Nikomu nevěř

Viktorovo tělo naložíme do auta. Dost se s ním vláčíme, ale nyní je to on, kdo mne vystřídal v kufru...

Opatrně vykouknu zpoza rozpadlé zídky, kterou v můj prospěch pokrývají větve mohutného stromu. Vím, že tu někde je se mnou...

Z roveru vystoupí jako první kupodivu Vladimír, ač to nikdy nemá ve zvyku, toho jsem si všimla. K mému velkému...

„Bojíš se?“ promluvím do ticha. „Sám nevím, čeho se vlastně bojím.“ „Je toho snad víc?“ „Stelo, mlč prosím! Jsem utahanej...

Cítím se jako po nepříliš vydařeném mejdanu. Rty mám dočista vyprahlé, oční víčka těžká tak, že je sotva dokážu rozlepit....