11. kapitola

Hned v sobotu ráno, dostanu od Zuzy zprávu, abych pro ni přijel ve dvě na nádraží. Musím se tomu od srdce zasmát. Jsem náramně zvědav, jak přivítá našeho nezvaného hosta. Vypadá to na ohromnou psinu, vážně se na to těším. V noci se mi zdálo o Elen, krásný sen, po dlouhé době vstávám šťastný, až na mě Irena kouká jako z jara.

Hezké ráno, Irenko, jakpak ses dnes vyspala…na gauči? Doma se ti spávalo líp, co?“ neodpustím si své špičaté poznámky. „Opravdu jsi to takhle chtěla?“ tuto větu však vyslovím už zcela vážně.

Alexi, počkej…  Já tě miluju! Proč se ke mně najednou takhle chováš?“

Copak to nechápeš Ireno? Nechci s tebou být! Upřímně, je mi úplně jedno o čem sis celou tu dobu snila. Nemiluju tě! Nikdy jsem ti to neřekl, ani jsem ti nic nesliboval… Vždycky šlo přece jen o sex! To ty jsi Zuzaně všechno vyzvonila, můžeš si za to sama!“ dál se s ní nehodlám vybavovat. Namířím si to rovnou do bazénu a ještě si u toho vesele pohvizduju.

Na nádraží jsem už před druhou. Jen co mě Zuzana zahlédne, roztáhne pusu do širokého úsměvu, při kterém navíc zvesela mává. Kdo ví, jak dlouho ti to nadšení vydrží, říkám si v duchu.

Ahoj miláčku, já jsem tak šťastná, jsi tady přesně. Konečně jsem zpátky, ten týden byl úplně nekonečný, ale mám to za sebou! No ale lásko, co to…co to máš zase na obličeji? Ten tvůj box. Toho necháš, slib mi to prosím!“

Ahoj Zuzi! Taky jsem rád, že tě vidím…“ dám jí pusu, vezmu bágly, dneska má tři, asi se opravdu stěhuje natrvalo.

Nic na sobě nedávám celou dobu znát, myslím, že nemá nejmenší tušení, jaké překvapení ji čeká. Jedeme k domovu a já se nemůžu dočkat, jak se bude tvářit. Zuzana vejde celá natěšená do dveří, když vtom se pořádně zarazí.

No co je? Běž dovnitř, ne?! Co tak stojíš?“ pobízím ji, protože se zastaví ještě ve dveřích.

Alexi, vysvětlíš mi laskavě, co to má všechno znamenat?!“

Co bych ti vysvětloval? To tys ji k nám pozvala, co se najednou tak divíš?“ odpovím s klidem a popostrčím ji dovnitř.

Já rozhodně nikoho…“ pak jí to konečně docvakne. Proč jsi to nechal zajít tak daleko? Proč ji tady necháváš? Buď tak laskav a vyhoď ji!“ nařídí mi… Já se však jen se smíchem opřu o dveře, abych si ji pořádně vychutnal. Zuzana si všimne, že se tím bavím, takže začne opět běsnit. Bože, Alexi, já se z toho opravdu zblázním, jak to chceš teď jako udělat? To tady…jako budeme…všichni tři? Ona se bude na nás dívat jak to děláme… a pak nám u toho svítit?!“

Proč by se dívala? To může dělat s náma, ne?! Však jsi chtěla dát trojku, jen jsem si vybral další holku sám, o nic nejde…“ po tom už Irena vyprskne smíchy, jenže Zuzana začne být naprosto nepříčetná.

Už zase začínáš? Já tohle…ne já to nedopustím! Ty rajdo jedna blonďatá!“ chytí Irenu za vlasy a začne s ní smejkat ze strany na stranu.

Co to děláš? Ty blbá krávo!“ začne vřískat i Irena, aniž by si to nechala líbit. Přitom jí ubalí pořádnou ránu do obličeje. Raději zasáhnu hned, přestože bych se rád pobavil mnohem více.

Nechte toho obě dvě! Mám vás obou leda tak plné zuby, kdy už konečně pochopíte, že ani jednu z vás nechci… Ireno, budu rád, pokud si co nejdříve něco najdeš, běž k vašim, je mi to vážně jedno nebo klidně i pod most! Zuzano a tebe…já si tě nikdy nevezmu, říkám ti to hned! Asi bude nejlepší, když se hned sebereš a pojedeš domů!“ obě se na mě jen nevěřícně koukají, jenže já už takhle dál nemůžu.

Ale lásko, tak přece, já to tak nemyslela. Všechno je už zařízeno…, zámeček, jídlo, oznámení! A bylo to mezi námi teď tak hezké.“ snaží se mě obměkčit Zuzana.

Co bylo hezké?“ ptám se úplně vytočený. „Myslíš naše hádky, divoký sex, to že jsi mi zatajila, že nebereš prášky, tvoje neustálé lži, plány na svatbu?! Poštvala jsi proti mně vlastní matku, žalovala u Lukáše. Co ode mě po tom všem vlastně ještě čekáš? Navíc, jasně jsem ti řekl, že to takhle nechci! Ženit se nebudu! Promiň, je mi líto…“

Ale, já to všechno dělala kvůli tobě, miluju tě! To jsem se na to měla jen dívat? Můžeš si za to i ty sám! Neustále mi zahýbáš. Která ti to všechno bude asi tak trpět? Vždyť bys měl být ještě rád, že jsem tak tolerantní… Taky po tolika letech, co si vlastně myslíš? Že mi zničíš život a pak si jen tak mírnix tírnix řekneš promiň, je mi to líto… Tak to ne chlapečku, to si vyžereš! Co když jsem těhotná, co naše dítě?“

Prášky sis vysadila bez mého vědomí, je to tvůj problém. A zahýbám ti proto, že tě nemiluju. Je to vážně tak těžké pochopit?“

No tak…to počkej…, naši už všechno zaplatili, nebudu se s tebou o tom bavit. Svatba prostě bude a hotovo!“

No jak myslíš, ale k oltáři si půjdeš leda tak sama, beze mě!“

Déle už to nevydržím, Ireně jen škubou koutky, vypadá, že si to náramně užívá. Jdu se rychle převléct do sportovního a musím odsud vypadnout dřív, než mě ty pijavice celého vysajou.

Zuzana za mnou celou tu dobu chodí jako stín, aby mě přesvědčila, že pouze s ní naleznu to neskonalé štěstí, ovšem marně. Netrvá to ani pět minut, co se vypařím jako pára nad hrncem.

Téměř celý víkend trávím mimo domov, ale s těma dvěma tam zkrátka nebudu. Bohužel ani jedna nevypadá, že by se v brzké době chystala pryč. Najednou vidím tu svou nerozvážnost, už se to ani nesnažím jakkoli řešit. Hlavně, aby se mi co nejdříve ozvala Elen. Je mi po ní smutno, takže jestli do večera nenapíše, pojedu tam klidně bez svolení, musím ji vidět i kdybych se měl koukat jen přes okno!

Nedělní odpoledne tráví moje návštěva u televize, dokonce jsou tam obě, koukají na nějakou detektivku, každá sedí na jedné straně pohovky, holky si rozumí, jak tak koukám. Nechám je vegetit, však hlavně, že nevopruzují.

Alexi, je třeba zajet do obchodu!“ vzpomene si náhle Zuzana, když jsem na odchodu.

Tak běž nakoupit, ale já se najím venku. Však se postarejte jak umíte, čau.“ odbydu ji. Ještě to, abych je obě živil a ony se mi budou válet v obýváku. To ani omylem děvenky, já vám mecenáše dělat nehodlám.

Jedu do tělocvičny, abych opět pobavil Erika s Honzou. Když jím vylíčím uvítání Zuzany, navíc že tam teď spolu sedí jak dvě tetky u televize, oba se doslova valí smíchy. Trvá jim celé dvě hodiny, než konečně změníme téma. Přitom mi samozřejmě líčí další zajímavé situace, které by mohly vzniknout, až se z toho pěkně zapotím. Urputným cvičením to však rozhodně není. Ani se jim nedivím, kdybych byl na jejich místě, asi bych se taky smíchy neudržel, jenže se to týká mě, tudíž mi to až tak humorné nepřijde.

Z tělocvičny vypadnu teprve v devět, stále čekám, jestli třeba Elen nenapíše, alespoň kratičkou zprávu, jenže nic. Nakonec mi to nedá, sednu na mašinu, abych během chvilky zaparkoval na svém oblíbeném místě. Už to tu znám, takže šup s motorkou do křoví, pak hurá na obhlídku. Zase je všude tma, ale dnešní noc je velmi jasná, všechno je krásně vidět, svítí měsíc i hvězdy, musím být opatrný, dnes by mě určitě mohl někdo zahlédnout.

V přední části domu se jako obvykle nesvítí, vzadu je to klasika, Elenin strýc sedí u televize, láduje se rohlíkem. V ložnici je však tma také, svítí se jen ve druhém okně, proto mě čeká další průzkum.

V pokoji sedí Elen, právě něco šije na šicím stroji. Pamatuju se, jak zmínila, že je to vášnivá švadlenka. Stojím tak chvíli na balkóně, sleduju její pohyby, jak si odhrnuje vlasy z obličeje nebo se protahuje. Sice je pouze za oknem, taky ji vidím pouze zezadu, ale dělá mi dobře, být v její blízkosti.

Nechci to však déle protahovat, nakonec přece raději zaťukám. Vyleká se tak, že málem převrátí stůl i se šicím strojem. V tu chvíli se otočí a jen ji zahlédnu, div, že nespadnu z balkónu. Elen má celou oteklou tvář, krvavý šrám u nosu, oko zdobí modřina hrající snad všemi barvami. Otevře okno, ale já překvapením ani nepozdravím…

Lásko moje, kdo…kdo ti to prosím tě udělal?“ ptám se celý rozhozený tím co vidím.

Alexi, jasně jsem ti řekla, abys tady nechodil, že se ti sama ozvu. Běž pryč, nechci, abys mě takhle viděl!“

Ne, prosím, Elen, neodháněj mě! Musel jsem přijet. Navíc, po tom co vidím…neodjedu jen tak. Pojď aspoň na chviličku ven.“

Dobře, tak na mě počkej venku. Hlavně už běž!“ odstrčí mě, zavře za sebou okno a zmizí někde v domě.

Dnes jí to trvá podstatně déle, ale nakonec přijde. Nese dokonce nějakou deku, také vede i psa, asi aby nás hlídal. Ten si mě nedůvěřivě očichá, ale nevrčí ani neštěká, určitě můj pach zná. Do lesa to bereme poklusem, běžíme o dost dál než jsme byli minule, až doběhneme na takovou malou planinu mezi stromy, kde je díky jasné noci hodně vidno. Měsíc dneska svítí úplně jasně, já tak na svou lásku krásně vidím, v tom měsíčním svitu vypadá jako víla.

Berte lehni a zůstaň!“ poručí psovi, který poslechne na slovo. Pak roztáhne na zemi deku, kterou nese, ale jen co na ni dosedne, hlasitě se rozpláče.

Všechno mi to drásá srdce, nemůžu ji vidět zbitou, utrápenou. Tak moc bych jí chtěl nějak pomoct nebo potěšit, jenže na tohle slova rozhodně nestačí. Kleknu si k ní, abysme se pevně objali. Za krkem slyším jak pláčem vzlyká, jen se celá třese.

Elen, lásko, moc tě prosím, přestaň plakat, nemůžu se na to koukat. Řekni mi už konečně co se vlastně stalo?! To je…kvůli mně?“

Ne.“ hmm, tak alespoň že tak, ale stále nic moc nevím. „Alexi, já…nemůžu!“

Co nemůžeš?“ ptám se s obavami, protože mám strach, že to mezi námi bude chtít ukončit.

Neměli bysme spolu být, chápeš? Jenže na druhou stranu…já nevím…“

Ne, nechápu to, jen jsem si jistý, že bez ní už nikdy nedokážu být.

To on?“ zeptám se přímo. Nic neodpoví, jen ucítím jak kývla hlavou. No jistě, kdo jiný… Já toho hajzla zabiju, nedovolím, aby ti ubližoval, tohle ti nesmí dělat!“

Ne, moc tě prosím, Alexi…on, nesmí se o tobě za žádnou cenu dozvědět…on zabil by mě! Prosím, to by byl konec…já…“ pak zase jen ten pláč. „Nedovedu si představit, že budu bez tebe.“ zavzlyká a sevře mě ještě více.

Už nikdy nemusíš být beze mě…miluju tě, tak strašně moc!“

Nene, to ne, prosím neříkej to, vždyť se vůbec neznáme, viděli jsme se sotva párkrát…, to nemůžeme, to nejde!“

Ano, neznáme se, vím to, snad je příliš brzy, ale já už jsem si teď naprosto jistý tím, že všechno mezi námi je opravdové. Obejmu ji pevně, hladím ji jemně po vlasech a teprve nyní si uvědomím, že jsem jí za celou dobu ani nepolíbil. Chvíli jen tak spolu sedíme, až je Elen zcela klidná, dokonce mám chvíli pocit, že snad i usnula…

Něžně uchopím její hlavu do dlaní, abych ji pohladil a dal jemný polibek na modřinu, kterou má na tváři. Musí to moc bolet… Pak začnu pomalu líbat celý její obličeji, ona mi nastaví své rty, takže splyneme v jednom dlouhém hlubokém polibku, který se po chvíli změní v útržkovité nedočkavé líbání, plné touhy.

Elen celá taje pod mými doteky, když se oba utápíme ve vzájemném objetí. Naše těla jsou už celá rozpálená touhou po tom druhém. Trochu neopatrně mi najednou svlékne bundu, ale ani to není vše, protože chvíli na to mi stáhne i tričko. Zalehnu ji a snažím se ji zahřát vlastním tělem, hlavně aby jí nebylo chladno.

Žhavé a nedočkavé polibky mě začínají dovádět do stavu šílenství. Vůbec netuším, jestli dnes svůj chtíč dokážu ovládnout, tak moc po ní toužím. Svléknu jí mikinu, pod kterou vůbec nic nemá, abych zulíbal celé její tělo, které přitom zahřívám svými dlaněmi. Ona při každém mém doteku hlasitě vzdychá. V lese, kde je naprosté ticho, se to až příliš rozléhá, chvíli mám tak obavy, aby nás někdo neslyšel, oba se však necháváme unášet na vlnách rozkoše.

Alexi, pomiluj mě, lásko moje…jsi tak…“

Nedozvím se, co jsem, protože ji musím zase políbit, snad jí svým jazykem i trochu dusím, ale nemůžu si pomoct, jsem silně vzrušený, přímo nedočkavý. Na nic nečekám, Elen se mírně nadzvedne, takže jí stáhnu džíny, které pohodím stranou…, pak už zůstane ležet jen v kalhotkách. Mohu se tak opájet pohledem na její nahé tělo, které teď patří jenom mně.

Nenechej mě čekat…“

Nenechám, už nemůžu, když ji tu tak vidím, zbláznil bych se… Lehnu si k ní, abych na malou chvilku dráždil svými hbitými prsty její nedočkavou vlhkou studánku. Je u toho celá napnutá jako struna, proto ji znovu přikryju svým vlastním tělem a zeptám se…asi hloupě…

Můžu, lásko?“

Musíš, protože jinak zešílím…“

Vtom do ní lehce, ale pevně proniknu, projede mnou silná vlna vzrušení, při které mi naskočí husí kůže…, je to tak silný zážitek, zcela jiný, než jsem dosud zažíval, snad proto, že jsem se tak bezhlavě zamiloval. Elen pode mnou leží, silně mě objímá svými stehny a já jsem zcela uchvácen jejími vášnivými prožitky. Chvílemi mám pocit, že své pohyby sotva dokážu kontrolovat. Nevím na co se soustředit dříve, jestli na její obličej či prsa, které vidím v tom měsíčním svitu.

Pronikám do ní netrpělivě zas a znova v touze uspokojit naše nažhavená těla. Netrvá to však dlouho co dosáhnu svého prvního orgasmu…z lásky! Pak vedle sebe jen tak ležíme, už nám začíná být trochu chladno, ale stále se držíme za ruce. Koukáme spolu na jasnou oblohu posetou hvězdami. Nechci ani pomyslet na to, že se budeme muset zanedlouho rozloučit.

Ty jsi z toho asi moc neměla, že miláčku?“

Děláš si psinu? Bylo to tak…tak úžasné. S tebou je všechno úžasné, Alexi, až se za to stydím. Potom je mi z toho smutno.“

Nemusí ti být smutno, můžeme být spolu kdykoli budeš chtít!“

To by bylo asi pořád.“ řekne posmutněle. „To nejde…, vždyť víš…“

Bohužel to vím, je mi jasné, že to nejde, alespoň ne hned, ale musím něco vymyslet, aby to bylo častěji. Rád bych se vídal i někde jinde, nejen tady v lese, přestože je tu tak moc krásně.

Nasaju vůni lesa, která na mne v kombinaci s Eleninou vůní vanilky působí doslova jako zázračné afrodiziakum. Ona se začíná mírně chvět…, asi zimou, znovu ji tedy obejmu, abych ji zahřál a nedechl se té její úžasné vůně, která mne přivádí do stavu naprosté nepříčetnosti a ohlušující touhy.

Musím jí ještě jednou pomilovat, teď mnohem vášnivěji než poprvé… Společný orgasmus je pak třešničkou na dortu našeho prvního milování.

Kdybych mohl, zůstal bych s ní tady do rána. Stále jí svírám ve své náruči, Elen mě hladí ve vlasech, což mi způsobuje naprosto slastné pocity. Přesto musím tuto chvíli přerušit, abych se zeptal na něco, dost nepříjemného, ale potřebuji znát pravdu.

Elen…asi o tom nechceš mluvit, ale rád bych něco věděl.“

Hmm, tak se ptej.“

To bylo poprvé nebo…on…bije tě často?“ chvíli zaváhání a ticha beru jako předzvěst nemilých zpráv. Ale zabiju toho parchanta, jestli na ni ještě jednou vztáhne ruku!

No…nebylo to poprvé, on je někdy…hodně se na mě zlobí, hlavně, když se napije.“

Lásko, vím, že nechceš, ale rozhodně musím něco udělat, nenechám ho, aby se k tobě tak choval!“ určitě má hrozný strach, protože hned prudce vstane.

Alexi, to nemůžeš! Slib mi, že neuděláš žádnou pitomost, moc tě o to prosím! Všechno bys tím mohl pokazit.“

Neboj se, ale jestli na tebe ještě sáhne, přísahám, že mu to nedaruju! Proč to tvůj strýc vlastně dopustí?“

Pche…ten? Je rád, že stojí na nohách. Libor pořád tvrdí, že nás všechny živí, jací jsme darmožrouti. Bojí se ho.“

A ten statek, to je všechno jeho?“

Právě, že ne, moje a strýce. Máme to napůl, chtěla bych ho vyplatit, aby mi to nechal, ale z čeho asi. Jsem ráda, že to vůbec udržím nad vodou.“

To nějak vyřešíme.“ obejmu ji pevně a přitisknu k sobě.

Alexi, jen mi slib, že Liborovi nic neřekneš!“

Ne, neřeknu, slibuju, neboj se…, ale nemůžu to nechat jen tak.“

Právě, že se bojím, protože jestli něco uděláš, bude to ještě horší!“

Nebude, lásko, já se o tebe postarám. Jsem tak moc rád, že tě mám, že jsem tě našel, nedopustím to!“ snažím se ji uklidnit.

Hmm, už budu muset jít. Přála bych si zůstat tady s tebou, ale nejde to, mohl by se vzbudit. Zase bych to schytala.“

Dobře, jen mi ještě taky něco slib. Pokud by tě chtěl znovu bít, hned volej, ano? Já přijedu! I kdybych si tě měl odvézt, udělám cokoli, rozumíš!“

Ano, ale…není to tak jednoduché, jak to vypadá… No, kdyby něco, zavolám.“

Miluju tě, Elen, strašně moc! Neodpustil bych si…, že jsem ti nedokázal pomoct, chápeš lásko?“

Chápu…taky…tě miluju.“ pro stvrzení našich slov se však musíme znovu dlouze políbit, ach to loučení, jak já ho nemám rád…

Moje štěstí se nedá popsat slovy, zároveň mnou však zmítá i pocit bezmoci. Neměl jsem nejmenší tušení, že ten hajzl Elen mlátí. Jenže jak zabránit tomu, aby se to neopakovalo. Sama přiznala, že to není poprvé, tudíž je pouze otázkou času, než se to stane znovu. Sice jsme se dohodli, že bude v případě potřeby volat, ale podle toho jak to říkala, tomu ani za mák nevěřím. Je na ní vidět, že se ho až příliš bojí, než aby něco udělala. Na druhou stranu je to pro mne veliká příležitost, protože nevěřím, že by s někým takovým chtěla zůstat do konce života.

Když se vrátím v noci domů, ty dvě spí jako zabité, Irena chrápe v obýváku, ale Zuzanu mám nastěhovanou v ložnici. Tahle situace začíná být neúnosná, vydržím to ještě pár dní, ale jedna z nich musí odsud, tím jsem si jistý. Teď, která to bude. Kdyby to viděla moje máma nebo dokonce Elen, asi by to se mnou nedopadlo příliš dobře.

Téměř celý týden probíhá v pracovním duchu, mám toho tolik, že lítám jako hadr na holi, sotva stihnu oběd a klušu do terénu. Kšefty se hýbou naplno, což je skvělé, protože mám velké plány. Dokonce se vyhnu i příjímání nových uchazečů, které nemám rád. Na lidi všeobecně nemám příliš dobrý odhad, proto se tohoto úkolu zhostil Erik sám.

Na box to stihnu za celý týden pouze jednou a s Elen se vidím také pouze dvakrát, vždy navečer sotva půl hodinky. Způsobuje mi to strašná muka, ale nad vodou mne drží příslib společně strávené soboty, možná i celé noci, protože, bude sama doma, tedy se strýcem, ale to nás zase tak neomezuje.

Domů chodím minimálně, spíš přespat, navíc máme tichou domácnost. Irena se Zuzanou se za mé nepřítomnosti většinou stihnou pohádat, takže jsem vážně rád, že u toho nemusím asistovat, jejich rozepře mě proto až tak netrápí. Víceméně čekám, kdy jedné z nich dojde konečně trpělivost, sbalí si kufry a vypadne. Tolik štěstí mne však zatím nepotkalo.

Je konečně pátek, to už netrpělivě čekám na to, až mi Elen napíše, zda naše společná sobota platí. Jsem celý jak na jehlách, protože mám trochu obavy. Ještě mne čeká jedna pracovní schůzka, pak si konečně můžu od té pakárny odpočinout. Rád bych se pustil do podrobného plánování, jak pomoct Elen. Vše mám už promyšlené, jen se trochu obávám toho, zda bude s touto variantou souhlasit.

Zrovna se chystám odejít, když z chodby zaslechnu křik. Ten hlas je mi výrazně povědomý, je to otázka chviličky a moje nastávající tchýně se hrne do dveří, jak jinak než v doprovodu Zuzany.

Alexandře!“ zavříská, když rozrazí dveře.

Pane Sašo, já…se omlouvám…“ koktá paní Bláhová.

To je v pořádku, nechte nás prosím o samotě.“

Proč o samotě, jen ať to všichni slyší, jakej seš syčák!“

Uklidněte se, paní Peterková a posaďte se, prosím…“ snažím se ji usadit. Dveře raději zavřu sám, protože baba Peterková huláká tak, že ji musí slyšet celej barák.

Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit, Alexandře?!“ ta ženská je tak protivná a panovačná, až mě z toho mrazí. Studená, jak ten psí čumák.

Co tím přesně myslíte?“ když Peterková vidí v jakém jsem klidu, zrudne jak krocan, trochu se bojím, aby to s ní tady neseklo.

Zuzana samozřejmě mlčí, jen klopí oči, opět čeká, až to matka všechno zařídí. Tentokrát mají ale smůlu, už sebou rozhodně nenechám vláčet.

No ta coura, co je u tebe v baráku? Zuzanka volala a moc u toho plakala, ty prý s tou ženskou něco máš! Je to pravda?“

Ano, je to moje milenka.“ odpovím zcela vážně, s naprostým klidem. Přitom si jakoby mimochodem chystám papíry na schůzku, zkrátka jako by se nechumelilo. Peterková vyvalí oči, jen lapá po dechu, zřejmě nečekala mou upřímnou odpověď.

No to snad nemyslíš vážně?! Co…co tím chceš říct? Přece tam nebude bydlet s vámi, božíčku!“ koktá a vyštěkne tak, až jí přeskočí hlas.

No, už s námi bydlí, jak jste si jistě všimla.“

Ale za dva měsíce je svatba, trvám na tom, abys ji ještě dnes vystěhoval z domu!“

O tom, kdo bude u mne bydlet a kdo ne, o tom si budu rozhodovat jen já sám. Zuzana u mě může klidně zůstat, ale vy, ani ona si od toho nic neslibujte.“ odpovím a podívám se přitom na Zuzanu. „Vaší dceři jsem již řekl…, teď to znovu řeknu i vám, ještě jednou… Já si Zuzanu nevezmu!“

No to asi budeš muset! Všechno už je zařízené a tys to slíbil! Jste přece zasnoubeni!“

Trochu mi začíná docházet trpělivost. Je mi to líto, Zuzanu nemiluju…, nevezmu si ji, také si nepamatuji, že bych ji snad někdy požádal o ruku. Nikdy jsem vám, ani jí nic takového neslíbil. Navíc…“ kouknu přitom na hodinky. „Musím už na pracovní schůzku. Takže, když mne teď omluvíte… Sekretářka vás vyprovodí.“ jsem právě na odchodu, ale ještě se zastavím u Zuzany, která stojí u dveří.

Tohle bylo tak trochu zbytečné, nemyslíš, Zuzi?“ to mě jen chytne za ruku.

Alexi, já tě opravdu miluju!“ pohladím ji po tváři, protože vím, že je to naposled.

Já, vím…, ale nemělo by to cenu, sbohem, Zuzko!“

Nemůžu uvěřit tomu, jak moc to bylo snadné. Měl jsem to udělat hned, moje obavy byly naprosto zbytečné. Z našeho rozchodu nemám sice dvakrát dobrý pocit, ale dost dobře nechápu, co si od toho Zuzana slibovala. Zřejmě si myslela, že mě její matka přesvědčí. Budou si muset najít jiného blbečka, kterého dotáhnou k oltáři. Více se tím nehodlám zabývat a jedu na smluvenou schůzku, protože už tak přijdu pozdě.

Po návratu na firmu mě čekají další nečekané novinky, až si říkám, že snad nikdy nebudu mít klid. Do mé kanceláře vtrhne dost nečekaně Erik, aby mi představil nové lidi, které nabral.

Čau Alexi, dobře že jsi tady. Mám tu ty nováčky, máš chvilku?!“

Nepočká to do pondělka? Už jsem na odchodu, jen si sbalím věci a padám, mám toho za celý týden fakt plné brýle…“ snažím se důvěryhodně vymluvit.

Bude to jen chvilička, seznámíš se a můžeš jít.“

Kolik jich je vůbec?“

Jenom tři, to dáš…“

Tři králové… Bóže, tak ale honem, celkem spěchám.“

Erik je s nimi v minutce nazpět. V tu chvíli jdu do kolen, protože tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Jsem si však jistý tím, že mi to udělal schválně. Za tohle by vážně zasloužil leda tak po tlamě.

To je pan Krátký, pan Votročil a slečna Holíková, s tou se už asi znáte. Tohle je pan Vondra, obchodní ředitel.“ představí mě.

Všichni si potřeseme rukou, Dominika na mě navíc zamrká těmi svými kukadly. Pánové Krátký a Votročil vypadají jako docela obyčejní čtyřicátníci, zato slečna Holíková… Ihned si vzpomenu na naše malé erotické dostaveníčko z Erikovy ložnice. Kupodivu to se mnou vůbec nic nedělá. Je hezká, to ano, možná i chytrá, ale jelikož jsem až po uši zamilovaný do Elen, nezajímá mě. Přesto si myslím, že to není jen tak, že je tady.

Prohodíme pár zdvořilostních vět, popřeju jim mnoho úspěchů v nové práci, pak už ti tři vymáznou ven.

Eriku, prosím, můžeš na slovíčko?!“

Ale jistě, co potřebuješ?“

Děláš si ze mě fakt blázny?“

Co tím myslíš?“

Proč jsi sem bral Niku? Neříkej mi, že jen tak náhodou přišla na pohovor!“

No to ne, ale je to kamarádka Simony, teď dostudovala, bylo mi to takové hloupé jí odmítnout. Navíc, ona vypadá, že bude šikovná.“ zasměje se s úšklebkem. Vím přesně, na co ten kretén naráží. „No však spolu nemusíte hned do postele, Casanovo! Ze svatby sešlo, třeba mi budeš ještě vděčný. Seznamování máte přece už za sebou.“

Tak to ti teda pěkně děkuju! Si ji neviděl? Ta mě bude zase uhánět!“

Ale je hezká, ne?“

Seš fakt blbec, Eriku, z toho budou akorát problémy. Jsem zvědav, jak dlouho to tu vydrží!“

Hele Alexi, já tě s ní do naší ložnice neposílal, to byl tvůj nápad, ty hned taháš každou babu do postele. Takže než se zase s někým vychrápeš, zkus nad tím první trochu přemýšlet. Zatím ahoj, spěchal jsi přece domů.“

Jo spěchal, čau!“ seberu si věci a vypadnu z kanclu. Končíme, vážně bych byl nerad, aby mě Nika hned překvapila tím, že chce někam odvézt.

Doma nikoho nezastihnu, je to úleva, to ticho je přímo jako rajská hudba. Zuzana se očividně odstěhovala, protože věci tu nemá, ale kde je Irena? Z práce chodí dřív než já, navíc mám dojem, že dnes měla volno. Vlezu si do bazénu, telefon pořád při ruce, jenže Elen stále nepíše, začínám mít trochu obavy, protože tak dlouho bez ní nevydržím.

Vkrádat se zase večer přes balkón, to se mi moc nechce. Naše večerní procházky lesem jsou sice romantické, jenže i tak bych si ji chtěl užít trochu více.

Neuběhne ani deset minut, už slyším šramot v kuchyni a cinkání skla.

Ahoj miláčku!“ vejde Irena s pusou od ucha k uchu, skleničky se šampusem v ruce. „Konečně můžeme slavit!“

No…ahoj, ty jsi ještě tady?“

A kde bych asi tak měla být? Pro tu naivní pipinu si dneska konečně přijela její matka.“

To vím, byly za mnou…obě!“

Ta její máti je hrozná semetrika, se divím Zuzaně, že ji tak bezmezně poslouchá. Navíc ji má pořád za prdelí. Takhle se nikdy nevdá.“ v tomhle musím dát Ireně bohužel za pravdu.

Když už jsme u toho…, kdy se odstěhuješ ty?“ ptám se a netrpělivě čekám, co mi odpoví.

Proč? Teď už přece nemusím, konečně jsme spolu sami.“

To s tím ale vůbec nesouvisí, Ireno! Mezi námi to skončilo, řekl jsem to snad jasně.“

Alexi, prosím tě, proč to všechno kazíš? Bude nám spolu dobře, uvidíš.“ jen to dořekne, svleče se donaha a jde za mnou i se skleničkami. V tu samou chvíli mi naštěstí zadrnčí mobil.

Promiň, na nějakou oslavu nemám vůbec náladu, ovšem, posluž si, jestli chceš.“

Pak už lezu ven, abych si rychle přečetl esemesku, na kterou tak netrpělivě čekám. Irena jen zůstane se šampusem zkoprněle stát v bazénu.

Zítra 10:00 u mně“

Z této zprávy se mi doslova rozbuší srdce, už aby byl zítřek! A protože má Irena opravdu velkou chuť slavit, neustále za mnou leze, zavřu se v ložnici, raději se tam i zamknu, vrazím si sluchátka do uší a jdu snít. Jen ať si ta jezinka na mě klidně bouchá…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *