Images are copyrighted by their respective owner and you don’t have permission to download them.

Close

12. KAPITOLA

Ztracený / Srpen 8, 2019

Do Javořinek se vydávám s velkým očekáváním, jsem zvědavý, co řekne Elen na mou nabídku…, snad mě nevyhodí. Auto nechám stát opodál, ale pět minut před desátou už zvoním u dveří. Musím zvonit dvakrát a stále nikdo nejde otevřít, slyším jen štěkat Berta, později pak šouravé kroky, které se pomalu přibližují. Tohle rozhodně nevypadá na mou lásku.

Dobrý den, co chcete?“ Velmi milé přivítání, jen co je pravda. Jak jsem si myslel, dveře mi přišel otevřít Elenin strýc Antonín, o kterém se jen velmi málo zmínila při naší druhé schůzce. Dohromady o něm nic nevím, snad jen to, že má bolavé nohy.

Dobrý den, já jsem Vondra z realitní kanceláře, přišel jsem za paní Foltýnovou.“

No, Elena musela odject do krámu, volali jí. To budete muset počkat.“

A za jak dlouho se vrátí, nevíte?“

To nevím.“ A bác, zavře mi dveře před nosem. Samozřejmě mě nechá čekat venku, ale nevadí mi to, nevypadá zrovna na milého dědulu. Teď se musím modlit, aby Elen přijela sama a ne v doprovodu.

Když už čekám půl hodiny, přijde se za mnou strýc znovu podívat, asi je mu to hloupé. Beztak je zvědavý, co tady chci, takže mě pozve dál. Vede mě do kuchyně, kde už to trochu znám z první návštěvy, ale než dojdeme těch pár kroků, trvá to věčnost, je vidět, že má s chůzí velké problémy.

Sednite si. A ona Elena ví, že tu máte přiject?“

Ano, ví to.“

To ona zase kuje pikle, že já o ničem nic nevím.“

Mám pro ni takovou nabídku, ale ještě jsem s ní o tom nemluvil.“

Jakou nabídku?“ z jeho hlasu vycítím jistou nedůvěru, moc se mi o tom nechce začínat, když Elen nic neví.

Mluvil jsem s paní Foltýnovou, ta se zmínila, že by statek potřeboval nějakou renovaci, ale nemá na ni peníze.“

Jak renovaci? My nic takového nepotřebujeme, nám stačí to co máme. Už tak to stojí hromadu peněz. Ty její herky nic nevynáší, o spoustu dobytka jsme přišli jen kvůli ní.“

Tak to já prosím nevím, o tom nic neříkala, jen, že statek má finanční problémy.“

No jak říkám o spoustu dobytka jsme přišli, Elena se nechtěla starat!“ To myslí vážně? Sama ženská, aby se starala o takový obrovský statek? Pomalu mi začíná docházet, proč nejsou u nich v rodině příliš dobré vztahy.

A to vy nabízíte nějaké peníze? Jak to teď je…ty hypotéky nebo co?“

No to také umíme sjednat, ale ne, nejdu jí nabízet žádnou hypotéku.“

No proto, to já nechcu, to bysme se zadlužili do konce života. Elena moc nevydělá, jen rajtuje, práce tu stojí…, nikdo se o nic nestará a ten její Libor…, to je škoda mluvit, chlastá jak duha, samé kšefty, furt se tu za ním někdo courá. Ale tak peníze vydělá, to zase jo.“ a taky ji mlátí jsi zapomněl dodat, myslím si v duchu.

A to vám Elena řekla, že mi to tu patří?“

Říkala něco v tom smyslu, že to máte napůl.“

To bylo moje a bráchy. Tak po jeho smrti to má Elena, ale už to není, co to bejvávalo. To my měli kdysi spoustu dobytka, ale Elena se nechtěla starat, tak to dala pryč, jenom ty herky si nechala.“ Jakmile to strýc dopoví, přiběhne Elen celá uřícená a už ve dveřích je jí jasné, že se ujal role hostitele, ovšem radostí z toho neskáče.

Dobrý den!“ pozdravím ji jako první.

Dobrý den, pane Vondro, já se vám moc omlouvám, ale musela jsem si odskočit.“

Dobře že jdeš, Eleno, tady pán na tebe čeká. To jsi mi nic neřekla, že někdo přijde z té kanceláře.“ jelikož Elen neví o co jde, musíme oba trochu improvizovat.

No já…já na to zapomněla, nestačila jsem ti to říct! Pane Vondro, prosím pojďte za mnou.“ vyzve mne Elen a snažíme se dostat ze strýcova dosahu. Ten jde však stále za námi, asi jsem měl před ním raději mlčet.

Eleno, ne abys něco dělala za mými zády… Nezapomeň, že to je ještě pořád moje tady.“

Já vím strýčku, prosím, zůstaň, jenom to tady panu Vondrovi ukážu.“ Teď se nám jeho handicap náramně hodí, jelikož se můžeme snadno vytratit… Jdeme společně do stájí, kde se spolu schováme do jednoho z prázdných boxů. „Promiň lásko, já nevěděla, že budu muset odejít, nestihla jsem ti to už napsat.“

Nic se neděje, ale byl jsem z toho trochu v šoku…“ říkám jí už mezi polibky. „Tak moc jsi mi chyběla, myslel jsem, že to bez tebe nevydržím.“ Jenže než ze sebe dostanu vše co mám na srdci, strýc je nám opět v patách.

Eleno, kde seš?“ Ta je naštěstí připravena na vše a jak se zdá, strýc to zbaští i s navijákem.

No víte, pane Vondro…, ta střecha…, to bude potřeba asi opravit, ty boxy jsou jinak ještě dobré, něco to vydrží. Copak strýčku? Jen ukazuju, kde by bylo potřeba to opravit a tak…“

Ty jsi snad spadla z višně, ne? A kdo to asi zaplatí, co? No co koukáš jak vejr, ty peníze nemáš a já ti na to nedám, už tak ty tvoje herky stojí peněz!“ rozčiluje se strýc.

Zaplatím to já.“ odpovím hbitě. To už se na mě oba podívají, dědula vypadá, že špatně slyší i Elen kouká udiveně, protože neví, jak to vlastně myslím. „Můžu s vámi mluvit, paní Foltýnová?“

Opět se tak vydáváme zpět do domu, ale než nás strýc znovu dostihne, řekneme si sotva pár vět.

Ty ses zbláznil, Alexi! Co to tady vykládáš…z toho já se pak nevykroutím, chápeš?“

Promiň, nestihl jsem ti to říct, ale už jsem mu něco naznačil.“

Jak naznačil?! O co tady vlastně jde? Kdos mu řekl, že jsi?“

No, že jsem z realitky, že mám pro tebe obchodní nabídku!“

Panebože, Alexi, já se z tebe zblázním! Tos neměl…“ to už se strýc objeví ve dveřích. No tak o čem jste se mnou chtěl vlastně mluvit?“

Chtěl jsem vám jen říct, pokud s tím budete souhlasit… Odkoupím od vás ty planiny a statek. Dům si samozřejmě necháte. Ty dva pozemky lze snadno oddělit, to by neměl být problém.“

Jak odkoupíte, promiňte, já tomu vůbec nerozumím!“

No odkoupím ty stáje, pastviny…, chtěl bych tu vybudovat jízdárnu!“ Elen je z toho celá nesvá, naznačuje mi, že mi asi přeskočilo. Ale to už se do debaty vloží i strýc Antonín.

To jako, že my tady budeme v nějakém nájmu a vy nás pak vystěhujete kdy se vám zachce? Tak to tedy ne!“ dědula se zdá být pěkně rozzuřený, protože vůbec nic nepochopil a jelikož jsem se s Elen nestačil domluvit, ta neví, zda to myslím vážně nebo jen hraju nějaké divadlo.

Ne, to jste špatně pochopil, celý dům si necháte, já jen odkoupím ty stáje, hospodářskou budovu a pastviny, tak jak jsem řekl, nikam se stěhovat nemusíte, dům bude stále jen váš.“

Víte, pane Vondro…já nevím, to není dobrý nápad.“ promne si Elen čelo a tváří se u toho dost nešťastně.

Říkala jste přece, že máte finanční problémy!“

To ano…, ale to je všechno co mám, nemůžu se toho vzdát, je to můj život, rozumíte?“

Ale já vás odsud přece nevyhazuju. O ty koně se dále můžete starat, navíc vám za to ještě zaplatím.“

Ne to nejde…to já bych…to je přece hloupost!“ protestuje nadále Elen a je u toho celá rozpačitá.

Počkej, Eleno, nepleť se do toho!“ zahřmí strýc „Kolik nám za to chcete dát?“ Tak přece, na tohle slyší, dědek…, jen co zašustí penízky.

To nevím přesně, bylo by potřeba udělat nějaký odhad, ale myslím, že by vám to mohlo vynést tak dva milióny, možná tři, pozemek je dost velký, stáje jsou v dobrém stavu, závisí i na hodnotě těch koní.“

Tak to bysme se možná dohodli.“

Ale strýčku, to přece není tak jednoduché! A pan Vondra…on si to možná ještě rozmyslí.“

To ne, už jsem všechno promyslel, mám o to vážný zájem.“ řeknu s naprostou jistotou.

No tak to slyšíš, Eleno! Ty jsi jen hloupá ženská, nepleť se do toho a běž si raději po své práci, my se domluvíme jako chlapi, no ne?“

Ne, zůstaňte, paní Foltýnová, u toho musí být všichni majitelé.“

Ale tady to patří mně, proto já rozhodnu! Ona by si to zase nechala, však já ji dobře znám. Ničemu nerozumí, jen do všeho kecá.“ když to tak říká, musím se hodně přemáhat, protože bych mu nejradši jednu ubalil.

Vy jste snad jen spolumajitel nebo ne?“

No…je to moje a bylo to jejího taty, ten už nežije, tak je to moje a já o tom rozhodnu.“

To není tak snadné, pane…, bohužel neznám vaše jméno.“

Já su Horáček.“

To není tak snadné, pane Horáčku, určitě proběhlo nějaké dědické řízení. Majetek vašeho bratra byl na někoho převeden. Pokud zdědila majetek tady paní Foltýnová, pak je i ona spolumajitelkou, takže má právo o tomto majetku rozhodovat stejně jako vy. S prodejem musí souhlasit.“

Jsem z toho celý nesvůj, je mi jasné, že jsem udělal obrovskou chybu, když jsem se nejprve nedohodl s Elen. Vidím jak tu stojí, jen mlčí a je zatlačená do kouta. Vlastně už ani nemá na výběr, její strýc rozhodl všechno za ni.

Milý pane, víte co já se tu nadřel? Co jsem musel všechno obstarat, to ona ještě byla na houbách… Já říkám, že se to prodá a hotovo!“

Paní Foltýnová, můžete k tomu něco říct?“ zeptám se Elen už zcela zoufalý.

No…vlastně nevím.“

Jaké nevím, Eleno, tak jsi blbá nebo co?“

Počkejte, pane Horáčku… Paní Foltýnová, slibuju vám, že se tady nic nezmění, vše zůstane při starém, jen to nechám zrenovovat, opravdu!“ Elen isce váhá, ale nakonec přikývne. Vždyť už ani nemá jinou možnost.

Dobře…, stejně už je rozhodnuto, vlastně se mě nikdo na nic neptá.“ řekne zcela rezignovaně a chystá se k odchodu. Jedu dnes k Lence strýčku, vrátím se zítra odpoledne.“

Ty si taky dobrá! Kdo se tu o všechno postará, když ty si jdeš někam trajdat?“

Přijde Pavel s Janou.“ jak to dořekne, běží rychle někam nahoru. Všechno mě to strašně mrzí, protože s tím vůbec nesouhlasí, ale už nemá jinou možnost, dokonce mám pocit, že pláče.

No tak to vidíte, jde si courat a cizí lidi, aby se tu starali, ale prodat to nechce. Ještě mi poděkuješ, enem počkej! A kdy mi dáte ty peníze?“

To musí nejprve přijít odhadce. Ten stanoví cenu, pak se sepíše kupní smlouva. Tu buď podepíšete nebo ne.“

Klidně vám to podepíšu hned! Ona je blbá, má hlavu v oblacích. I ten její Libor to říká, taky to s ní nemá lehké, to víte, hloupá ženská.“

Mně přijde paní Foltýnová jako skromná, chytrá žena, myslím, že byste o ní takto neměl hovořit.“

Ale hochu, vy ji neznáte, pořád by enem rajtovala, jen ať si najde pořádnou práci!“ to už je Elen zpátky i s taškou. Chystá se odejít. Vůbec nedokážu odhadnout na co myslí, ale že by mi poděkovala, o tom si iluze rozhodně nedělám.

Na shledanou pane Horáčku.“ řeknu v rychlosti a následuji Elen.

Nashle! Přijdite brzo.“ odpoví, dokonce jde u toho kousek za námi.

Můžu vás někam odvézt, paní Foltýnová?“

Ne děkuji, jede mi autobus.“

Tak vás alespoň odprovodím.“

Eleno, ne abys tady pánovi něco navykládala a řekla, že to neprodáš, však já tě znám.“ haleká za námi Horáček.

Vždyť už jste se dohodli, ne? Já vám to rozhodně nehodlám kazit!“

Vrať se brzo, jak se to dozví ten tvůj Libor, ten ti to spočítá. A já se ti tu o ty herky starat nebudu.“

Však to po tobě nikdo nechce!“ odsekne mu.

Ještě bude drzá…“

Dále jsme už naštěstí z doslechu. Elen jde hodně ostrou chůzí, sotva jí stačím, strašně se na mě zlobí. Vůbec se tomu nedivím.

Elen, prosím počkej!“

Dej mi pokoj, Alexi, taky mě mohlo napadnout, že ti jde jen o tohle. Já blbá nána si myslela, že snad…“

Lásko, prosím, tak to není, to mě napadlo až pak.“

Kdy, pak?“ otočí se ke mně, plná zlosti… „Až jsi mě přefikl v tom lese? Nebo ne…, to sis vlastně jen řekl, že to bude takový bonus na přilepšenou. Hloupá nanynka, vesnická buchta, která bude ještě ráda za to, že na ni vleze takový úspěšný podnikatel a lamač dívčích srdcí… Ale to sis mohl odpustit, Alexi! Jak jsem mohla být tak slepá?!“

Elen, prosím…“ chytím ji za ruku. Podívá se na mě, doslova mě propichuje pohledem. „Takhle jsem to vůbec nechtěl, opravdu…miluju tě! Nelžu ti!“

Nech mě jít, Alexi. My dva…, stejně by to nemělo budoucnost! Se strýcem se domluv na prodeji, pak vám to podepíšu.“ už chce odejít, když ji zachytím, otočím k sobě a políbím.

Zbláznil ses!“ odstrčí mě vší silou, jen zavrávorám. „Vždyť nás uvidí!“

Lásko, tak moc jsem se na tebe těšil. Chtěl jsem ti o tom říct, ale nebyla jsi doma…, on se vyptával, vím, že jsem neměl…, byla to hrozná chyba, ale stalo se.“

Ty vůbec nemáš představu, co jsi mi tím způsobil za problémy! Libor se bude vyptávat odkud tě znám, proč jsem to udělala za jeho zády! Zase mě…“

Ne, to neříkej, prosím, odpusť mi, kdybych to jen tušil!“ vidím, že má zase slzy na krajíčku, nesmím připustit, aby jí ublížil „Něco vymyslíme ano? Jen pojeď teď se mnou! Vždyť jsme to plánovali, nemyslel jsem celou dobu na nic jiného. Rozhodně mi nešlo o nějaký pozemek, jde mi o tebe, chci ti jen pomoct!“ v tom si opře hlavu o mou hruď, už je mnohem klidnější, dokonce snad ani nemá strach, že nás někdo uvidí…

Omlouvám se…, jsem vážně pitomá, ale měl jsi mi o tom nejdříve říct. Tohle už nikdy nedělej!“

Vezmu Elen tašku a jdeme k autu, které jsem raději nechal až za zatáčkou.

Kam vlastně jedeme?“ zeptá se už s úsměvem.

Na malý výlet.“

Ale ne, zase nějaké překvapení?“

Neboj se, bude se ti tam líbit.“

A je to daleko?“

No, celkem ano.“

Alexi, nechci už další překvápko, kam jedeme?

Na Šumavu, chatu jednoho mého známého, ale neboj se, nikdo tam nebude, jen my dva.“

Tak daleko? To nebylo něco blíž? Vždyť to je přes čtyři sta kiláků!“

Uvidíš, že budeš nadšená…“

Jen co vyjedeme na dálnici, vidím na Elen jak začíná usínat. Je u toho strašně roztomilá, jak sebou vždycky celá trhne.

Klidně si zdřímni, pojedu opatrně, mě nemusíš hlídat.“

Vážně ti to nevadí?“

Ne, jen klidně spinkej, vzbudím tě, hned jak budeme na místě.“

Elen během chviličky usne, vzbudí se nakonec sama, kousek před cílem naší cesty. Přesně jak jsem předpokládal, je nadšená. Vím, že miluje přírodu, lesy a klid, stejně jako já. Navíc nás tu nikdo nezná, takže můžeme bez obav vyrazit ven na procházku, na večeři, zkrátka dělat co se nám zlíbí. Ještě než vejdeme do chaty, rozhlédne se… Vypadá zasněná, to mě hřeje u srdce.

Měl jsi pravdu, je tady opravdu nádherně, ani se mi nebude chtít zpátky.“

Srub je přímo uprostřed lesa, všude jsou jen stromy, kolem teče potůček, ze kterého se ozývá klokotání vody. Je to ideální místo pro milence jako jsme my. Ve srubu je díky teplému květnovému počasí poměrně dobře, přesto v krbu rozdělám oheň a Elen mě po celou tu dobu sleduje. Jsem z toho dokonce trošičku nervózní.

Ty už jsi tady byl, že?“ svou otázkou mě sice zaskočí, ale nechci se vymlouvat nebo jí lhát, tehdy to pro mě nebylo vůbec důležité.

Ano byl, ale to už je dávno.“

Byl jsem tady s Irenou, v době, kdy jsme si spolu znovu začali, tenkrát jsem však rozhodně necítil to, co cítím teď k Elen. Kdyby šel vrátit čas…, neváhal bych ani minutu.

Cením si toho, že se mi nesnažíš lhát. Na druhou stranu nevím, jestli jsem chtěla slyšet pravdu.“ přisednu si k ní a chytím ji za ruku.

Snad nežárlíš? Neumím ti lhát, taky nechci. Nejsi přece tak hloupá, abys to nepoznala. Nikdy jsem nebyl vzornej, spořádanej hošan, dělal jsem spoustu chyb, ale jedno vím určitě. Nikdy jsem k nikomu necítil to, co cítím k tobě!“

Mlč už…, moc mluvíš. Nechci, abys mě o něčem přesvědčoval nebo se zabýval minulostí. Teď jsme tady spolu. Co bylo…není důležité. Snažím se žít přítomností, chci si to užít bez ohledu na to co bylo nebo bude…“

Víc už ji nenechám říct, protože se chci znovu opájet vůní vanilky, vpíjet se do jejích rtů, nechat se unášet pryč, do světa, kde jsme jen my dva…

Milujeme se tak spolu přímo na zemi. Položím Elen na kožešinový koberec vedle krbu, ze kterého na nás sála příjemné teplo. Vychutnávám si každičký její dotek a zároveň prozkoumávám její tělo, které se mi celé oddává. Její kůže je jemná, heboučká jako samet, konečně mám možnost si to pořádně vychutnat, prohlédnout si ji. Dnes nemusíme nikam spěchat nebo se bát, že nás někdo uvidí. Změna prostředí je znát, se svými vášněmi se rozhodně nemusíme krotit.

V momentě, kdy se zlehka dotknu jejích prsou naskočí jí husí kůže, proto trochu přitlačím, ona se mi dívá do očí, přitom se z těch jejích snažím vyčíst, zda se jí to tak líbí. Miluju ten její pohled, protože už jen to mě přivádí do stavu naprosté euforie.

Miláčku!“ řeknu po chvíli.

Ano?“

Pověz…co máš ráda, chci vědět, kde se tě mám dotýkat…“

Neodpoví mi, jen se posune o kousek výš, beru to jako výzvu a začnu jí líbat první prsa, pak sjíždím stále níž, hladím jí svým jazykem po břichu, po bocích jí přejíždím svými prsty, místy lehce, místy přitlačím, pohrávám si s ní. Nevím, jestli to nenatahuju až příliš, jenže nechci tento okamžik uspěchat. Konečně jsem se dočkal, vnímám to tak, jako by to dnes bylo mezi námi poprvé.

Když sjedu svým jazykem až dolů, k její mušličce, místo aby se mi odevzdala a nechala se polaskat, otočí se na břicho. Pak na mě vystrčí svůj zadeček. Miluju ten pohled, má ho tak krásně oblý, její pevné, výrazné boky jsou pro mne neodolatelným pokušením, musím se hodně ovládat, abych do ní nepronikl hned teď…

Nechci to tak, bylo by to až příliš uspěchané, proto jí chvíli jen tak masíruju obě půlky…, můžu zezadu sledovat její vlhkou do hladka oholenou štěrbinku, kterou občas projedu. První jen svými prsty, ale později také jazykem nebo špičkou svého penisu. Už si myslím, že právě teď je ta pravá chvíle… Elen se však zase zničehonic otočí, klekne si přede mě a dlouze se spolu líbáme. Přitom si se sebou navzájem hrajeme…, ona pevně svírá můj penis v dlani a já špičkami prstů šimrám její zvětšený klitoris.

Dost prosím, já už to dlouho nevydržím, až příliš se mi to líbí.“ zaúpím v návalu slasti.

A to je snad špatně?“ ptá se, když mi svým jazykem přejede po rtech a pak olízne i ty svoje. Přivírá oči, hypnotizuje mě svým pohledem, přesně tak, jak to na ní mám rád.

Abych jí nezůstal něco dlužen, znovu ji dráždím úplně jemně svým prstem, tentokrát však zajedu mnohem dál… Její studánka přivítá mé prsty s nadšení, jen cítím její vzrušení a touhu jak jí stéká po stehnech…

Asi je to i na ni příliš, protože se skloní, aby vzala můj penis do pusy. Dráždí mě svým jazykem, krásně mi ho saje, nevynechá jediný kousíček, mám tak co dělat, abych se jí neudělal přímo do pusy nebo na obličej.

Až příliš spěcháš…přestaň už…“ napomenu ji.

Přestane…, navíc mě od sebe celého odstrčí, je to tak vzrušující, jak si se mnou hraje.

Elen, ty potvoro jedna, proč mi to děláš…, jsem z tebe už úplně šílený, neprovokuj mě…“

Jenže to si zase lehne na břicho, vystrkuje na mě svoji komůrku…, to už zkrátka nedokážu ovládat. Celou si ji přitáhnu k sobě, lehce zajedu dovnitř…, je opravdu neskutečně vzrušená, tím více jsem vzrušený i já sám.

Po takové slastné předehře mi pak stačí pár rychlejších pohybů a musím to celé přerušit. Když vidím ten její zadek, vůbec to nejde zastavit, natož udržet svou rozkoš na uzdě. Jak se malinko uklidním, zasunu do ní svůj penis podruhé, jenže ona se pořád tak zvláštně vlní, dráždí mě to ze všech stran.

Elen, já už to neudržím…“

Tak už to nedrž, ale zasuň ho do mě, ještě aspoň na chvíli, tak moc to chci, alespoň párkrát, prosím…, přece mě nenecháš takhle nažhavenou.“ žadoní jako malá holka.

Vůbec v tu chvíli nevím co dělat, ale chci jí vyhovět, takže ho do ní zasunu…, pár pevných přírazů, slyším, jak hlasitě vzdychá, snad rozkoší, možná trochu i bolestí…, pak už nemůžu… První dávka mé touhy skončí na jejích zádech i zadečku.

Sesunu se na kožešinu, kde oddechuju, jako bych právě zdolal osmitisícovku. Můj orgasmus byl neskutečně silný, krásně vyčerpávající. Cítím, jak mi úplně ztěžkly nohy, mám je slabé, že snad ani nebudu moci vstanout. Elen si jen tak ke mně lehne, hladí mě po rameni…, pak po zádech, umocňuje to celý můj neskonale krásný prožitek.

To bylo…tak úžasné, lásko, že se to nedá ani popsat.“ řeknu slabým ochraptělým hlasem.

Jsem moc ráda, že se ti to líbí.“

Ty jsi neskutečná provokatérka…“

Hmm, mám to tak ráda.“

Ten tvůj zadeček, mohl bych se na něj dívat pořád!“

Je velký…“ posteskne si.

Cože? Ani omylem. Co to povídáš? Je krásný, máš úžasné boky, tohle je moje extáze, miluju větší zadečky a ten tvůj je zkrátka tak úúúžasný…“ snažím se ji utvrdit.

Kde je tu koupelna, musím se umýt…“ snaží se vyhnout další debatě na téma toto téma.

Jo, jasně, tou chodbou úplně dozadu vpravo. Přijdu za tebou.“

Po pár minutách se odhodlám konečně vstát. Jdu za Elen, která stojí ve sprchovacím koutu zády ke mně. Asi mě vůbec neslyší. Vejdu potichu za ní a otočím směrem k sobě. Opřu ji zády o stěnu, abych dokončil, co jsme spolu začali. Voda stéká po jejích vlasech i obličeji, celá je dokonale smáčená, zakloním jí proto hlavu a začnu líbat na krku, jazykem přejíždím po rameni, pak přijdou na řadu její prsa, olíznu obě bradavky, jenže pokračuju stále níže, jen postřehnu, jak u toho zrychleně dýchá.

Rukama kloužu po jejím mokrém těle, užívám si každé pohlazení i sténání, které doprovází moje doteky. Můžu si s ní dělat co chci, dovolí mi úplně všechno. Kleknu si, dám si její nohu přes rameno, protože se toužím dostat k její štěrbince.

Dychtím prozkoumat tu vášnivou komůrku, která mi jde vstříc. Dráždím ji jazykem, nasávám klitoris zvětšený pod návalem mého laskání a její mušlička doslova svírá mé prsty, když s nimi zajíždím tam i ven. Netrvá to však dlouho, co se začne celá kroutit u divokého a vášnivého orgasmu, při kterém slastně křičí a zarývá mi své nehty do ramen, na kterých tak budu mít zřejmě krvavé šrámy. Nevadí mi to, protože přivádět ji ke slastným pocitům je mi nadevše.

Její orgasmus mě znovu silně vzruší, teď rozhodně nemůžu přestat. Znovu si ji otočím čelem ke zdi, ona mi vyjde vstříc, abych tak snadno mohl znovu vstoupit do jejího lůna.

Když samou slastí zakloní hlavu, chytím ji pevně za vlasy a přítáhnu k sobě. Celá je neskutečně prohnutá, aktivně mi pomáhá, čímž se naše milování změní v trochu zběsilý sex, ale nemůžu si u toho pomoct, chci ji celou…, úplně celou, musí patřit jenom mně, kdybych mohl, už bych se o ni nechtěl dělit. Je tak vášnivá, celá mi odevzdává svoje tělo…

Alexi, ach Alexi…udělej mi to ještě…!“

Udělám ti to, jak jen budeš chtít.“ šeptám jí do ucha.

Přirážej, prosím, přirážej…ještě…silněji…“

Lásko, to tě bude bolet!“

To nevadí, chci aby mě to bolelo, ty mě bolíš, už teď mě z tebe bolí celá moje duše…, co záleží na mém těle…, radši bych umřela, než bych měla být bez tebe!“

Miluju tě lásko, už nikdy nebudeš beze mě, slibuju, jsi jen a jen moje.“

Ano, jsem tvoje…, moje srdce, moje duše…i mé tělo…, tak si ho vem!“

Beru si ho, beru si ji úplně celou, se vším všudy, miluju ji snad čím dál více. Nechci ani pomyslet na to, že už zítra bude zase jeho.

Alexi, teď nepřestávej, ano, teď nesmíš…přestat…já už…budu!“ vtom se začne celá svíjet. Prohne se ještě mnohem více, velmi hlasitě u toho vzdychá, vím, že právě dosáhla dalšího orgasmu. Je to tak vzrušující, že ji během malé chvilky následuji.

Jsme krásně vyčerpaní z našeho milování, takže se navzájem omyjeme a jdeme společně do ložnice, kde spolu ležíme v objetí. Líbáme se, mazlíme, chceme si užívat tu blízkost i vzájemné doteky.

Miluju tě, Elen…“ přeruším to ticho, které je jinak rušeno snad jen tikotem hodin.

Taky tě…miluju!“

Tohle jsem snad ještě nezažil. Víš o tom, že teprve s tebou to pro mě bylo poprvé z lásky?“

Možná děláme velkou chybu, Alexi. Tohle, neskončí jen tak, nepřejde to tak rychle, není to nemoc, kterou můžeš vyležet, vůbec jsem tady s tebou neměla jezdit.

To neříkej. Za tenhle okamžik bych dal cokoliv!“

Ale…jsem vdaná, chápeš…tohle celé, stejně to skončí! Nechci, ale vím, že se to stane, pak se budeme oba dva jen trápit!“

Nemusí to skončit! To je přece jen na nás dvou.“

Jsme jen pobláznění, krásně pobláznění, ale až to bude pryč, může to ublížit tolika lidem.“

Elen, nevím co chceš slyšet, nechme to osudu, ať to rozhodne za nás. Sama jsi říkala, že si chceš užít tuhle chvíli, bez ohledu na to, co bylo nebo bude.“

Ano, říkala jsem to, protože jsem hloupá, jen si něco namlouvám. Nechme toho.“

Pak chvíli zase jen tak v tichosti ležíme, hladím svou lásku, proplétáme si ruce, jenže mně stále vrtá hlavou její situace. Mám o ni velký strach. O své rodině sice zatím příliš mluvit nechce, ale zeptám se.

Lásko, jen jsem tak přemýšlel. Ty nemáš někde rodinu, kam bys třeba v případě nouze…mohla jít? Vím, že chceš náš vztah zatím tajit, tak mě napadlo…, že kdyby třeba bylo nejhůř.“

No, ani ne.“

Co to znamená, ani ne?“

Mám už jen sestru, Lauru. Ale ta tu nežije, momentálně pobývá v Německu. Když rodiče umřeli, zdejchla se… Mě tady nechala. Já bych ale nikdy neodešla, mám to tu ráda.“

To je mi moc líto.“

Nemusí, je to už tak dávno.“

Řekneš mi co se stalo?!“

Vraceli se zrovna z divadla, smetl je náklaďák. Máma byla na místě mrtvá, táta…umřel tři dny na to.“

Promiň, neměl jsem se ptát.“ sakra, kdybych to jen tušil, držel bych raději hubu.

Co tvoje sestra?“

Ona…neunesla to…nesnesla se se strýcem. Teď si jen občas napíšeme email, jinak nejsme příliš v kontaktu. Ta by se ti líbila, vždycky byla hezčí než já. Ona je jen o rok mladší, byly jsme skoro jako dvojčata. Někdy je mi smutno, říkala, že by se vrátila, ale až zhebne…“

To jako strýc?“

Jo.“

Ona ví, že tě manžel…bije?“

Ne, proč by měla?“

Jen tak mě to napadlo, možná by to měla vědět.“

Stejně by se nevrátila, má se tam asi dobře, odešla tehdy s Davidem, svým přítelem. Oba malují, jsou to umělci, vedou úplně jiný, bohémský život. Já ji nezajímám…“

Mám takový dojem, že by nám prospěla změna tématu, měl jsem vážně mlčet, nechci, aby se teď Elen nad něčím trápila, takže navrhnu raději večeři.

Lásko nemáš hlad? Co kdybychom si někam vyšli?“

Já nevím, určitě to bude lepší, než probírat naše rodinné problémy.“

Promiň…byla hloupost o tom začínat…“

To je v pořádku. Tak jdeme?“

Neváhám ani minutu, protože mám opravdu hlad a navíc chci, aby to byl příjemný večer. Vážná témata necháme na jindy. Těch pár společných chvil si chci uživat.

Jdeme do malé hospůdky Pod borovicí, kde si sedneme úplně dozadu, abysme měli naprosté soukromí. Jsem neskutečně rád, že jsme tak daleko. Můžeme se držet za ruce, objímat nebo kdykoli políbit. Žádné kradmé doteky. Svou lásku můžeme bez obav ukazovat i na veřejnosti.

Do srubu se vracíme teprve v noci, pořádně zmožení. Šli jsme celou cestu pěšky, což byla pořádná dálka. Cesta do vesnice je dlouhá minimálně pět kilometrů. Trvalo nám to samozřejmě mnohem déle, než bychom šli normálně, jelikož jsme se každou chvíli zastavovali, dávajíc průchod svým emocím i vášni, která neustále rozpaluje naše těla.

Milování v lese pod širým nebem tak mělo zvláštní atmosféru a bylo rozhodně nepopsatelné. Po návratu jsme se pak nestihli ani umýt, jen jsme usnuli v objetí přímo u krbu.

Ráno je malinko smutné. Přestože se znovu pečlivě věnujeme jeden druhému. Už to zkrátka není ono. Za chvíli se musíme vydat na zpáteční cestu.

Alexi, viď, že se tady ještě někdy vrátíme?“ ptá se Elen ve chvíli, kdy už nasedáme do auta.

Klidně tu můžeme zajet i příští týden, jestli si to budeš přát, lásko.“

To bych moc ráda, jenže…, to není možné.“

Tak potom kdykoliv jindy, záleží jen a jen na tobě, vždyť víš.“

Já vím…“ řekne zkroušeně.

Po poledni se vydáváme na cestu, čeká nás několik hodin jízdy, ale nikam nespěchám. Jedu pomaličku, snažím se totiž užívat naše poslední společné chvilky…