Images are copyrighted by their respective owner and you don’t have permission to download them.

Close

17. KAPITOLA

Ztracený / Srpen 8, 2019

Tento den, bude stát rozhodně za to! Už po jedenácté mi volá Klára, že je všechno zařízeno. Svatba bude na radnici 16.6. ve 13:00. Svatební hostina pak U Rokyty. Zajištěno je oznámení, výzdoba, výslužky, jídlo… Nestačím zírat, vážně jsem v pasti, ze které není úniku, historie se opakuje, ovšem tentokrát se z toho nemám šanci dostat.

Ty dvě si spolu očividně rozumí, pustily se do příprav se zápalem a od rána nezahálely. Petra je rozený organizátor. Jelikož se zprávy šíří rychle, to si Lukáš zase jednou pustil pusu na špacír, je toho plnej barák, všichni to vědí. Nemluví se o ničem jiném. Jako první mi přijde pogratulovat paní Bláhová, ta dobrá duše, pak i Dominika. Sice jen tak dělá, že mi nese nějaké papíry, ale špičaté poznámky si přitom neodpustí.

Slyšela jsem, že se budete ženit, pane řediteli?“

Ano.“ odpovím stručně, protože bavit se s ní o mojí chystané svatbě je přinejmenším o zdraví. Nika umí být pořádně jízlivá a jedovatá.

Tak to vám gratuluji! A co na to říká ta zrzka z nemanic, jakže se to jmenuje…Elen, že?“

Slečno Holíková, máte ráda svou práci?“

Jistěže ano.“

Tak si jí laskavě hleďte a o mě se nestarejte.“

No tak, Alexi…“ přistoupí ke mně blíž, aby mi projela rukou ve vlasech. „Ty nemáš žádný smysl pro humor, stal se z tebe takovej morous a suchar. To se na sebe musíme pořád mračit?“

Nedáváš mi na vybranou…“

Já tedy nevím, ale mi nepřijde, že bys z té svatby byl příliš nadšený nebo se pletu?“

Co ti mám na to asi tak říct?“

Třeba pravdu…“ zaševelí. Tobě určitě, to sotva, myslím si v duchu.

Já mám za to, že je čas, abych se konečně usadil, v mém věku se není čemu divit, nemyslíš?“

Na to jsem se tě neptala…“

Niko, prosím, běž si po své práci a dej mi pokoj.“

Hmm, ale kdyby ses čirou náhodou potřeboval někomu svěřit…, jsem tady.“

Jo, díky za nabídku.“ vtom se ke mně sehne a dá mi pusu na krk. „Běž už, prosím tě!“ odtáhnu se.

Já jdu, ale jsem tady pro tebe…, až budeš chtít.“ opět si mírně vyhrne sukni a rozepne knoflíček u halenky, ta je prostě neskutečná.

Jakmile Nika odejde, už slyším z chodby povědomé hlasy, tak to bylo o fous.

Ahoj lásko, můžu dál?“ Klára vejde okamžitě bez zaklepání, ještěže už je Nika pryč, kdo ví, jak by si to celé vysvětlovala.

Ale no jistě, pojď…“ pobídnu ji. Samozřejmě ani na moment neváhá, hrne se ke mně jako velká voda a skočí mi hned okolo krku. „Tak co, vyřízeno?“ ptám se spíš aby řeč nestála.

Ano, je to tak, jak jsem ti říkala do telefonu. Budeš koukat! Sehnala jsem naprosto úúúchvatné šaty, budou se ti moc líbit. Jen doufám, že za ty dva týdny moc nepřiberu.“ ano, bohužel už jen dva týdny a bude ze mě ženáč!

Ale jste tu nějak brzy, ještě není ani jedna. Domlouvali jsme se přece až na tři hodiny.“

Já vím, ale bylo mi smutno. Navíc, když už jsme to všechno zvládly vyřídit… Petra říkala, že vás překvapíme, že budete určitě rádi. Nebo ty snad nemáš radost?“

Ale to víš, že mám, Kláro. Já na to zařizování moc nejsem, už tak toho mám tolik v práci. Nechám to na tobě. Ty víš co se ti líbí a já se přizpůsobím, mě to problém nedělá.“

Tak to mě zařizování zase ohromně baví, nemůžu se dočkat, Alexi, jsem tak moc šťastná!“ výská samou radostí. Zase se na mě celá zavěsí, načež ji musím políbit, protože jinak by mi určitě nedala pokoj. Po té ušlápnuté smutné holce není najednou ani památky. Myslím, že ji Petra rychle zaučuje. Jen co na ni pomyslím, vrazí do dveří, jak jinak, než také bez klepání…

No tak kde to vázne, jdeme přece?“ snaží se nás popohnat.

Ale to nepůjde, mám tu ještě práci, nemůžu se jen tak sebrat a odejít, kdy se mi zachce.“ snažím se protestovat.

Jak to, že ne? Jsi snad ředitel, co se budeš komu zpovídat.“

Ano jsem ředitel, takže z toho nebudu dělat holubník. Až to dodělám, můžu odejít.“

Ale Lukáš už se balí.“

Já ne, mám práci, jak jsem řekl.“ jenže to už naše dohadování zaslechne paní Bláhová.

Ale, tak pane Sašo, však dnes toho zase tolik nemáte, klidně běžte, já to za vás už dodělám.“

Někdy mi aktivita paní Bláhové leze pořádně na nervy. Ovšem myslím, že kdyby věděla co přijde, zase tak moc by se neangažovala.

No madam?!“ vyštěkne Petra, která kouká jako z jara. „Vy tady pana ředitele oslovujete jménem? To se přece nehodí…“ pak už to nevydržím.

Petro, buď tak laskavá a nestarej se o naše firemní záležitosti. Jsi tady sotva pět minut, přitom děláš, jako by ti to tu patřilo. Paní Bláhová je moje sekretářka, je zde od prvního dne. Jaké jsou mezi námi vztahy, po tom ti nic není, buď tak hodná a nestrkej do toho nos!“

Alexi, to přece…, vždyť budeme rodina, budu Lukova žena! On je majitel firmy, mám tedy právo vyjádřit svůj názor.“

Už jsi se vyjádřila, takže můžete jít. Přijdu pak za vámi, ale musíte ještě počkat.“ Klára z toho vypadá celá nesvá. Snad aby zachránila tuto trapnou situaci, chytne Petru, aby šly společně čekat ven.

Děkuju, pane Sašo, ale to jste neměl.“

Měl neměl, nelapnu si na prdel před takovou…“

Asi máte pravdu, to Irena, ta se aspoň nikdy do ničeho nepletla. Opravdu nevím, jestli ten pan Lukáš dělá dobře, když si našel zrovna takovou…semetriku. On je moc hodnej, ženské to vědí, tak s ním ořou jak můžou.“

Asi ano, paní Bláhová, ale s tím my dva nic neuděláme.“

To ne, ale dovedete si představit, že si to tu ta jeho…, vezme za chvíli na povel?!“

To tedy nedovedu, ale nebojte se, k tomu nedojde. Sama víte, že tady Lukáš nemá žádné slovo, proto jeho přítelkyně, o tom co se tu děje rozhodovat nebude, to vám slibuju!“

Jistěže, tak už běžte, čekají na vás. Abyste z toho zase neměl trable…“

Jen co vyjdu z budovy, Petra se opět stává oficiálním organizátorem celé akce a začne rozdávat své povely.

No tak honem, Alexi, nezdržuj, přece. S Klárou už máme hrozný hlad, nezapomínej, že teď obě jíme za dva.“

Tak jste snad mohly jít na oběd samy, vyzvednout nás až po obědě. Jasně jsme se domlouvali, že přijedete ve tři.“ jenže to už se ozve dokonce i Lukáš.

Nevím jak ty, ale já už taky hlady šilhám.“

Já tedy ne, klidně jste mohli jet beze mě.“

Ale lásko, ty mi to kazíš, měla jsem takovou radost…“ posmutní Klará.

Promiň, však už jdu.“

Jsme právě na cestě do restaurace, když si neodpustím poznámku.

Promiň Petro, ale řeknu ti to narovinu, v naší firmě máme jisté zaběhnuté zvyklosti. Ať se ti to líbí nebo ne, ty je rozhodně měnit nebudeš! Navíc jsou to mí zaměstnanci, já tedy rozhoduji o tom, jak se budeme oslovovat.“ Lukáš se podívá s mírnými rozpaky na mě, ale pak i na Petru.

Stalo se snad něco, Petruško?“

No, ani ne, jen tady tvá nastávající měla s něčím malinký problém…“ přitom kouknu do zpětného zrcátka, neujde mi, jak otrávěně obrátila oči v sloup.

Jak si přeješ, je to tvoje věc, ale pak se nediv, že „ti tví“ zaměstnanci rozkrádají firmu, protože se s nimi tak kamarádíčkuješ. A jeď už laskavě k Rokytovi, je mi od hladu dočista špatně.“ mě je zase špatně z tebe, pomyslím si.

Petra mě začíná neskutečně vytáčet. S takovou si o ní budu muset s Lukášem promluvit, jestli to takhle půjde dál. Ještě, že s tou fúrií nemusím bydlet.

Nechápu, jak s ní Lukáš může vydržet… Ale je fakt, že vždycky býval ten typ, kterého musí všude dostrkat, říct mu, co má vlastně dělat. Byl z nás tří ten nejváhavější, my s Erikem něco vymysleli, teprve pak se přidal. Takže věřím, že mu to s takovou odhodlanou ženskou vyhovuje. On se o nic nestará, ona všechno zařídí. Takhle bych žít nedokázal…, je to samá buzerace.

Na oběd tedy jedeme k Rokytovi a jen co vejdeme, znovu řešíme Petřiny problémy. U prvního stolu je příliš velká tma, u druhého je zase moc světla, navíc jí slunce svítí přímo do očí, u třetího nevidí z okna…, už začínám ztrácet trpělivost, když madam konečně objeví své vytoužené místečko. Pak ale začíná další kolo.

Tak co si dáme? Já nevím jak vy, ale osobně si dám pstruha, dělají ho tu výborně. Od doby co jsem těhotná, ryby zbožňuju. Co ty, Kláro?“

Hmm, já si dám asi špíz s hranolkama!“ jenže to se Petře očividně nelíbí.

Zbláznila ses?“ vyjekne nahlas, až se po nás ostatní hosté otáčejí. „Jsi těhotná, nemůžeš si dát hranolky, mysli na to malé. Musíš teď jíst zdravě, ryby, zeleninu nebo tak.“

To je snad její věc, ať si dá to, na co má chuť.“ neubráním se protestu.

Ty se do toho nepleť! Vám chlapům je to jedno, ale až se to malé narodí postižené, tak se na ženskou i s dítětem vykašlete. Na tom by ti přece mělo záležet, je to i tvoje dítě…neměl bys…“

Na tohle nemám sílu, ani nervy, zvednu se od stolu a jdu si ven zakouřit. I když si zapálím jen výjimečně, tohle je přesně ten okamžik, kdy zkrátka musím, abych se trochu uklidnil. Už tak mám nervy jak na drátkách. Jenže neuplyne ani minuta, co za mnou přijde Klára.

Ty kouříš, Alexi?“

Jen občas, promiň, ale Petra…, mám jí plné zuby, proč se od ní pořád necháváte tak komandovat? To ti nevadí, že vás oba pořád buzeruje? Nemáš snad vlastní rozum?“

Ona to přece myslí dobře, Alexi, vždyť jí vůbec neznáš.“

Ano, máš pravdu, znám ji teprve dva dny, ale už teď je nesnesitelná.“

Křivdíš jí…“

Víš co, mě do toho stejně nic není, klidně se jí nechej manipulovat, ale mě do toho netahej.“ típnu cigaretu, která mi právě přestala chutnat. Pak jdu raději na záchod, abych se ke stolu vrátil po patnácti minutách.

Ty se vůbec neumíš chovat, Alexi! Chudák Klára. Navíc kouříš, to…“

Ano, já vím, není to zdravé pro dítě… Víš co, Petro, strč si své rozumy do kapsy a nestarej se o mě pořád.“

V tu chvíli k nám naštěstí přijde číšník, abych si i já mohl objednat jídlo. Dám si špíz s hranolkama, jen tak na truc. Těhotný nejsem, takže ať mi ostatní políbí šos. Náladu mám beztak úplně zkaženou, stačí, že to nejhorší mě teprve čeká.

Lukáš nás stále jen poslouchá, za celou dobu řekne sotva pár slov. Věřím tomu, že důvodem je hlavně Petra, nechce si to u ní polepit, protože by mu pak jistě ztropila pořádnou scénu.

O konverzaci se však díkybohu starat nemusím. To plně zastanou ty dvě. Nemluví se o ničem jiném než o naší chystané veselce, obě štěbetají jedna přes druhou, a to celou dobu co jsme tady. Vzpomenu si, jak jsem tady byl naposledy se Zuzanou, bylo to přesně to samé. Do jejich hovoru se však nesnažím zapojit, stejně bysme se akorát jen chytli, nechci ještě přilévat olej do ohně.

Po jídle se vydáváme na cestu, ale dnes jedu obzvláště pomalu. Až mě Petra neustále napomíná, že s takovou tam nebudeme ani do Vánoc.

Jsme na místě, vypnu motor, ostatní hbitě vystupují, jen mě tluče srdce jako o závod. Dávám si hezky na čas.

Všichni se hned začnou rozplývají nad tím, jak je tady krásně. Vzhledem k tomu, že je hezké teplé počasí, dodává to místu skvělou atmosféru. Přes stromy září sluneční paprsky, jemný vánek si pohrává s větvemi, takže všechno krásně šumí a šustí.

Klára se mě hned cestou chytí za ruku, asi aby nebylo pochyb o tom, že k sobě my dva patříme. Určitě se tady budou zase naparovat. Hrát si na to, jak jim to tu celé patří, vůbec o tom nepochybuji, tím víc je mi to celé proti srsti.

Než dojdeme ke stájím, z garáže vystrčí hlavu Foltýn, dokonce jde k nám. Ten mi tady chyběl…

Dobrej, vedete si dnes posilu?“ prohlédne si zkoumavě můj doprovod a mne si u toho bradu.

To ani ne, jdeme se jen podívat, víte?“

Aha, no tak, jak je libo.“

Už teď je mi jasné, jak Petra musí jen od pohledu, někým jako je on opovrhovat. Dobře jsem si všiml, jak se na něho podívala. Hraje si na městskou paničku a podle toho jak mluví, i na paní podnikatelovou. Foltýn je typický vesnický balík, takže doufám, že se spolu ti dva nepustí do konverzace. Elen zatím nikde nevidím, buď je ve stájích nebo v domě. Snad by bylo nejlépe, kdyby ani nebyla doma, bohužel je to málo pravděpodobné.

No tak, Alexi, veď nás! Přece tu nebudeme jen tak okounět!“ neodpustí si Petra, když se zastavím před stájemi.

Jistě, pojďte za mnou.“

Cestou mi prolétne hlavou hned několik scénářů. Nemám tušení, jak se před Elen tvářit, po tom co mi včera řekla. Vejdeme do stájí, kde už není pochyb… Elen vyklízí boxy. Asi nás vůbec neslyší, protože se věnuje pouze své práci.

Zase se mi z toho prudce rozbuší srdce. Koukám na její ladné pohyby, práce jí jde hezky od ruky. Protože je dnes krásné počasí, má na sobě šortky a krátké tričko, které jí odhaluje břicho. Je malinko upocená, ve vlasech má seno, přesto je tak svůdná…, že si hned vybavím naše milování v lese, jak bylo divoké, ona hlasitě sténá, já do ní pronikám…, ze vzpomínek mě náhle vytrhne Petra, jak já tu ženskou nemám rád.

No tak Alexi, proč jsme tady, vždyť tady nic není?!“ Elen to samozřejmě zaslechne, takže se okamžitě prudce otočí. Tak slyšíš! Mě je z toho smradu tady špatně, musím ven…“ vyvádí teatrálně ta husa.

Snažím se ji moc nevnímat, je mi to úplně jedno, ať si tu třeba omdlí, já ji sem nezval. Luk s Klárou ji však rychle odvedou na vzduch, proto spolu zůstaneme na chviličku s Elen o samotě. Ona stojí nehybně na místě, zase na mě upřeně hledí, asi čeká, co udělám, takže jdu za ní.

Ahoj Elen.“ nic…jen ticho. „Promiň, asi jsem je tu neměl vozit.“

Je to tvoje, můžeš si sem vozit koho chceš.“ odvětí suše. Obejde mě, pak už kráčí pryč, aniž by se na mě podívala. Já tam ještě dalších pár minut jen tak postávám, vůbec se mi za nimi nechce. Nejradši bych se sebral a jel hned pryč. Udělal jsem pěknou hloupost, měl jsem se na něco vymluvit, vůbec je sem nebrat. Na co jsem proboha myslel?!

Když vyjdu ven, Petra sedí na lavičce a lamentuje nad tím, jak je jí hrozně zle, že bude zvracet. Ti dva kolem ní poletují, snaží se udělat průvan. Luk je z toho úplně nešťastný, absolutně netuší, co má dělat. Je to jen samé Petruško co mám dělat, Petruško povol si kalhoty, Petruško zhluboka dýchej… Dokonale komická situace. Musím se tomu smát.

Abych celému tiátru, které se tady odehrává ještě dodal grády, opřu se o vrata a zapálím si cigaretu. Dým pak schválně odfouknu směrem k Petře. Ta se hned provokativně rozkašle, beztak jen hraje divadlo. Je mi jasné, že jí dělá dobře, když je středem pozornosti, protože se ostatní můžou díky ní přetrhnout.

Musíš tady teď kouřit?“ neodpustí si Petra, jen aby mě zase mohla peskovat jako malé děcko. „Vidíš snad, že mi není dobře! Budu zvracet!“

Ale je tady krásně, ne? Musíš jen nasát ten čerstvý vzduch!“ přidám jízlivou poznámku.

Děláš si srandu? Vždyť tu je smrad, že by jeden pad. Běž si svoje rozumy rozdávat jinde, Alexi, nikdo na ně není zvědavý!“

To už k nám jde zpátky Elen, nese něco k pití.

Tady máte, napijte se!“ pobídne Petru, jenže ta ji sjede přezíravým pohledem a ptá se.

A vy jste zase kdo?“ v tu ránu bych ji nejradši nakopal do zadele, je to tak okaté, že se za ni musím stydět.

Já jsem Foltýnová, starám se o koně.“

Aha…, co to jako má být? To je voda z kohoutku?“

Ano, čistá voda.“

To nechci…, Lukáši, zajdi do auta, mám tam Evian.“ poručí si. To už nemám daleko k tomu, abych ji odsud vypoklonkoval.

Ale copak, voda ti nevoní?“

Nech si ty vtipy, Alexi, musím přece myslet na dítě. Vůbec nevím co je to za vodu, ještě abych se přiotrávila. O střevní potíže nestojím.“

No, jak myslíte.“ chrstne jí Elen vodu přímo pod nohy, jen Petra s Klárou poskočí.

Nemyslíš, že to už přeháníš? Kdo by se tě asi tak snažil přiotrávit, seš ty vůbec normální?“

Nemyslím, že přeháním a měl bys s tím něco udělat, Alexi! Nějaká holka od koní si tu na mě nebude dovolovat, když nám to tu patří!“

V tu chvíli se musím začít nahlas smát, až se na mě všichni vyjeveně koukají.

Jsi směšná, Petro! Tobě děvenko, tady rozhodně nic nepatří, navíc paní Foltýnová je původní majitelka, takže buď tak laskavá, omluv se a chovej se k ní slušně!“ vyjedu na tu krávu bez zaváhání.

Ovšem na omluvu nedojde, protože Elen už je pryč, takže se seberu a jdu na pastvinu ke koním. Musím se uklidnit, je mi z té čůzy docela nanic. Ale je to přesně tak, jak se dalo čekat. Petře řádně narostl hřebínek, mám za to, že svatba Kláry se mnou je jí náramně vhod.

Po chvilce za mnou dojde i Klára, aby se mě snažila obměkčit, možná udobřit za Petru.

No tak se na ni nezlob, Alexi, to jsou těhotenské hormony, víš?“

Nevím, tomu nerozumím, ale Petra mi přijde jen jako povrchní snobská píča. Chovala se nehorázně, neměl jsem vás sem vůbec brát! Jsem vážně vůl, že jsem se nechal přemluvit.“

Taky mě to mrzí, ona je někdy taková…, zvláštní, ale není špatná, jen ji musíš více poznat.“

Děláš si ze mě srandu? To ani omylem, mám jí po krk.“

Dobře lásko, já s ní promluvím, ano?!“ pohladí mě po vlasech, chce mě obejmout, natahuje se i k polibku. Na tohle však nemám pomyšlení, proto rozzlobeně ucuknu.

Proč se ke mně pořád tak chováš, Alexi?“

Jak se chovám?“

Neustále mě od sebe jen odháníš! Co jsi za mnou přišel, nedal jsi mi sám od sebe jedinou pusu…, včera ses nechtěl ani milovat. Co se s tebou děje?“

Promiň, jsem jen trochu přetažený. Je toho teď na mě hodně. To se spraví, uvidíš.“

Snad ano, chci tomu věřit. Ale máme před svatbou, čekáme dítě, měli bysme si to celé spolu užívat, radovat se. Místo toho pořád vyšiluješ. Každá maličkost tě hned vytočí…“

Když říkáš urážení lidí maličkost, tak potom prosím.“

Ale lásko, přece se tak moc nestalo, vždyť je to cizí ženská, neznáme ji, může nám to být ukradené. Petra toho zas tolik neřekla, jen odmítla vodu, no bóže, to je toho. Nějaká selka z dědiny…, taky se hned nemusela vztekat. Stejně mi přijde nesympatická… Možná by bylo…“

Mlč už, Kláro! Někdy mi přijde, že jsi fakt úplně blbá!“ vyjedu na ni bez okolků. Je mi jasné, co chtěla říct. Jistě měla na mysli, abych Elen propustil, ale to se nikdy nestane.

Na to už Klára neodpoví, jen zalapá po dechu. Protože se navíc blíží ti dva milenci, seberu se a jdu raději o kus dál.

Copak hrdličky, cukrujete, cukrujete?“ ptá se Petra s úsměvem. Dělá jako by se snad nic nestalo.

Ani ne, Alexovi jsou očividně milejší cizí lidé, než jeho snoubenka!“

Kolik tu je těch koní?“ 

Šest.“

Ti jsou také tvoji?“

Zatím jen tři, další tři jsou na ustájení, proč jako? Chceš snad koně?“

To ne, ale co kdybyste na svatbu jeli v kočáru?“ napadne Petru.

Tak to ani omylem, zbláznila ses?“ vyletím jako čert z krabičky.

Proč ne? Bylo by to romantické!“ ta si zase něco usmyslela, přece nepojedeme autem, když se můžeme ukázat. „Co, Klári, co na to říkáš?“ hledá Petra zastání u své budoucí švagrové.

No nevím, já mám koně ráda, ale v kočáru, to ne, to nedám.“

Petra je najednou jako mílius, to jistě nebude jen tak. Určitě má něco za lubem. Je pouze otázkou času, než se zase vytasí s nějakou jobovkou. Těším se, až je vysadím a pojedu konečně domů. Už i ta Irena je mi milejší, než tahle čarodějnice.

Dá se tady stavět, Alexi?“ pokračuje dál Petra, ta si zkrátka nedá pokoj.

Jak stavět?“

No jestli by se tu dal postavit dům, kde by se bydlelo?“

To ano, ale nevím, proč se na to ptáš?“

Mohli bychom si tu postavit dům, my jeden, vy druhý. Mě se tady náhodou náramně líbí!“

Ne, tady se rozhodně nic stavět nebude. Ještě před chvílí ses bála napít vody z kohoutku a teď bys tu chtěla bydlet?!“

Ale lásko, to přece vůbec není špatný nápad. Ten pozemek je přímo obrovský…“ přizvukuje Klára.

Řekl jsem ne, jsou to pastviny pro koně, budu tady stavět jízdárnu!“

Cože? No počkej, počkej, jakou jízdárnu?“ ptá se Klára trochu nevraživě.

Nevíš co je to jízdárna? Už mám pár zájemců na další ustájení, bude tu prostě jízdárna a hotovo.“

To asi nebude dobrá investice, Alexi.“ snaží se být Petra Kláře oporou, jak jinak, jsou to přece nejlepší kamarádky.

Ty tomu snad rozumíš, Petro?! No vlastně, já zapomněl, ty jsi přece odbornice na všechno.“ o tomhle nemá cenu se bavit. Raději se jdu podívat zpět ke stájím za Elen, musím se jí ještě omluvit. Poslouchat ty dvě, už začíná být nad mé síly.

Ve stájích ji však bohužel nezastihnu, možná je v domě. Zeptám se Horáčka, ten sedí akorát na verandě a pokuřuje si.

Dobrej, pane Horáčku, není tu paní Foltýnová?“

Ta šla někam do lesa se psem.“

Aha, tak díky.“

Jelikož jsou všichni tři ještě u koní, rychle se vydám k lesu, vím přesně, kam Elen šla, určitě bude na našem paloučku. Vezmu to klusem a jsem tam během chviličky.

Je to přesně, jak jsem si myslel, je tady, opírá se zády o náš strom, má zrovna zavřené oči…, vypadá jako tenkrát, když jsme se tu spolu milovali. Jenže když mě zmerčí Bert, štěkne a běží ke mně, to už se Elen podívá mým směrem.

Hodný Berte, hlídáš paničku?“ pohladím ho až radostí celý poskakuje.

Elen, já se ti strašně omlouvám, jsou to idioti, prosím, odpusť! Vím, že jsem je tu neměl brát!“ najednou do ní vjede hrozná zlost, vůbec jí nepoznávám z jejích očí srší jen zloba a nenávist…

Alexi, seber se a vypadni! Je mi úplně jedno co si myslíš ty nebo ta tvoje partička buranů. Je mi z vás nanic, hrajete si tady na honoraci, ty dvě snobské fuchtle mnou pohrdají… Proč? Co jsem vám udělala? Kdo vám dal právo se ke mně takhle chovat, vůbec mě neznáte! Já tě nenávidím, Alexi! Seš odpornej parazit! Zvedá se mi žaludek, jen tě vidím! Tak strašně toho všeho lituju, že si to ani nedovedeš představit.“ pak do mě strčí takovou silou, až se zapotácím. „Rozumíš, nenávidím tě! Nikdy, už nikdy tě nechci vidět, zmiz mi z očí… Až příště přijedeš, já tu nebudu, slyšíš? Už nikdy…tu nebudu.“ je to snad poprvé co je na mě tak strašně zlá.

Cítím se hrozně, ještě než jsme tu přijeli, byla alespoň nějaká šance to urovnat, ale teď…, je po všem, tím víc Petru, Kláru i Lukáše nenávidím!

Když dojdu zpátky na statek, už na mě samozřejmě všichni netrpělivě čekají.

Jedem!“ zařvu na ně. Je mi úplně jedno co si o tom budou myslet, protože já právě navždy přišel o svou lásku, jedinou ženu, kterou jsem kdy doopravdy miloval…

Alexi, stalo se snad něco?“ ptá se opatrně Klára, když už jsme na cestě.

Co by se asi tak stalo? Máš přesně to, co jsi chtěla!“

Ale, já jsem přece…to nechápu?“

Ani se to nesnaž pochopit a mlč, Kláro! Prosím tě mlč nebo se neudržím.“

Sorry, Alexi, ale nevím proč tak vyvádíš, my jsme ti přece nic neudělali…“ sjede mě Petra vzápětí.

V tom prudce dupnu na brzdu až to se všemi pořádně škubne.

Ty taky Petro! Drž už tu svou kušnu, mám tě za ty dva dny plné zuby, je to všechno tvoje vina! Jestli s tím máš problém, vystup si a běž domů klidně pěšky, je mi to úplně u prdele!“ vyjedu na ni.

Alexi, tak s Petrou mluvit nebudeš!“ ozve se konečně i Lukáš, který byl celou tu dobu víceméně jen pozorovatelem.

Já si budu mluvit s kým chci, jak chci, vlezte mi všichni na záda!“

Jak jsem prudce zabrzdil, tak prudce sešlápnu plyn až nás to zaboří do sedaček. Ti tři se na sebe jen podívají a pokrčí rameny. Ať si myslí co chtějí, můžou o tom klidně doma dumat. Svým výstupem jsem si však zajistil hrobové ticho po zbytek jízdy.