Ztracený

21. kapitola

V pátek vystartuju z nemocnice už před desátou. O tom, že mě mají pustit nemá nikdo sebemenší tušení, pořád jsem mlžil a nikomu jsem nic neřekl. Chci je tak trochu překvapit, raději já je, než oni mě. Předpokládám, že doma narazím jak na máti s tátou, tak na Kláru. Musím se trochu psychicky připravit, ale pevně věřím, že to zvládnu.

Chytím za kliku, ale je zamčeno, kupodivu. Většinou bylo vždy odemčeno, asi ještě nevyšli z domu. Odemknu, ale zase nic, v domě je naprosté ticho, nikdo tu není. Kouknu na hodinky, čtvrt na jedenáct. Tak to moc nechápu, myslel jsem si, že budou všichni tady.

Dám si sprchu, převleču se a jdu k autu. To si všimnu moji Kawasaki, takže teď je čas na malý průzkum škod. Jak se zdá, ani není moc poničená. Škrábance by měly jí v pohodě opravit. Zkusím ji nastartovat, taky se nezdá, že by bylo něco v nepořádku. Uff, tak to je paráda! Moje krasavice ještě není do šrotu… Už jsem myslel, že se s ní budu muset rozloučit. Asi to opravdu nebylo tak vážné. To mi však připomíná, že se budu muset dostavit na PČR k podpisu protokolu, jak mi bylo oznámeno. To teď však určitě počká. Nejprve musím najít Kláru se svými rodiči. Že by byli na firmě, o tom dost silně pochybuji. Zajedu tedy nejprve do Javořinek, tuším, že přesně to je místo, kde se všichni shromáždili. Kdo ví, co všechno podnikají za mými zády.

Jedu tak opatrně jak jen to jde, v místě mé nehody, dokonce zastavím, zrovna nic nejede. Nikde ani památky po tom, že by se tu stala havárie. Ovšem v mé mysli tohle místo zůstane navždy. Až nyní si začínám vybavovat, co se tehdy stalo. Nepříjemný pocit však vystřídá touha vidět Elen, takže nasednu zpět do auta, sešlápnu plyn a jedu pomalu dál. Jízda mi trvá déle, než kdy jindy, teď budu hodně obezřetný. Nějakou dobu určitě.

Jen co dorazím ke statku, je to přesně tak, jak jsem si myslel, jsem tu správně. Vidím jak auto rodičů, tak i auto Lukáše. Jdu se tedy podívat, kde všichni jsou nebo co se děje.

Na Elen nenarazím, ale to je celkem pochopitelné. Zahlédnu však mámu s Klárou. Hned jak mě uvidí, obě pořádně zazmatkují.

Můžete mi říct co to tady děláte?“ ptám se rozzlobeně.

Ahoj lásko! Kde se tady bereš? Proč jsi mi neřekl…“

Ptám se co to tu děláte? Cestu jsem s přehledem zvládl, nic mi není, neměj péči, Kláro!“

No Alexi, to přece…“

Kde je táta?“ úplně vidím, jak jim došla řeč, že mě vůbec nečekali.

No tady za…“

Díky, najdu je sám.“ odseknu napruženě.

Jen co obejdu stáje, uvidím Petru, Lukáše, tátu a nějakého chlápka, jak zaníceně o něčem debatují, přitom ukazují do dálky nebo gestikulují rukama. Stojí ke mně zády, tím pádem mě nevidí. Dojdu až k nim, když si hlasitě odkašlu, všichni se tak samým překvapením otočí.

Můžete mi vysvětlit, co se to tady děje?“

A..no…to, víš…“ koktá Petra, Lukáš nic, ten chudák se na nic nevzmůže, jen ztěžka polkne.

Já jsem Zemánek, architekt.“ podává mi ten chlap ruku. Ve mě však vaří krev. Táta, Petra i Lukáš najednou úplně zmlknou. Vytrhnu Zemánkovi z ruky lejstra, které drží, abych zjistil, že jsou to plány nějakého domu, jak jsem předpokládal. Přímo před jejich očima to celé roztrhám. Vůbec se s nimi o tom nehodlám bavit.

Ale, pane… To byly plány domu, ani jste se na ně nepodíval! Nejste snad spokojen?“

Viděl jsem dost! Jsem Vondra, my se neznáme, ale patří mi to tu. Můžu vás všechny ubezpečit, že tady se rozhodně nic stavět nebude. Teď všichni zmizte z mého pozemku!“

No Alexi, co si to dovoluješ?“ zařve otec, můj vzor a chlap, kterého jsem si vždycky tak vážil.

Zmlkni táto, právě od tebe bych to čekal nejméně! Ty, zrovna ty…, kterej jsi byl vždy proti levárnám ses tady spikl proti vlastnímu synovi?! Je mi z vás všech zle jen vás vidím. Jste hamižní, přivlastňujete si to co není vaše, vyhazujete ty, kterým to tu patří… Vypadněte, všichni a to hned!“

Pak se otočím, abych zašel ještě jednou za Klárou s máti, obě dvě mě samozřejmě z dálky sledují, určitě slyšely všechno.

Kláro, ty…tvrdíš, že mě miluješ, ale tohle, co jsi udělala za mými zády…, to ti nikdy neodpustím, je to pro mě velká zrada. Možná…snad…vlastně ani to ne. Já tě nemiluju, navíc po tom co se stalo… Odejdi prosím, už za mnou nechoď. Co se týká našeho dítěte, vím, že je moje, nezapírám to. Postarám se o něj, ne…postarám se o vás oba, ale nikdy, nikdy si tě nevezmu!“ pak se otočím a jdu k Eleninu domu.

Všichni jsou potichu, nikdo nic neříká, netroufnou si cokoli říct. Nevím na co právě myslí, co chtějí udělat, takže se ještě jednou ohlédnu, abych dodal…

Máte pět minut na to, abyste opustili tenhle pozemek.“

Strašně mě to všechno mrzí, snad si teď ani plně neuvědomuji, co to pro všechny znamená. Ale jedno vím, zradila mě vlastní rodina, máma, táta, Klára, která pořád tvrdí, jak mě miluje, ne, nikomu z nich už nevěřím…je mi to tak…tak moc líto!

Znovu se na ně podívám, jen sleduju, jak jdou všichni k autu. O něčem se mezi sebou baví, ale nezajímá mě to, teď musím za Elen. Zazvoním, ani nemusím dlouho čekat, co mi přijde otevřít. Jen se na mě usmívá, ale mlčí, možná to všechno viděla z okna, právě teď nevím, ale jsem rád, že jsem to udělal.

Věřím, že mi to stálo za to, protože ji prostě miluju, nedokázal bych ji zradit. Najednou je mi úplně jedno, jestli nás někdo nezahlédne. Jí to asi také nevadí, protože se přímo na verandě obejmeme i políbíme na přivítanou.

Já budu muset ke koním, půjdeš se mnou?“ řekne Elen potichu.

Strašně rád.“ vyjdeme společně ke stájím, které jsou prázdné, koně jsou tou dobou na pastvině.

Alexi, já jdu pro seno, když tak si tady jen tak sedni, odpočívej, hned se vrátím.“

Jelikož vím kam míří, nenechám ji samotnou. Tak dlouho jsem s ní nebyl sám. Proto hned co vejde do seníku, chytím ji do náruče, abych si ji odnesla na místo, kam není tak snadno vidět.

Položím si ji na měkkou hromadu sena, abych ji zasypal horkými nedočkavými polibky. Strašně mi chyběla její blízkost i její doteky, dráždivý pohled… Je celá vláčná, její tělo je tak hebké, krásně teploučké, líbám ji na prsa, bříško i pupík, když vtom mě chytí za hlavu a přitáhne si mě k sobě. Vpíjím se do ní, hladím ji, nemůžu se jí vůbec nabažit…

Elen, lásko moje, ani netušíš…já myslel, že to bez tebe nevydržím…“ říkám tiše mezi polibky.

Já vím, Alexi, pro mě to bylo taky utrpení, mnohokrát jsem myslela na to…, že je konec…, že už tě nechci nikdy vidět, ale já už nemůžu…, umřela bych bez tebe. Jsi moje droga, když tě nemám na blízku způsobuje mi to strašná muka…“ říká se zanícením.

Moc se chci tady a teď s tebou pomilovat, nevydržím to už…“

Tak mě pomiluj, nikdo tu teď není, odjeli…, taky se už nemůžu dočkat.“

Když do ni proniknu, je to příliš intenzívní pocit…, až se z toho začínám chvět.

Elen, počkej…, promiň, ale já u sebe nic nemám, nevadí? Budu muset ven, než…“

Jak myslíš, Alexi, nechám to na tobě…“

Abych milování protáhl, dlouze se líbáme, hladím jí prsa, přejíždím přes boky, až úplně dolů, kde si nahmatám její vlhkou studánku. Chci cítit svými prsty to naše spojení. Pronikám pak do ní pomalu, jen tak zlehka.

Přestože se skoro nehýbáme jsme oba díky dusnu, které v seníku panuje krásně zpocení. Naše těla po sobě přímo nádherně kloužou, což mi připadá neuvěřitelně vzrušující. Elen se celá propíná, dost hlasitě vzdychá, já si tak vychutnávám každičký dotek, i pohyb, který mě dostává do ráje.

Přejíždím přes ztvrdlé bradavky, jemně olíznu krůpěje potu z jejího ramene a svou rukou znovu zabrouzdám až dolů. Chci ji polaskat svými prsty, dotknout se jejího nejcitlivějšího místečka. Moje láska je však dnes nebývale vzrušená, protože i ona se zapojí do smyslného laskání svojí komůrky. Mé prsty dokonce nasměruje o kousek dál, až skončí u jejího zadečku. Nevím, jestli to bylo úmyslné, ale jakmile se dotknu té malé sevřené dírky v kombinaci s nenadálým pohybem, který udělá, to všechno mě až příliš dráždí. Zrovna přirazím trochu víc a…, nechci to, jenže musím, v ten okamžik nemůžu ven, chci být v ní až do samého konce…, hlasitě zavzdychám…, mé pohyby zcela ustávají, Elen jistě ví…, co jsem právě udělal…

Lásko, ty mě přetrhneš jako hada…, promiň, vím, to mě neomlouvá, ale nemohl jsem si pomoct, bylo to nějak silnější než já…“ začnu koktat a zmatkovat.

Alexi, prosím, uklidni se, to je v pořádku, klidně u mě ještě chvíli lež.“

Pořád v ní můžu být, i po tom…všem, možná právě dnes…, tak moc bych to chtěl. Asi jsme se už oba dva zbláznili…nadobro…

Ležíme spolu ještě dobrých pár minut, líbáme se, všude je klid, jen z pastviny se ozývá hlasité ržání. Ležíme v pevném objetí, až se vše zdá tak idylické…

Alexi, nebudeš toho litovat?“ zeptá se najednou Elen.

Čeho?“

Vlastně všeho? Jestli myslíš to, že jsem je vyhodil a pravděpodobně se mnou pěkně dlouho nepromluví, tak ne, nelituju a pokud myslíš to, co jsem udělal tady před pěti minutami, tak toho už vůbec ne…“

Já nevím, Alexi, trochu se bojím!“

Čeho se bojíš?“

Toho, že to všechno bylo zbytečné, že my dva…nemáme žádnou budoucnost!“

Já věřím tomu, že máme…společnou budoucnost. Už se tě nikdy nevzdám, nikdy, rozumíš?!“

Ale ještě nějakou chvíli, to musí zůstat tak, jak to je. Slibuješ?“

Jak to myslíš?“

Ráda bych, aby náš vztah, zůstal zatím jen mezi námi.“

Už jsi uvažovala o rozvodu?“ zeptám se po chvíli s jistou dávkou obav.

Ano, ale ještě musíme nějakou dobu počkat.“

Dobře, lásko, jak chceš, je to hlavně na tobě. Já jsem volný jako pták. Až budeš sama chtít…, pak to vykřičím třeba do celého světa.“

Co bys tak štěbetal, ptáčku jarabáčku…“ směje se Elen. Mám strašně rád, její smích, je u toho velmi půvabná, doslova mě to hřeje u srdce.

Všem řeknu, jak moc tě miluju, že se tě už nikdy nevzdám, že jsi jenom moje, navždy!“

Lásko, já budu muset vstanout, mám pod sebou trochu mokro, seno se mi lepí už asi všude… Pojď honem, ještě nepřijeli, musíme se osprchovat.“

Běžíme spolu do domu, kde je tou dobou naprosté ticho, nikdo tam není, můžeme se tak společně umýt, bohužel není možné se dlouho zdržovat, ale zvládneme to včas.

Když zahlédnu Foltýna s Horáčkem, jsem už sám ve stájích a vyklízím boxy. Elen je na pastvinách s koňmi, takže by neměli pojmout nejmenší podezření.

Akorát mám vše hotovo, když mi Elen donese vodu ze šťávou.

Snad mě nechceš přiotrávit?“

Jistěže ano, já vím, měla jsem ti donést raději kafe…“

Oba se společně rozesmějeme, ale musíme se trochu krotit, Foltýn nezvykle vyleze ze své kukaně a hned nasysuje co se to děje.

Já jdu, Alexi, mohl by si něčeho všimnout.“

Dobře, dnes se podívám po nějakém místě, kde bys mohla mít svůj butik, ano? Všechno to zařídím, nemusíš se vůbec o nic starat. Kdy to chceš otevřít?“

Ani nevím, nejlépe snad začátkem září. Ale než se vše připraví, to ty dva měsíce asi zabere. Co myslíš?“

Jde to zvládnout, když něco brzy najdu.“

Už se moc těším, Alexi! Konečně budeme moct být spolu více, než jen tady…“

Taky se těším, nemůžu se vůbec dočkat!“ Elen právě odchází, když ji ještě zavolám zpátky.

Promiň lásko, nesnáším loučení za chvíli už pojedu, jen jsem ještě chtěl… Dneska na seně, byla to nádhera… Miluju tě!“

Taky tě miluju, moc…“ odpoví a já se v tu chvíli cítím báječně.

Když přijíždím domů, už už z dálky vidím, že u mne není žádná návštěva. Nestojí tady ani auto rodičů, ani Lukášovo. Konečně snad budu mít prázdný dům. Po tak dlouhé době, můžu být na chvíli zcela sám. Opravdu, je zamčeno, nikde nikdo, prohlédnu skříně, přihrádky, poličky…, po nikom ani památky.

Celý se svleču, abych hned skočil nahý do bazénu. Je to osvěžující, navíc ten klid…, kdyby tu se mnou mohla být Elen, pak bych byl nejšťastnější člověk na světě.

Mé štěstí však netrvá ani půl hodiny, protože někdo zvoní. Vůbec netuším, kdo to může být, takže na sebe jen hodím ručník a jdu otevřít… Přes okno vidím, že je to Klára, jen svěsím hlavu, hlasitě si odfouknu, ale otevřu bez větší prodlevy. Venku mám auto, zapírat se, by bylo poněkud bezpředmětné.

Co tu chceš, Kláro? Všechno jsme si už řekli!“ řeknu bez pozdravu, aniž by stačila pípnout.

Já ještě ne, Alexi, můžu dál?“

Místo odpovědi ji pozvu dovnitř pouze gestem.

Posaď se a mluv, nemám moc času.“

Mrzí mě to, všechno, strašně moc…“

To mě taky, ale co já s tím?!“

Vím, byla jsem hloupá, měla jsem poslouchat svoje srdce, svůj rozum.“

A dál?“

Petra, ona do mě pořád jen hučela, že to je bezvadná příležitost, že když nechceš, tak to uděláme jinak.“

Co jinak, jak jste to chtěli udělat bez mého souhlasu?“

Chtěla, aby to všechno bylo připravené, že když ti pak ukážeme hotový projekt, že to nedokážeš odmítnout.“

Vždyť mě vůbec nezná! Ty přece víš, že tohle…, že to bylo zbytečné.“

Ona si myslela, že mě miluješ, že mi nedokážeš říct ne. Taky, když se ti to stalo…, jak viděla, že tu je tvoje máma…, říkala, že své rodiče určitě poslechneš!“

Kláro, tohle bylo velmi naivní a hloupé, všechno úplně nanic. Možná, kdyby se nic z toho nestalo, říkám možná, mohli jsme tady spolu žít. Ale tím, co jsi mi udělala…, totálně celé jsi to zazdila…“

Alexi, prosím, odpusť mi…“ přiskočí ke mně, aby mě silou objala.

Pusť mě prosím, je po všem, řekla jsi to, cos chtěla, teď běž. Na mých citech k tobě to stejně nic nezmění.“

Chvíli jen tak postává, stále má asi něco na srdci.

Alexi, odpovíš mi, když se na něco zeptám?“

Nevím, záleží na co se zeptáš…“

Já vás viděla…ty…ji miluješ, že?“

Kláro prosím, neptej se…“ stále váhám, nechci o tom mluvit, ale pak to ze sebe dostanu. „Jo, miluju ji.“

Já to věděla hned od začátku, možná si myslíš, že to nedáváš najevo, ale přímo to z tebe sálá, Alexi. I na ní to jde poznat. Oba jste zamilovaní až po uši. Ten její chlap musí být úplně slepej, když to nevidí. Pokud to nemá nikdo vědět, dávejte si velký pozor…“ jen to dopoví, se skloněnou hlavou odejde.

Celé odpoledne potom trávím čas jen vyhledáváním nějakých vhodných prostor pro Elenin butik. Už se na to moc těším, protože bude moci trávit čas ve městě bez náznaku podezření Foltýna. Pevně věřím, že nebude dělat problémy, i když u něj člověk nikdy neví. Podle jejich rozhovoru, který jsem před časem zaslechl, nevypadal zrovna nadšený z toho, že se chce Elen osamostatnit.

Naše realitka momentálně žádné podobné prostory v nabídce nemá, takže musím brouzdat jen u konkurence nebo projíždět soukromé nabídky, ale mám štěstí. Najdu velmi hezké, nově zrenovované prostory přímo na náměstí. Navíc je možné zakoupit i čtyřpokojový byt, který je přímo nad nebytovým prostorem. Zní to opravdu lákavě, ani nemůžu uvěřit tomu, že bych měl takové štěstí. Zavolám na uvedené číslo a domluvím si schůzku na pondělní dopoledne. Všechno jde jako po másle, víkend tak trávím s Elen na statku, jen o překvapení, které pro ni mám zatím mlčím.

Akorát se chystám na smluvenou schůzku, jsem už celý netrpělivý, když mi zavolá Erik, který se dozvěděl, že jsem z nemocnice doma. Chce, abych přijel hned do kanceláře. Kouknu na hodinky, protože se mi to momentálně vůbec nehodí. Z jeho hlasu slyším naléhavý tón, takže přislíbím svou účast a vyrazím.

Na firmě jsou dnes snad úplně všichni, hučí to tu jako v úlu, pořád někdo pobíhá po chodbě, až narazím na paní Bláhovou.

Pane Sašo, to jsem opravdu moc ráda, že vás vidím! Už jste v pořádku?“ ptá se se zájmem.

Hezký den, paní Bláhová, jak vidíte, nikdy mi nebylo lépe.“

Už na vás čekají v zasedačce.“

Jsem asi netrpělivě očekáván, že?“

Přesně tak, bežte už…“

Tak nějak tuším o co jde. Asi to nebude přátelské setkání u kafe nebo oslava toho, že jsem se vrátil živ a zdráv. Do zasedačky však vejdu odhodlaně, pevným krokem.

Tak jsem tady!“ oznámím osazenstvu, jen si Petra hlasitě odfrkne.

Jen pojď, už na tebe čekáme!“ řekne s naprostým klidem Erik.

Tady tohle…, to já vám nikdy nepodepíšu, Alexi. Podrazili jste mě!“ vyhrkne ze sebe na úvod Lukáš.

Omyl, Lukáši, ty jsi podrazil mě, pamatuješ?! Kdyby mě v pátek nepustili z nemocnice, kdo ví, jak by to dopadlo.“

Zbouchnul jsi mou ségru, ty šmejde! Teď zůstane s tím děckem sama, jak myslíš, že mi asi je? Já blbec ti ji ještě poslal do postele. Máš vůči nám závazky sakra!“

Lukáši, ty jsi snad spadl z višně, co to tu meleš? Jaké závazky? K tobě já žádné závazky nemám, ani omylem. Jasně jsem řekl, že se o Kláru i to dítě postarám. Ale to je jen mezi námi. Do toho se ty nepleť!“

No tak chlapi, kroťte své vášně.“ snaží se uklidnit situaci Erik. „Lukáši, tohle je podíl, který ti náleží. Podepiš to, ještě dneska máš peníze na účtu, tím jsme vyřízeni.“

Ne, to v žádném případě.“ vmísí se do hovoru Petra. „Tohle je hnus, co jste udělali!“

Uklidni se děvenko, sám bych ti řekl, co je hnus, tímhle se tady neoháněj. Lukáš udělal jednu velikou chybu, že tě sem přitáhl. Může za to poděkovat jedině tobě!“

Mám jeden návrh.“ řekne Petra, když kouká zamyšleně z okna.

Tak mluv!“ pobídnu ji nevrle.

Vyplatíte nám podíl, ty nám přepíšeš celý statek. Teprve tím budeme vyřízeni.“

Tak teď nevím, co na to odpovědět, ale ona se asi úplně zbláznila…

Cože? Seš ty vůbec normální? Víš jakou to tam má hodnotu?“

Hmm. Tak ne, jak chceš.“ odpoví s úšklebkem. Jako by se mi snad vysmívala. „Taky můžeme potvrdit, že jsi Kláru znásilnil.“

Petro, uklidni se laskavě, to už trochu přeháníš!“ zavrčí Erik. Zdá se, že i on začíná být z celé situace trochu zoufalý. Osobně raději mlčím, nemůžu tomu uvěřit. Co na to vůbec říká Klára, co kdyby to opravdu začali tvrdit, mám vůbec možnost nějak dokázat, že to tak ve skutečnosti nebylo?! Petře bych dal nejradši jednu přes hubu, kdyby byla chlap, neváhal bych ani minutu.

Klidně na policii dosvědčím, jak jsme se vrátili s Lukášem domů a přistihli vás. Pak jsme mlčeli jen v zájmu Kláry, ale když otěhotněla…, nebyla jiná možnost. Však známe i přesné datum, že Alexi?! Všechno popíšu do nejmenšího detailu…“

Musím si dát hlavu do dlaní, tohle je úplně ten nejhorší sen. Pak vstanu, jen ty dva sjedu opovrhujícím pohledem. Každý z nich zrovna kouká jinam, ale zdá se, že to myslí smrtelně vážně.

Petro, Lukáš by měl litovat dne, kdy potkal někoho tak odporně chamtivého jako jsi ty!“ pak se seberu a musím vypadnout, na tohle nemám nervy…

Nejhorší je, že tomu opravdu věřím. Vím, že by toho byli schopní. Když si představím všechny ty tahanice, výslechy…, ale co na to Klára? Byla by toho opravdu schopná? Petře jde jen o majetek, ale Klára, čeho by tím vlastně dosáhla? Budu si s ní muset promluvit, není jiné východisko.

Na schůzku dorazím bohužel s mírných zpožděním. Pan Machota už na mě čeká, ale má pochopení. Měl jsem ze všeho takovou radost, myslel jsem, že konečně všechno půjde k lepšímu a teď tohle.

Pan majitel mě všude horlivě provází, hovoří u toho s velkým zanícením, jenže mé myšlenky se ubírají zcela jiným směrem, sotva ho dokážu plně vnímat. Na celou renovaci je náležitě pyšný. Prostory pro butik se však jeví jako naprosto ideální. Prodejní plocha je hodně velká, vzadu může být dokonce i šicí dílna. Byt v patře je samozřejmě taky parádní. Je tu snad vše, co potřebujeme. Naše tajné hnízdečko lásky, kde se můžeme přede všemi ukrýt, abychom byli jen spolu.

S panem Machotou se nakonec předběžně domluvíme. Jelikož bydlí kousek odsud, můžeme se přijet s Elen kdykoli podívat. Konečné slovo má samozřejmě ona, všechno to bude hlavně její, sama nejlépe ví, co potřebuje.

Protože už je večer, jedu domů, hodinu ležím ve vaně a potom zalezu do postele. Jen co ulehnu, cítím i přes vzniklé komplikace, které se objevily jistou úlevu. Minimálně jsem se zbavil nezvaných hostů. Můžu si tak konečně vychutnat kousek samoty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *