Ztracený

15. kapitola

Ráno dorazím do Javořinek těsně po desáté, jsem natěšený jako malé dítě, až uvidím svou lásku. Samozřejmě jsem také zvědavý, jak dopadl včera Foltýn. Vůbec se neostýchám a jdu rovnou k domu. Nikde nikoho nevidím, takže hned zazvoním. Dnes mám vážně štěstí, že by už konečně bylo na mé straně? Přijde mi otevřít Elen, dokonce se na mě usmívá, rázem jsem prostě šťastný, tohle mi nikdo nemůže vzít.

Ahoj, lásko!“

Á, dobrý den, pane Vondro…“ zdraví mě Elen rozverně. „Je tady pan Vondra, jdu s ním do stájí!“

Ani se neohlížíme. Jdeme spolu směrem ke stájím a pak na pastvinu. Celou tu dobu mlčíme, ale i tak vidím, že je Elen úplně jak vyměněná.

Tak co pan manžel, dorazil včera domů v pořádku?“

Jo dorazil, ale zase tak v pořádku nebyl.“ říká s veselým posměškem.

Kam jdeme? Nemůžeme jít někam, kde budeme mít trochu soukromí?“ ptám se netrpělivě.

Možná…“ opáčí mi váhavě ta malá šibalka.

Elen, nehraj si se mnou nebo se neudržím… Skočím na tebe klidně tady a teď!“

To už se na mě otočí, aby se mi upřeně podívala do očí… Ty její zelené oči, jsou tak svůdné, pichlavé, že jim prostě vůbec nedokážu odolat. Slunce jí do nich svítí a já v nich vidím malé plamínky, které mě vábí k sobě…

Pak úplně zvážní, jen tak tam zase naproti sobě stojíme, vyzývavě na sebe koukáme, skoro jako tenkrát, když jsem tu byl poprvé. Cítím se naprosto bezmocný, ztracený, úplně jsem jí podlehl… Vůbec nic s tím nedokážu udělat. Natáhnu k ní ruku, takže tu svou vloží do mé…vím, že líbat ji tady nemůžu, ale i tak je to vzrušující. Najednou je mezi námi doslova elektrizující napětí, pořád se na mě dívá, pohledem vůbec neuhne. Nevím jestli je to tím, že je tak upřímná a nic neskrývá nebo mě chce k něčemu vyprovokovat…

Miluju tě!“ řeknu po chvíli.

Taky tě miluju!“

Hraješ si se mnou?“

Vůbec ne.“

Proč se na mě tak díváš?“

To se nesmí?“

Smí, ale nevím jestli tu touhu po tobě dokážu ještě ovládat!“

V tu chvíli se otočí, vysmekne se z mé ruky, aby mi utekla směrem k lesu. Na chvíli zaváhám, ale pak mi to nedá a běžím za ní, určitě se mi zase někde schová, jak ji znám.

Elen!“ zavolám, když vběhnu do lesa. Vážně se schovala, vůbec nikde ji nevidím. Ale dlouho hledat nemusím, protože sama vystoupí zpoza křoví. Zase tam jen tak postává, kouká směrem ke mně, vypadá to, že na mě asi čeká, takže jdu pomalu k ní.

Je tak krásná, svůdná, okouzlující. Mám na ni obrovskou chuť, chci si ji vzít hned teď, jen nevím, jestli mi to dovolí. Když přijdu těsně k ní, pohladím ji po tváři…, to se otře o mou ruku jako kočka, jen zavrnět. Najednou mě přepadne trochu panika, že nevím co si s tím citem k ní vlastně počít. Její pohled mě šimrá až ve slabinách, napětí je tak husté, že by se dalo krájet.

Tak na co ještě čekáš, Alexi? Vezmi si mě!“ to je pro mne velká výzva. Sám nevím na co ještě čekám, takže ji popadnu a položím na zem, není to příliš pohodlné, ale oběma je to úplně jedno. Toužím po ní tak moc, že už se nedokážu ovládat. Líbáme se spolu divoce…nedočkavě, svlékneme se navzájem během pár vteřin a já do ní bez zaváhání vší silou proniknu. Přímo mě k tomu vyprovokovala, ale vůbec jí to nevadí, právě naopak, líbí se jí jak si ji beru, vzdychá pode mnou, chvěje se rozkoší, až mi své nehty zarývá hluboko do kůže.

Udělej mi to, Alexi, tak moc tě chci v sobě cítit…pořád a pořád, já…nemůžu už bez tebe být!“

Už nikdy nebudeš beze mě, lásko moje! Udělám všechno co si jen budeš přát… Jsi má paní, já jsem tvůj sluha. Řekni co chceš…, všechno ti splním.“

Teď buď ve mně! Miluj se se mnou, vášnivě bez zábran, chci být jen a jen tvoje!“

Její vzdechy jsou chvílemi tak hlasité, že už jen čekám, jestli na nás někdo nevběhne, ale za celou dobu se nikdo neobjeví.

Něco takového jsem snad ještě nikdy neprožil, bylo to tak silné a živočišné, Elen mě dokáže dostat do zcela neovladatelného stavu, všechno si to tak užívám…, tak strašně moc, že mě děsí představa toho, že by to snad mohlo všechno skončit.

Když se trochu uklidníme a obereme od listí i jehličí, vracíme se ke stájím. Je to zvláštní, ale za celou dobu snad z domu nikdo nevystrčil ani nos, nikdo nás nehledal.

Elen mě dokonce pozve na kávu. Stájemi jen rychle projdeme, ale slíbíme si, že až přijedu příště, což bude brzy, vyrazíme spolu na vyjížďku.

Sedíme spolu v kuchyni, celkem mlčky, občas něco prohodíme, když do kuchyně přijde Foltýn. Jeho oko zdobí pořádný monokl.

Dobrý den, pane Foltýne, proboha, co se vám stalo?“ ptám se v hraném údivu.

Dobrej, co by…jsem to nandal chlapům v hospodě.“ více už se neptám, nerad bych v něm vzbudil podezření, ale mé štěstí v tu chvíli do slova a do písmene graduje. Déle se samozřejmě nezdržuje a hned zase odpálkuje pryč, je mi jasné, proč je zalezlý jako krtek.

Já už budu muset jet, lásko, nerad, ale musím.“

Hmm, nechce se mi s tebou vůbec loučit, to se nikdy nenaučím.“ odpoví smutně a sklopí oči.

Neboj se, věřím tomu, že přijde doba, kdy se už spolu nebudeme muset loučit.“

Já vím, já tomu věřím!“

Elen mě jde vyprovodit až k autu, dokonce je všude naprostý klid, nikdo se o nás nestará, ani jsem netušil, že to bude tak moc snadné.

Já přijedu brzy, miláčku…nezapomeň, miluju tě!“

Pa, taky tě miluju, Alexi!“

Krásný den, jen co je pravda, cestou domů si pustím opět Hollywood Undead a dám si ho pěkně na plné pecky, ať třeba ohluchnu…

Neděle bude pro mne odpočinkový den, Elen nemá čas, takže do Javořinek nepojedu. Navíc bych hned v začátku nerad vzbudil nějaké podezření. Rozhodnu se tedy pro relaxaci a povalování na zahradě nebo u televize. Dokonce jsem schopný prohodit pár slov s Irenou.

Co, že máš dnes tak dobrou náladu?“ vyzvídá opatrně.

Ani nevím, dobře jsem se vyspal, mám den volna…“

Vypadáš, jako bys…“

Jako co?“

Jako bys byl zamilovaný.“

Tobě tak budu něco vykládat, už jsem se poučil, holčičko, neřeknu ti vůbec nic.

To se ti jen zdá.“

A co Klára?“

Co je s ní?“

No už jsi s ní mluvil?“

Ne.“

Tak jí zavolej, asi chce něco kvůli Luka, nevím.“

Jo, zavolám jí.“

Alexi?“

Co zas?“ ptám se už nevrle.

Doufám, že s ní nic nemáš?“

Jak jsi na to přišla, prosím tě?“

Jsi děvkař. Dalo by se to čekat.“

Ne, nic s ní nemám…“

No proto, Klára je hodná holka, měla jsem jí vždycky ráda. S tebou by to fakt chytla! Takovou by sis nezasloužil ani omylem.“

No, než poslouchat tohle, asi jí půjdu opravdu raději zavolat. Dost dlouho to sice vyzvání, ale nakonec to přece jen zvedne. Pak je však ticho…

Kláro!“

Ahoj, Alexi!“ hlesne sotva slyšitelně.

Prý se mnou chceš mluvit.“

Nechci, ale musím.“

Tak kdy máš čas?“

Třeba dneska v pět?“

Hmm, mě je to jedno, mám dnes volno.“

Tak v pět u Myší díry.“ navrhne, načež hned zavěsí. Zřejmě se stále zlobí, navíc ten Lukův rozvod…, to mi byl zase čert dlužen.

Přesně v pět vyzvednu Kláru u Myší díry, ale dnes nevím, kam vlastně jet.

Chceš na nějaké konkrétní místo?“ zeptám se.

Jeď třeba tam…jako posledně.“

Klára je dnes zvláštní, ale nedivím se jí, asi je nemocná z Lukovy nové nastávající. Kdo ví, jak se jim tam žije, navíc čekají přírůstek! Jen doufám, že neprojeví i ona přání u mne bydlet. Bohatě mi stačí Irena, ještě abych tak měl v baráku celou jejich famílii. Dojedeme na místo, vypnu motor a čekám co z ní vypadne. Je to jako by se historie opakovala, jen je to dnes obráceně.

Tak o čem chceš mluvit?“

Alexi…já vůbec nevím, jak začít.“

Já taky ne, ani nevím co potřebuješ.“

Vtom se na mě podívá. Zdá se, že mě stále miluje…bohužel, je tak špatně čitelná… Její oči jsou úplně jiné než Elen, které ve mně probouzí nezkrotnou touhu a vášeň, celý se v nich doslova utápím. Oči Kláry jsou milé, ale vyvolávají ve mně pouze soucit.

Alexi, já…jsem těhotná!“

Jako by mi v tu ránu někdo vrazil nůž do zad. Celý můj život, vše co se událo za poslední dny…, moje společná budoucnost s Elen…, to vše je rázem pryč, jako mávnutím kouzelného proutku, v minutě se to rozplynulo.

Nevím co na to říct, co mám dělat. Najednou je mi strašně zle, že musím vystoupit z auta. Nohy i ruce se mi klepou. Docela jasně si však vzpomínám na naši společnou noc, která nezůstala bez následků a můj život se díky tomu právě celý hroutí jako domeček z karet…

Klára vidí, jak jsem z toho špatný, proto přijde za mnou, aby mě chytila za ruku.

Jsi v pořádku?“

Co chceš slyšet, Kláro?“

Vlastně nic, jen jsem ti to chtěla říct a taky…, že si to dítě nechám.“

Je mi jasné, že po tom co jsme s Irenou udělali Lukovi…, tohle je pro mě konečná! Z toho se jen tak nevykroutím, navíc bych se hnusil sám sobě! Máma bude asi šťastná, napadne mě, konečně se dočká vnoučete. Ztěžka polknu, netuším co budu dělat, co bude s Elen, kdo se oni postará? A co já? Miluju ji tak, že bych za ni dýchal, nedokážu ji jen tak opustit, ale můžu jí ještě přijít na oči?

Kláro, budu si to muset všechno promyslet… Nebudu předstírat nadšení, protože mě to hodně zaskočilo. Tohle jsem opravdu neplánoval.“

To je v pořádku, Alexi, já od tebe nic nečekám.“

Díky, vážím si toho.“

Pak nasedneme zpátky do auta, abych odvezl Kláru domů. Když se vrátím, převleču se, sednu na motorku, abych se projel. Doma bych zkrátka nevydržel… Irena by mě jistě neustále sledovala. Navíc by se určitě vyptávala, co mi Klára chtěla.

Opět se cítím jako v ringu, ale můj soupeř…osud má teď nade mnou převahu, jsem na zemi, ležím tam, nemůžu se ani pohnout, má duše se právě roztrhla na tisíce kousků…vůbec netuším, jestli se ještě někdy dokážu zvednout…

Celý den se musím strašně přemáhat, aby na mě nikdo nepoznal, jak moc se to všechno zase podělalo. I přes tu snahu jsem ale nadmíru podrážděný. Stihnu se pohádat s Dominikou, Robinem a dokonce vyjedu i na Erika. Nejraději bych si vzal týden volna, jenže v práci toho máme tolik, že to zkrátka není možné.

Jediné na co se těším je Elen, ale při představě, že jí budu muset všechno říct, se mi do Javořinek vlastně ani nechce.

Stále o tom všem musím přemýšlet, přehrávám si různé scénáře, hodnotím varianty vývoje událostí, ale stále jsem nedošel k žádnému závěru. Jediné co vím, budu muset za Lukášem, sám mu všechno vyklopit. Bohužel i na jeho přístupu k celé věci v mnohém záleží.

Seberu tak poslední špetku odvahy a před odchodem domů za ním zajdu do kanceláře. Zaklepu, strach se mnou cloumá, přesto vejdu bez vyzvání. Ruce se mi příšerně potí, třeba mě vyhodí, říkám si.

Co potřebuješ, Alexi?“ zeptá se okamžitě, ale kupodivu to nezní výhružně ani naštvaně, spíš tak nějak obyčejně, lhostejně, bez emocí.

Potřeboval bych s tebou mluvit, Luku.“ líbit se ti to rozhodně nebude, pomyslím si v duchu.

Jsem na odchodu, ale jestli je to důležité…pojď dál!“

Sednu si na pohovku, jen čekám, co se bude dít. Luk dokonce přinese dvě skleničky a láhev koňaku, nějak tomu nerozumím, asi na usmířenou, netuším. Sice budu řídit, ale nedokážu to odmítnout.

Tak co Irena?“ zeptá se sám od sebe.

No…dostala padáka.“

Něco jsem zaslechl, ale to víš…, ani mě to už nezajímá.“

Luku…, mě to všechno strašně mrzí. Já…strašně jsem to všechno podělal.“

Víš, Alexi, vlastně bych ti měl poděkovat.“

Co, prosím? To nechápu?“

Jen díky tobě jsem teď vlastně šťastnej, fakt šťastnej. S Irenou, to nebyl žádnej život a říkám to i tobě, dej si na ni velkej pozor, je to nevypočitatelná mrcha.“

Asi máš pravdu.“ potvrdím jeho slova. „Hrála si s náma oběma, tak trochu.“

Jo, to jo a to je všechno? Jestli jsi přišel jen kvůli Ireně…, jak říkám, už mě to nezajímá.“

No tak, Alexi, seber se, vyklop to, snažím se sám sebe povzbudit. Držím skleničku, zírám do nazlátlé tekutiny, protože stále nemůžu najít odvahu.

Ne, přišel jsem kvůli něčemu jinému.“

Tak mluv, poslouchám.“

Luku…, já a Klára.“ jen slyším, jak se Luk zhluboka nadechne, snad mi ten koňak nechrstne do obličeje nebo mi skleničku neomlátí o hlavu.

Klára…je těhotná…“ tak, je to venku, ani to nebolelo. Jenže najednou nic…, vůbec nic se neděje, je naprosté ticho, Luk do sebe otočí sklenku koňaku na ex, pak se na mě zadívá a opře se ztěžka do pohovky.

Alexi, já tě vážně zabiju… Chodíte spolu?“

Ne, to bylo jen občas, neměl jsi ji ke mně vůbec posílat. Vím, že mě to neomlouvá, jsem hroznej ksindl. Stalo se to, když jsme tebe a Irenu hledali, tak v tu noc…“

Vezmeš si ji?“ zeptá se přímo, jenže tím mě úplně dostal, neřve na mě, nevyvádí, jen tak tady sedí a ptá se, jestli si jí vezmu. Co mám vlastně odpovědět. Tím, že si vezmu Kláru přijdu navždy o svou lásku. Mám z toho smíšené pocity, nevím co dělat, koho můžu zklamat…?!

Bylo by to správné…ano, vezmu si ji.“ slyším říkat sám sebe.

Miluješ ji?“

Jo…mám ji rád.“ odpovím s trochou zaváhání.

Ale jestli ji zklameš nebo jí ublížíš, nepřej si mě, Alexi! Přijdeš dneska večer za Klárou?“

No, dneska…, nevím, jestli mi to vyjde.“

Nutit tě nemůžu.“ odpoví stroze. Přesto je patrné, že mu to není jedno.

Budu se snažit ještě dnes přijít.“

Fajn, aspoň se seznámíš s Petrou.“

Více už si neřekneme, sbalíme si oba věci, před budovou se rozejdeme, aby si šel každý po svém. Na odchodu na mě ještě Lukáš mávne a zavolá.

Tak večer!“

Jo, přijdu…“

Vůbec nevím, co jsem to právě udělal, ale jedno vím určitě, právě jsem si nadobro zavřel vrátka k Elen, k jejímu srdci. Jak jí to vlastně řeknu, po tom všem co jsem jí slíbil. Určitě mě vyhodí, ale zasloužím si to. Nedokážu si představit, jak bez ní budu žít.

Do Javořinek proto jedu nezvykle pomalu. Elen zahlédnu už z dálky od cesty. Stojí zrovna u ohrady,  pozoruje koně. Jdu potichu za ní, ona to zřejmě vycítí, protože se po mně ohlédne, až mi srdce poskočí, slyším až v uších jak hlasitě bije, jen pro mou lásku… Než k ní dojdu, z garáže vyleze Foltýn. Když mě uvidí, dokonce na mě mávne, já mu to oplatím a jdu dál směrem k ohradě.

Už jsem myslela, že sis to rozmyslel.“

Promiň, zdržel jsem se.“

Elen je však typická ženská, má šestý smysl, určitě vycítila změnu, navíc musí vidět, že jsem dneska jiný, celý sešlý.

Stalo se něco, Alexi?“

Ne…, jen nějaké problémy v práci.“ zalžu mistrně a je mi z toho úzko, protože jí nechci lhát.

Tak, já nevím… Chceš se projet?“

Jestli to ještě budu umět. Na koni jsem seděl naposledy tak v patnácti, než jsme se přestěhovali do města.“

To jen tak nezapomeneš, pojedeme pomalu, neboj se.“ pokusí se o úsměv, což jí oplatím.

Elen tedy osedlá koně a já jí celou tu dobu můžu sledovat, jde jí to hezky od ruky. Navíc jí to tak sluší, vlasy má dnes svázané do ohonu, úzké džíny obepínají její krásně oblý zadeček a v černém tričku s krátkou bundičkou vypadá hrozně sexy. Nechci ani pomyslet na to, že už nebude chtít, abych se jí dotknul, pohladil jí…

Ještě chvíli počkej, hned jsem tu.“ asi jde říct Foltýnovi, že jedeme na vyjížďku. V momentě je zpátky, nasedneme na koně a vyjíždíme směrem k lesu. Jedeme pomalu, úplně mlčky vedle sebe. Elen se na nic nevyptává, možná čeká, že začnu sám. Ale jen tak to ze sebe nedokážu dostat.

Příští týden přijede na statek ta stavební firma.“ začnu nezávaznou konverzací.

Aha, to je skvělé. Ale já nevím, Alexi, vážně se ti chce do toho strkat prachy, není to zbytečné?“

To rozhodně není, je třeba to opravit. Taky chci, aby to bylo podle tvých představ.“

Abys toho pak nelitoval.“

Nelituju ničeho, pouze toho…, že jsem tě nepotkal dřív.“

Jak to myslíš, dřív?“

Já nevím, prostě dřív…spousta věcí by teď byla úplně jinak!“ řeknu nevrle.

Tak to bysme se museli potkat tak před sedmi lety, jinak už by i tak bylo pozdě.“

To už jsi s tím hovadem tak dlouho?“ rozohním se, až se za ten výpad zastydím. „Promiň, já jen…jsem dneska podrážděný.“

Nic se neděje, máš naprostou pravdu. Jsme spolu už dlouho a ano, vydržela jsem to, i když mě vlastně mlátí skoro od začátku.“

Elen, já…já tě vůbec nechápu, proč s ním vlastně jsi, když se k tobě tak chová?“

Sama nevím, snad ze strachu, co by pak bylo… Navíc, oni jsou se strýcem jedna ruka, nemám jen tak kam jít, na statku to miluju, jsem tu od dětství. Ale to ty bys zkrátka nepochopil, Alexi!“ řekne rozzlobeně, pobídne koně a jede pryč. Jen má bezmoc mne nutí k tomu, být takový.

V sedle se po tolika letech necítím vůbec jistě, takže jedu stále krokem a doufám, že Elen někde zahlédnu. Najdu ji však až na konci lesa. Je tam studánka, u které sedí schoulená do klubíčka, hlavu opřenou o kolena. Kůň se pase opodál na louce. Opatrně slezu, protože zadek mám trochu otlačený, pak jdu sednout za svou láskou.

Miláčku, prosím, promiň mi to, já nechtěl…“

Proč jsi dneska vlastně přijel, Alexi? Ty toho lituješ, že? Všechno sis to rozmyslel!“ musím ji obejmout a dát pusu, dnes poprvé. Potřebuju ji cítit u sebe, nadechnout se její vůně, znovu se podívat do těch jejích očí, které mě třeba už nikdy nebudou chtít znovu vidět.

Ne, nic jsem si nerozmyslel, ničeho nelituji…s tebou ne!“

Jak to myslíš? Já tomu vůbec nerozumím!“

Chytnu její hlavu do dlaní, koukám na ni a trhá mi to srdce, nechce se mi na to myslet, natož to vyslovit.

Elen, udělal jsem strašnou pitomost a teď z toho nemůžu ven. Ani nevím, jak to vlastně mám říct.“

Řekni to tak jak to je, nemusíš kolem toho přece obcházet jako kolem horké kaše.“

Budu se ženit…“ řeknu bez rozmyšlení, protože jinak bych to ze sebe asi nedostal.

Zkrátka to ze mě vypadne, ani nevím jak. Elen samozřejmě mlčí, jen se zhluboka nadechne, jinak je zase to hrobové ticho až mi to trhá uši.

Já nechci, nikdy jsem nechtěl, jediná žena, kterou jsem kdy miloval jsi ty…, ale já musím…ona je těhotná. Cítím, že je to tak správné, že je to moje povinnost.“

Měli bysme jet, Alexi.“ zvedne se a už chce odejít, když ji chytnu za ruku, abych ji strhnul zpátky k sobě.

To je všechno, víc k tomu neřekneš?“

Co bys chtěl asi tak slyšet? Mám tě snad prosit a přesvědčovat, abys to nedělal, že je to hloupost! Že pak budeš nešťastný…to nemůžu. Ty ses tak rozhodl…, já to musím respektovat.“

Nechci, abys mě snad přesvědčovala, vlastně nevím, co bych chtěl slyšet, ale vím, že tě miluju, jsi jediná žena kterou jsem kdy doopravdy miloval…nedokážu se tě jen tak vzdát!“

Tohle přece nemá cenu, Alexi, my dva vůči sobě nemáme žádné závazky. S tím co se stalo se prostě budeme muset smířit, oba dva…každý po svém. Takový už je prostě život.“

Najednou nevím jak dál, takže nasedneme na koně a jedeme zpátky. Ani se nesnažím něco jí vysvětlovat, je jedno proč se to stalo, protože se to zkrátka stalo, já nyní musím nést následky.

Když přijedeme ke stájím, chytnu Elen za ruku a odvedu ji do zadního boxu, kde nejsme tak na očích.

Lásko, já se tě musím na něco ještě zeptat, je to pro mě strašně důležité, musím to vědět!“

Ptej se, ale asi to bude celkem zbytečné.“

Chceš mě ještě vůbec?“

Na tom už nezáleží, není to důležité, na to se mě neptej.“

Jenže já to potřebuju vědět!“

Alexi, chceš ji snad podvádět? K čemu by to asi bylo, všichni bysme byli jen nešťastní, tohle nemá cenu.“ jen to vysloví, začnou jí po tvářích ztékat slzy. Chce odejít, ale strhnu ji k sobě za rukáv. Objímám ji vší silou, nemůžu to jen tak jednoduše ukončit, miluju ji… Elen se ale začne bránit, doslova se mi vytrhne z náručí.

Běž už, Alexi! Zapomeň, že jsem kdy vůbec existovala!“

Ale Elen, jak to můžeš…“ ani mě to nenechá dopovědět.

Tak běž už!“ vykřikne.

Chápu to, je mi jasné, jak se asi cítí, takže to neprotahuju, pro nás oba je to bolestivé. Ještě jednou ji políbím, nasaju vůni vanilky a jdu raději pryč.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *