číslo neznám. Také tomu vůbec nemůžu uvěřit, sice příliš nechápu…, ale ano, určitě je to ona, píše moje Elen. Vzkaz je hodně strohý, esemeska obsahuje pouze krátký vzkaz „Poštovní schránka na rohu ulice, pátek, 16,30

Rychle jí chci ještě zavolat, třeba ji jen slyšet, ale volané číslo je už nedostupné. Ani na minutu nezaváhám, vylezu z vany, obleču se a stále uvažuju, co to znamená poštovní schránka na rohu ulice. Je to jako z té básně od Wolkera, ale určitě to udává místo. Sakra, kde je tady ve městě poštovní schránka na rohu ulice?! Přemýšlím, jen se ze mě kouří, ale nic mě nenapadá, takže si vezmeme na pomoc internet. Projdu snad všechny dostupné ulice ve městě, které mi strýček Google nabídl, ale nic, nikde schránku na rohu ulice nenajdu.

Ireně se zpovídat nemusím, navleču se do motorkářského munduru a hurá do ulic.

Ty někam jedeš, Alexi? Já myslela, že si uděláme hezký večer!“ zeptá se Irena, když jsem ve dveřích.

To sotva, něco mám, čau.“

Na nic dalšího už nečekám, není to ani moje žena, ani moje přítelkyně, snad bych tak řekl, možná bývalá milenka, co jí budu vykládat. Měla by být ráda, že ji tady nechám, taky jsem ji mohl poslat k čertu!

Objedu celé město křížem krážem asi pětkrát, ale poštovní schránka na rohu ulice nikde není. Další nejbližší město je přes třicet kiláků, ne…, jsem si jistý, určitě to musí být tady ve Zdráhalově.

Domů se vracím s nepořízenou, ale šťastný. Stále mám naději! Už se vážně nemůžu dočkat, až bude pátek. Irena sice dotírá, stále se vyptává, ale mám ji na háku.

Prosím Ireno, dej mi už konečně pokoj, ustel si tady v obýváku a nech mě být!“ snažím se ji odbýt, když na mě stále naléhá.

Alexi, já myslela, že když teď můžeme být spolu…“ náhle ji přeruším.

Ireno, nic si od toho neslibuj, to že jsi tady rozhodně nic neznamená. Navíc ti budu vážně vděčný, jestli si něco brzy najdeš. Tohle pokládej pouze za dočasné řešení! Nechci tě tu!“

Zavřu se v ložnici, dokonce raději zamknu, beztak by mě pořád otravovala, vidím ji přes průzor, jak stojí za dveřmi.

Protože je pátek dopoledne, ale já stále nevím, kde hledat schránku na rohu ulice, začínám mírně zmatkovat, tohle je možná moje poslední šance. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdybych tam nepřišel.

S Lukášem kolem sebe chodíme jako dva naprosto cizí lidé, což mě mrzí. Jsem si vědom toho, že jsem to totálně podělal, bohužel spolu s přičiněním Zuzany. Kdybych byl na jeho místě, asi bych mu taky namlátil hubu. Snad až čas rány trochu zahojí. Irenu vždycky miloval, třeba i jí časem odpustí.

Zuza se od doby co odjela vůbec neozvala, jen proti mně stačila poštvat mou matku i Lukáše, to se jí ohromně povedlo! Ale neřeším to, v sobotu stejně přijede. Až zjistí, že má svou sokyni nakvartýrovanou přímo v baráku, bude štěstím bez sebe, přeju jí to, má co chtěla.

Když ke mně přijde paní Bláhová, napadne mě, že možná ona, by mohla vědět, kde se schránka na rohu ulice nachází. Přece jen, do terénu chodívala kdysi často, víc než já, možná bude vědět. Zeptám se tedy přímo.

Paní Bláhová, nevíte náhodou, kde je tady ve městě nějaká poštovní schránka na rohu ulice?“ zadívá se na mě sice udiveně, ale vidím jak urputně přemýšlí.

Víte, že možná vím! To bude tam, jak je to bývalé obchodní středisko…na periferii, teď je to tam takové opuštěné, zchátralé, nic tam není. Ta schránka tam určitě je, byla taková zvláštní, zdobená, hodně výrazná, nikdy nešla přehlédnout…“

No jasně, máte pravdu!“ potvrdím nadšeně.

Pane Sašo, proč to vlastně chcete vědět? Je to tam akorát na spadnutí. To budeme kupovat?“

Ne, to nic, paní Bláhová, to mě jen tak napadlo.“ její pohled však naznačuje, že jsem ji svým vysvětlením moc nepřesvědčil.

Jen doufám, že zase nechystáte nějakou jobovku?“

Nevím, co si pod tím pojmem představujete, ale určitě ne.“ usměju se na ni, takže se už více nevyptává, nerad bych jí lhal.

Doma se jen krátce osprchuju, hodím na sebe džíny, tričko, bundu, abych konečně vypadl na svou osudovou schůzku, když mě zastaví Irena.

Alexi, to takhle teď bude pořád?“ ptá se s posmutnělým výrazem v očích.

Co tím myslíš?“

Jsem tu už dva dny, ale my jsme se zatím ještě ani jednou nemilovali.“

Měli jsme to ukončit už dávno, Ireno.“

Popadnu přilbu, sednu na motorku a během chviličky jsem pryč. Irena za mnou dokonce vyběhne z domu…, vidím ji ještě i ve zpětném zrcátku, jak za mnou kouká.

Dojedu na místo, kde se přesvědčím, že je to přesně tak, jak říkala paní Bláhová. Schránku na rohu ulice nelze přehlédnout. Opuštěné středisko je asi jediné místo, kde jsem při svém pátrání nebyl, vůbec mě to nenapadlo. Nemám však sebemenších pochyb o tom, že jsem tady správně. Dokonce mám ještě spoustu času, teď nezbývá nic jiného než trpělivě čekat.

Vypadá to tu dost nevlídně, ale nikde není ani noha, takže jde o bezpečné místo pro naše setkání, sotva nás zde někdo překvapí. Naposledy jsem tu byl asi jako kluk, ještě s mámou. Teď je to k nepoznání, zdi pokryté plísní, rozbitá okna, vytrhané dlažební kostky…

Je pět minut po půl páté a ona nikde, srdce mi buší jako splašené, ale snažím se zachovat klid, jenže za chvíli je tři čtvrtě na šest…, to už začínám propadat zoufalství.

Na hodinky koukám snad každou minutu, vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Až když je skoro šest, vyjde Elen zpoza rozpadlé zídky. Musela tady být celou tu dobu a sledovat, jak nervozně chodím z místa na místo.

Alexi!“ zavolá na mě.

Přišla, nemůžu tomu ani uvěřit, srdce mi tluče šílenou rychlostí, přitom jsem ještě neudělal ani krok. Už ji více nenechávám čekat, rychlými kroky jdu k ní, abych ji pevně objal!

Lásko moje, já myslel, že se neukážeš!“

Jsem tady celou dobu, já jen…, nevím…není to správné, neměli bysme tu spolu být!“

Je to správné, jsem si tím jistý. Měl jsem velké obavy, že už tě neuvidím, dokonce jsem byl za tebou doma, ale nikoho jsem tam nenašel.“

No…, byla jsem tou dobou asi v Praze.“

Moc jsi mi chyběla, ani nemáš představu, jak moc!“

Mlč už, nic neříkej…“

Ne, už nic nechci říkat, je tu, můžu se jí zase dotknout, políbit ji, přitisknout k sobě…

Alexi, co to máš na obličeji? Ty ses pral?“

Jo, jsem rváč a o tebe bych se rval jako lev.“ ani za mák se mi nechce vysvětlovat, kde jsem ke svým šrámům přišel… Sedneme proto na motorku, abych nás odvezl za město, kde nás nikdo nebude rušit.

Jakmile jsme na místě, chytnu Elen za ruku a kráčíme spolu směrem do lesa, všude je už tou dobou poměrně šero. Během chvilky dojdeme na malou mýtinu, kde ji k sobě znovu přitisknu… Musím ji políbit, jinak se z toho zblázním. Naše polibky jsou po tak dlouhé době trochu nemotorné, zběsilé, netrpělivé, vůbec však nejde přestat. Je mi s ní tak nádherně, asi jsem něco podobného ještě neprožil… Ne, nikdy…, nikdy jsem necítil to, co cítím právě teď. Miluju ji! Opravdově, vášnivě, nadoraz! Dal bych cokoli za to, abych mohl být s ní! Jsem zkrátka úplně ztracený…

Oba jsme během chviličky vzrušeni z našich nedočkavých polibků, takže začnu Elen svlékat, ona se tomu vůbec nebrání, naopak, sundá mi bundu, pak mikinu i tričko. Bundu dám na zem, abych na ni mohl Elen pomalu položit. Chtěl bych něco říct, ale nač kazit tento okamžik slovy, žádná slova totiž nedokážou popsat to, co právě prožívám.

Užívám si její blízkost, začnu líbat celý její obličej, pak pokračuji na krk, prsa… Má je tak krásná, ne příliš velká, ale nádherná, něžně jí přejíždím po bradavkách, které jemně okusuji, ona mě přitom čechrá ve vlasech.

Moc po ní toužím, jak rád bych se s ní tady a teď pomiloval, ale nemůžu, přestože vím, že ona to chce také. Pokazilo by to naše první opravdové setkání, navíc bych rád, aby naše poprvé bylo na jiném místě, snad příště… Když mi Elen zasune ruku do kalhot, nevydržím to, už tak jsem celý mokrý.

Dost, prosím! Ty mě tak trýzníš, ještě chvíli a přísahám, že se neudržím.“ říkám jí mezi polibky.

Já vím, ty mě taky mučíš, ale krásně…, dlouho jsem něco takového neprožila.“

Pak se jen líbáme, teď už pomalu, protože se musím uklidnit, jemně ji hladím po tváři, ve vlasech a sem tam políbím na krk nebo na ucho.

V kolik máš být doma, lásko?“

Řekla jsem, že přijedu po desáté, jsem jako u kamarádky.“

Aha.“

A ty?“

Mě nikdo nehlídá, můžu přijít v kolik chci.“

Pak je chvíli ticho, ale vím, že se zeptá.

Můžu vědět, kdo to byl?“

Myslíš se mnou v restauraci?“

Hmm.“

Zuzana.“

Ona tě nebude postrádat?“

Určitě ne a i kdyby, je mi to jedno.“

Myslela jsem, že budu muset odejít, když jsem tě tam viděla.“

To já taky, čekal jsem, jestli nepřijdeš na chodbu, nepřišla jsi…“

Já vím, ale to nešlo, mohli by si toho všimnout. Alexi, jestli máš nějaký vážný vztah…, nerada bych, abys kvůli mně něco riskoval.“

Já nic neriskuju…, ty asi ano.“

Ano, přesně tak, jsem vdaná, musím být rozumná, ale ty bys měl být taky.“

Víc to téma nerozebíráme. Protože už začíná být dost chladno, posbíráme si věci a jedeme zpátky k městu. Užívám si, jak je ke mně pevně přitisknutá, drží se mě trochu jako klíště, asi má strach, ale jedu opatrně, nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí kvůli mně něco stalo!

Ve městě jsme po půl deváté, to znamená, že máme pořád spoustu času, Elen přijela autobusem, takže ji povezu domů sám, což mi náramně vyhovuje.

Zajdeme se někam najíst?“ zeptám se, jen co si sundám helmu.

No, nevím, kdyby nás snad někdo viděl…, to není moudré!“

Nechci ji k ničemu nutit, proto si koupíme hamburger v občerstvení a pak jen bezcílně brouzdáme okolo řeky, kde probíráme spoustu všeobecných témat. Na to jak to má doma, se příliš nevyptávám, čekám, až o tom začne sama, ale vždycky když jenom slovem naznačím, okamžitě stočí hovor jinam. Nevyzvídám, to by pak naše setkání mohlo být i poslední.

Alexi, už budeme muset jet, je moc hodin.“

Nebude tě třeba čekat?“

Ne, to ne…, on není takový.“ odpoví se sklopenou hlavou.

Ještě minutku, prosím! Je mi s tebou tak nádherně, Elen. Viď, že se mi jenom nezdáš?“ ptám se a dvěma prsty jí odhrnu pramínek z čela.

Ne, nezdám.“ zakloní hlavu, aby mě políbila.

A kdy tě zase uvidím?“ jen co to vyslovím, hodně posmutní, na brzké setkání to tak podle výrazu rozhodně nevypadá.

Vůbec netuším. Ale pokusím se, aby to bylo brzy.“

Déle než jeden den to nevydržím, musím tě zase vidět, chci se tě dotknout, políbit tě!“

Já vím, to já chci přece taky! Ale nejde to tak snadno. Moc jsem váhala, jestli ti mám napsat, doteď si nejsem jistá, že to bylo správné rozhodnutí.“

To neříkej, já jsem tak moc šťastný, už jen to, že jsem tě vůbec potkal. Utrápil bych se bez tebe! Když budeš chtít, přijedu za tebou kdykoli si to budeš přát. Stačí poslat zprávu a za chvíli jsem u tebe! Přijedu klidně i v noci.“

Nevím, Alexi, nechci…, aby o nás někdo věděl. Musíme být moc opatrní. Libor by…“ poprvé vyslovila jeho jméno.

Tvůj…manžel?“

Hmm… Já se ti sama ozvu. Hlavně mi nevolej a nejezdi za mnou.“

Chceš po mně nemožné, víš to?“

Možná…, ale Libor je…“

Více to nevydržím, nechci, aby o něm mluvila, už teď ho z duše nenávidím. Závidím mu, že s ní může být kdykoli se mu zachce. Abychom v hovoru nepokračovali, volím raději hluboký vášnivý polibek…

Jedním jsem si však jistý už teď! Ať mě to stojí cokoli, i kdyby se mnou máma do smrti nepromluvila… Zuzanu si nikdy nevezmu, nemiluju ji, až teprve teď jsem potkal svou lásku, tu opravdovou, která mi trhá srdce, jen co pomyslím na to, že ji třeba zítra vůbec neuvidím, to je přesně to co mi chybělo… To co jsem celou tu dobu hledal… Promiň mami!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *