Images are copyrighted by their respective owner and you don’t have permission to download them.

Close

19. KAPITOLA

Ztracený / Srpen 8, 2019

Protože je už pátek, nečeká mě v práci vůbec nic převratného, jdu se tam spíš jen podívat. Služební cesta dopadla velmi dobře, jen auto vypadá po našem výletě jako bych jezdil rallye. Do myčky se mi však nechce, takže výjimečně vyrazím do práce jen na motorce, už jsem na ní tak dlouho neseděl, že mi to začíná chybět.

Minimálně se vyhnu tomu, že bych zase dělal řidiče Kláře s Petrou, kdo ví, co si na mě vymyslí. Dnes bych se měl dozvědět, o čem to se mnou chtěli mluvit. Je více než pravděpodobné, že Petra opět něco vymyslela a organizují to tak beze mě. To se mi ovšem vůbec nelíbí.

V kanceláři to vypadá na božský klid, když vejdu, nikde ani noha, první narazím na paní Bláhovou.

Hezké ráno, pane Sašo, tak jak jste pořídili v Praze?“

No výborně, budete čučet, paní Bláhová. Díky Nice nám snížili cenu.“

Ale neříkejte, že by snad byla i užitečná?“

Jak se zdá, tak ano.“ smějeme se spolu.

Jak jste to tu včera zvládli?“ ptám se v jistých obavách.

No, ani se neptejte, to byl teror!“

Zase Petra?“ ptám se, ale odpověď znám samozřejmě předem.

Přesně tak.“

Kde jsou dneska všichni? Je tu doslova hrobové ticho.“

Pan Erik přijde později, říkal to už včera a pan Lukáš dnes myslím nepřijde vůbec, prý mají s tou svojí nějaké vyřizování, něco takového, nevím přesně.“

Aha. No, chybět nám nebudou, co říkáte?“

Myslím, že ne.“

Vtom mi dojde, jestli to náhodou nesouvisí s tím, co se mnou chtěli včera probrat. Jak to vypadá, asi se beze mě nakonec obejdou. Taky dobře. Chodit s nimi něco zařizovat, to by mi ještě tak scházelo, jen ať se starají sami.

Je akorát po desáté, co mi začne zvonit telefon. To jistě zase volá Klára, aby mi sdělila novinky ohledně svatby. Ale jen co kouknu na mobil, ucítím chvění v žaludku a rozklepou se mi ruce, volá Elen. Zvedám to s obavami, ale snad také jistým očekáváním.

Ano, Elen!“ ptám se možná malinko třesoucím se hlasem.

Jak…jak jsi mi to mohl udělat?“ křičí do telefonu, ale také pláče. Že by snad Nika? Napadne mě nejprve, ale to je přece hloupost.

Lásko, neplač! Raději mi řekni co se stalo?!“

No jsou tady!“ vykřikne zoufale. Vůbec nemám ponětí o čem to mluví. „Je tu ta tvoje snoubenka a ta černovlasá fuchtle mi říkala, že tady budete stavět.“

V tu ránu bych Petru nejraději přetrhl.

Elen, hlavně klid, o tom já vůbec nic nevím. Jasně jsem jim řekl, že se tam stavět nebude…“

Ale oni tady kvůli tomu jsou. Dokonce už něco vyměřují!“

Slibuju, že se o to postarám… Nic se tam stavět nebude.“

Ty jsi toho už tolik nasliboval, Alexi! Já ti prostě nevěřím!“

Poslouchej mě dobře, lásko, ano? Miluju tě! Tohle nedopustím. Budu tam za chviličku, přijedu…, nic jim zatím neříkej. Vyřídím si to s nimi sám.“

Dobře, Alexi, přijeď…, já vůbec nevím co si počít.“

Elen?“

Ano?“

Miluju tě!“

Já…taky tě miluju!“

Je to snad otázka minuty, na nic nečekám, sbalím se a vyběhnu ven. Jsem tak vytočený, že mám rudo před očima. To co jim řeknu, na to tedy do smrti nezapomenou. A Kláru, tu si nevezmu! Nikdy! Chtěl jsem, ale po tom co mi udělali, je konec, zradila mě. To co udělala jí neodpustím! O to dítě se postarám, ale svatba, ta nebude… Ve chvíli mám naprosto jasno.

Za pět minut jsem díky motorce na výpadovce z města. Cesty jsou v tuto dobu poměrně prázdné, takže cesta probíhá naprosto hladce. To si však myslím pouze do doby, než přijedu na křižovatku, kde chci odbočit na Javořinky. Jsem na hlavní, mám přednost, takže na to můžu šlápnout, jenže…všechno se seběhne tak strašně rychle…během pár sekund…cítím jen náraz, dostanu se do skluzu a zastavím se asi po dvaceti metrech…o strom. Pak už je jen tma…zase to hrobové ticho a tma…jenže já musím přece za Elen!

Chvílemi slyším jen útržkovitě nějaké hlasy nebo tlumené zvuky… „Doktore honem, ten to nezvládne!“

Cítím jak mi někdo sundává přilbu…zase ticho, strašně to všechno bolí… Hlava, záda, mám pocit, že nemám pravou ruku, do pravé nohy mi snad někdo vrazil nůž…, tak moc bych teď chtěl za svou láskou, co s ní bude, kdo jí ochrání…zase to ticho.

Z ničeho nic je u mě Elen, mluví na mě, říká, že jsem jí zradil, ale já ji přece nezradil! Dívá se mi do očí, je tak krásná, má rozpuštěné vlasy, až v nich slunce vytváří nádherné odlesky, ty její pihy ve tváři, chci ji na ně políbit, ale pořád se mi vzdaluje, usmívá se u toho… Tak na co ještě čekáš, Alexi? Ptá se mě tak, jako v lese…

Úplně pomalu otevírám oči, všechno je strašně rozmazané, cítím silnou bodavou bolest ve spáncích, všechno se se mnou točí, snažím se rozhlédnout, ale nejde mi to, nemůžu se vůbec pohnout, jsem jako přikurtovaný, jakoby z dálky slyším jen píp, píp, píp. Musím oči zase zavřít, ta bolest, kterou cítím, prochází celým mým tělem, je ohlušující i oslepující, nedokážu vůbec myslet, vůbec nevím kde jsem, nemůžu nic, vůbec nic… Během pár vteřin je zase jen ticho, doufám, že se objeví…moje láska…

Elen?! Pojď ke mně honem, chci se tě jen dotknout, prosím, podej mi ruku… Nesměj se mi.“ mávám rukou jen tak naprázdno… „Lásko, proč se mi pořád tak vzdaluješ?“

Já nemůžu, zase je tady!“ jenže já nikoho nevidím, rozhlížím se na všechny strany, ale nikdo tu není…

Alexi, svatba je už v sobotu, nezapomeň! Klára tě bude čekat, je to tvoje dítě…“ vidím Petru, jak mi hrozí, za ní stojí Elen a pláče…

Pak se zase probudím a uvidím bílé čtverce, ano přesně tak, vidím bílé čtverce, slyším zřetelně píp, píp, píp, hlava sice bolí, ale už se to dá alespoň vydržet, musím si navlhčit rty. Jen co si je olíznu, cítím, že jsou trochu rozpraskané. Jsem tady zas, už jednou jsem se takhle probouzel a vůbec to nebylo příjemné… Jsem v nemocnici, pamatuju si, jak jsem jel za Elen do Javořinek, jenže co bylo dál…? Zkusím pohnout hlavou, vida, sice cítím každý pohyb, ale jde to, kouknu směrem dolů. Jak to vypadá, mám obě ruce i obě nohy, no paráda, zase jsem to zvládl, už podruhé.

Pane doktore…pane doktore!“ slyším volat, asi sestru. Ve chvilce jsou tak oba dva u mě.

No pane Vondro, vám bylo po nás už smutno, že?“ na odpověď se zatím nějak nevzmůžu. „Nebojte se, podle záznamů co jsme dohledali, jste na tom teď podstatně lépe. No…, chvilku si u nás poležíte a za pár týdnů, budete zase jako rybička. Však už to znáte.“ pak mi zmizí z dohledu.

Tak to je paráda! Prý, chvilku si u nás poležíte… Stálo mi to za ty problémy? Co je vlastně s Elen, kdo ví, kdy ji vůbec uvidím. Ani nevím, jak dlouho jsem byl mimo, jaké je datum, kolik je hodin. Co Klára, Petra a Lukáš, jak to dopadlo v Javořinkách! Můžu se jen modlit, že se brzy někdo objeví, aby mi řekl víc.

Chvíli jsem ještě vzhůru, ale pak mě přemůže únava. Usínám, jsem ještě stále hodně zesláblý, navíc ta moje hlava, tak příšerně začíná bolet…

Když se znovu probudím, někdo mě drží za ruku, otevřu oči a vidím mámu.

Sašenko!“ řekne zjihle.

Ahoj mami.“ vysoukám ze sebe ochraptěle, hned na to se máma rozpláče. „Mami, nebreč, bude to v pohodě.“

Ano, doktor říkal.“

Mami, co je dnes za den?“

Neděle…“

Jak dlouho jsem mimo?“

Skoro dva dny. Mluvila jsem s Klárkou.“

No a?“

Všechno mi řekla, Sašenko!“

Proč jsi nám aspoň nezavolal?“

Promiň, pořád jsem to odkládal. Chtěl jsem přijet o víkendu, ale nějak mi to nevyšlo…“

Jsem šťastná Sašenko! Už se moc těším na to malé.“

Já vím, mami.“ odpovím odevzdaně, na víc se momentálně nějak nevzmůžu.

Byla tu i Klárka, ale to nás k tobě vůbec nepustili. Až dneska, doktor volal, že už ses probral.“

To bude dobré, za chvíli mě pustí, uvidíš.“

To nevím, prý to bude trvat tak dva, možná tři týdny. Tu svatbu musíte odložit.“

Svatbu? No, mami, víš…“

Taky tu za tebou byla ta paní ze statku.“

Elen? Byla tu?“ zeptám se natěšeně, jen kdyby mě všechno tak strašně nebolelo…, vyskočil bych natotata. Vzmůžu se však sotva na pozvednutí hlavy.

To já nevím, taková zrzka, drobná.“

Ano, to je Elen.“ potvrdím radostí bez sebe.

Klárka říkala, že jsou s ní nějaké potíže…“ dál už si toho nestihneme moc říct, protože přikluše doktor se sestrou.

Pane Vondro, vy se nám tady nějak rozčilujete, že? Paní Vondrová, je mi líto, musíte jít, váš syn potřebuje klid, přijďte zase zítra.“

Jistě, pane doktore, já už jdu.“ pokývá máma hlavou.

Mami, co je s Elen?“ volám na ni ještě, ale to už je pryč. Ti dva kolem mě stále poletují jako splašení, vůbec nechápu, co tak vyšilují. Pak si všimnu, jak mi něco dávají do kapačky…, to už se mi chce zase tak strašně spát…

Tentokrát se vzbudím v noci, všude je klid, jen z vedlejšího pokoje ke mně přes žaluzie prosvítá slabé světlo, jinak vše osvětlují pouze monitory. Jsem samá hadička, to je fakt paráda, ale jak se zdá, žádná sádra. Můžu pohnout rukama i nohama, sice každý pohyb pekelně bolí, ale nezdá se, že bych měl něco zlomeného, to je snad zázrak. Jenže co tady budu asi tak dělat, kdybych aspoň věděl, co mi je…

Vzpomínám si, jak tu byla máma, říkala…, že tu byla i Elen, to mě naplňuje neskonalým štěstím, jenže, kdy ji uvidím?! Náš vztah prochází jistou krizí, vůbec nevím, co od našeho setkání očekávat… Můžu jen doufat, že mi zítra řekne máti více.

Svatbu musíme odložit, tak to mě pobavilo, až jim řeknu, že si Kláru nevezmu, to bude zase kravál. Nejvíc bude vyvádět Petra, měla vidinu velkého majetku, ale nebude mít nic.

Jen tak ležím a přemýšlím, když přijde sestra, asi nějaká kontrola.

Pane Vondro, proč nespíte? Vaše hlava dostala zabrat, musíte odpočívat!“

Co jiného dělám? Ležím tu jak lazar. Sestři, co mi vlastně je?“

Já vám pošlu pana doktora, chvíli vydržte.“

Doktor přijde během pěti minut, to je k nevíře, asi se po nocích pekelně nudí, tak jako já, zřejmě tu z toho zcvoknu.

Tak, pane Vondro, jak se cítíte? Víte co se vám stalo?“

Já…no cítím se jako zbitý pes. Jel jsem na motorce…“

Takže…“ posvítí mi tou svou baterkou do očí. „Měl jste velké, ale opravdu velké štěstí, že si myslím, už byste ho už více rozhodně neměl pokoušet.“

No tak co mi je?“ zeptám se znovu nevrle.

Je to k nevíře, ale kromě otřesu mozku, pohmožděnin a pár škrábanců vlastně nic. Vysloužil jste si tu díky tomu zajímavou přezdívku.“ usměje se doktor.

A to jakou?“

Říkáme vám muž z oceli.“ tomu se musím usmát taky.

Jestli bude hlava v pořádku, tak vás zítra nebo pozítří dáme na normální pokoj.“

Dopoledne vás čeká ještě nějaké kontrolní vyšetření, pak se ukáže.“

Nevíte, co je s mojí motorkou?“

Tak to nevím, spěte už, ještě potřebujete klid. Dobrou noc.“

Super, co teď jako budu dělat, hlava bolí, ale dá se to vydržet, unavený sice jsem, jenže ne a ne usnout, to se mi podaří až nad ránem. Když se vzbudím, v pokoji zase nikdo není, slyším jen hlasy z chodby, které se přibližují. Po chvíli vejde nějaký mladý lékař se sestrou.

Dobrý den, pane Vondro! Jak vám je? Bolí vás něco?“ zeptá se mě doktor na úvod.

Dobrý…nebolí mě skoro nic, snad hlava, trochu.“ zalžu přesvědčivě, protože mě pekelně bolí i pochroumané kosti, hlavně záda.

Tak to je dobře, teď vás ještě odvezeme na kontrolní CT. Jinak další vyšetření, které jsme vám udělali neprokázaly žádná vážná zranění. Vyvázl jste z toho, můžete se radovat.“

Jak dlouho tu ještě budu?“

Nespěchejte, pane Vondro…, záleží na tom, co nám ještě ukáže CT. Snad vás už zítra převezeme na normální pokoj.“

No a pak?“

To nelze tak snadno říci, snad dva týdny.“

Vždyť mi nic není!“ vyhrknu ze sebe, při snaze dát najevo, že jsem zcela v pořádku, hlavně, abych už mohl jít domů.

Zlomeniny sice nemáte, ani žádná vnitřní zranění, páteř se zdá být také v pořádku, ale utrpěl jste silný otřes mozku, šok, jste dost potlučený, to nemůžeme podceňovat, víte…, až se uzdravíte, půjdete domů, teď potřebujete klid.“

Každý pořád omílá to samé, ale domů nemůžu, to je mi prd platné, co tady asi tak mám dělat?! Toužím vidět Elen, to je to tak těžké pochopit! Co když už za mnou nepřijde, dva týdny se tu zblázním, to snad raději podepíšu revers.

Po vyšetření mě zase šoupnou zpátky na pokoj. To mám opět příležitost přemýšlet nad tím, jak dlouho tu asi tak ztvrdnu.

Tohle jsem si mohl odpustit, jediné co se mi vybavuje, že jsem tu nehodu snad ani nezavinil, jsem si jistý…ano, určitě jsem byl na hlavní. To ještě bude, oplítačky s policajtama. Zkusím se zeptat mámy, snad dnes přijde. Jak to tak vypadá na normální pokoj mě ještě nedají. Tady ta samotka, to je přímo za trest, nikde nikdo, jen plno nějakých přístrojů, sem tam něco zapípá. To je ale pakárna… Ležím tak asi dvě tři hodiny, jen podřimuju, usnout se mi moc nedaří, když do dveří strčí hlavu máti.

Ahoj Sašenko! Ty nespíš?“

Ahoj, mami, ani ne, jen tak dřímu, už jsem přeležený, unuděný, pojď dál.“

Jak ti je? Bolí tě něco?“

Jsem spíš jako po výprasku, hlava mírně pobolívá, ale jinak se to dá vydržet, neboj se.“

To je dobře, prosím tě, Sašenko, kam jsi tak chvátal? Nemáš rozum, ta tvoje motorka, na tu už nesedneš.“

Mami, já myslím, že jsem za to nemohl…“

No, policie říkala, že jsi měl přednost, ten pán tě přehlídl.“ to je super, jsem neviditelnej, chlap mě přehlídne a já díky němu zabřednu dva týdny na nemocničním lůžku.

Mami, jak jsi včera říkala o Elen. Kdy tu byla?“

Hned v pátek, včera nevím. Oni by tu stejně nikoho nepustili. Jen mě, na chviličku. Ale dneska vypadáš už opravdu lépe.“

Říkal jsem ti, že to bude v pohodě.“

Za chvíli dorazí ještě Klárka, ale nechtěly jsme tu chodit obě.“

Já bych zítra měl být už na normálním pokoji.“

To ráda slyším, chlapče.“

Víš, mami…, já a Klára. Není to tak jednoduché.“

To si řekneme pak Sašenko, svatbu odložíte, nic se neděje.“

Co ti Klára vlastně všechno říkala?“ snažím se vyzvědět nějaké podrobnosti.

Jen o té svatbě, dítěti, pak že budete stavět.“

Ne mami, poslouchej, to je jinak.“ odpovím hned, ale zase ta moje hlava, začíná mě nějak bolet… Musím zavřít na chvíli oči.

Sašo, je ti něco?“ vyjekne máti starostlivě.

Ne, to jen ta hlava, sem tam začne pekelně pobolívat, ale to přejde.“

Víš co, já už půjdu, pošlu tu na chviličku Klárku, jistě se na ni těšíš.“ no to tedy vůbec, co bych jen dal za to, kdyby přišla Elen.

Ahoj Sašenko…, odpočívej.“ dokonce mi dá pusu na čelo, tak jako když jsem býval malý.

Během chvilky opravdu dorazí i Klára, asi čekala někde poblíž. Když vejde, usměje se na mě. Oplatím jí to pouze tupým výrazem, protože se na ni strašně zlobím, všechno se to stalo hlavně kvůli ní a té hamižné Petře.

Ahoj lásko!“ zdraví mě s úsměvem a jde mi hned dát i pusu, kterou neopětuji. Jen na ni nasupeně zírám, aniž bych cokoli řekl. Nejradši bych ji vyhodil, ale nechci dělat scény. Ještě aby si mě tady kvůli toho nechali déle.

Ahoj!“ pozdravím nakonec po delší odmlce.

Tak jak ti je? Co tě bolí?“ nejvíc asi duše, napadne mě. Místo odpovědi se však zeptám na něco jiného.

Kláro, co jste dělali na statku? Beze mě!“

To mě by zase zajímalo, proč jsi tam za námi vůbec jezdil?! Bylo to přece úplně zbytečné, všechno bych ti řekla potom.“

Na to jsem se tě neptal!“ opáčím nabubřele, aniž bych na její dotaz vůbec odpověděl.

Kdo ti to vlastně řekl? Ne, nic neříkej, je mi to jasné. To ta zrzavá kráva, žalovala, že ano? Kdyby ti to neřekla, teď jsi tady nemusel vůbec ležet. Je to její vina. Ale neboj se, já s tím něco udělám…“

Kláro, běž pryč, prosím tě!“

Alexi, vážně budeš poslouchat úplně cizí ženskou? To je tak hloupé. My jsme přece tvoje rodina. Já tě miluju… Ty se chováš jako malý kluk!“ osočí se na mě.

Opravdu mě miluješ?“

To jsou ale hloupé otázky! Jistěže ano.“

Tak proč nejsi schopná mě respektovat?“

Jak to myslíš, lásko?“

Tak, že já tam nic stavět nechci! Řekl jsem to snad jasně.“

Alexi, neboj se, to probereme později, teď musíš odpočívat. Já už raději půjdu. O všechno se postarám, uvidíš, budeš nadšený. Mám to promyšlené…“

Já nechci, Kláro!“ stojím si tvrdě za svým.

Vážně, bude se ti to líbit, zatím pa, lásko…miluju tě!“ zase mi přitom dá pusu, ale já nic.

Největší strach mám z toho, že jsem teď tady a vůbec nic nemůžu udělat. Kdyby aspoň přišla Elen, mohla by mi říct více, ale takhle?! Máma, ta určitě taky nic neví, té by to nikdo nic nevykládal, snad ani nemá tušení, kde statek je. Zkrátka jsem v háji. Nemůžu dělat nic jiného než čekat. Ještě štěstí, že mě hned druhý den ráno převezou na normální pokoj. Konečně jsem se zbavil těch odporných hadiček.

Na pokoji jsme dva, třetí postel je zatím prázdná a doufám, že to tak dlouho vydrží. I když bych nechtěl být úplně sám, samotka je za trest. Chlápek vedle mě vypadá úplně v pohodě, je mu asi pětatřicet, takže jsme si věkově poměrně blízko. Jediný rozdíl mezi námi je, že on už jedno dítě má a další čekají za dva měsíce.

Tonda je i přes svůj věk takový typický tatík od rodiny. Dělá instalatéra, který se snažil fušovat do řemesla klempířům. Pomáhal kamarádovi, jenže když lezl ze střechy, tak samozřejmě spadl. Má komplikovanou zlomeninu nohy, protože si ji zlámal na třikrát. Čekají ho minimálně dvě další operace. To já jsem na tom mnohem lépe, nebýt těch bolestí hlavy, bylo by to, jako po těžkém zápase, ale to se dá vydržet.

Za chvíli dorazí ta moje, konečně donese pořádné žrádlo, ty blafy tady se nedají žrát. Taky máš takový hlad?“ stěžuje si Tonda.

Ani ne.“ uvažuju totiž nad tím, kdo za mnou dneska dorazí, pokud vůbec někdo.

Po druhé hodině někdo jemně zaklepe na dveře, jsem trochu napnutý, ale nedělám si iluze… Do dveří vejde vysoká blondýna, lépe řečeno, první vejde břicho, pak teprve vysoká blondýna, není pochyb, o koho jde. Tondova žena je vysoká žirafa, má dlouhé blond vlasy, na můj vkus je až příliš hubená, taková kostnatá, břicho má přímo monstrózních rozměrů, jakoby čekala dvojčata. Hned na úvod se ti dva políbí. Tonda má z návštěvy nefalšovanou radost. Jak by taky ne, leží tady už tři týdny, podle toho co říkal, navíc si tu ještě nějaký čásek pobude.

Je mi to dost nepříjemné, nechce se mi je poslouchat, kdybych mohl, šel bych na chodbu, ale nesmím vstávat. Takže zavřu oči a dělám, že spím, přesto slyším každé jejich slovo.

Neuběhne však ani deset minut, co zase někdo klepe, je to moje máma, jak jinak. Dnes není sama, v jejím závěsu vidím…i Kláru. No super, tak ta mi tu rozhodně nechyběla. Jenže dalo se to čekat.

Ahoj Sašenko!“ zdraví máti a jde si pro židli. Klára mě jako obvykle hned políbí, jenže zase dělám mrtvého brouka. Asi to ani jedna nezaregistrovala.

Tak už jsi konečně tady! Nemáš hlad? My jsme ti dneska nic nedonesly, nevěděly jsme, jestli můžeme. A táta tě nechává pozdravovat. Příště přijde také.“

Jo, už můžete, já nemám žádnou dietu, vlastně tu jen tak zacláním…, zabírám místo.“

Byly jsme s Klárkou za doktorem, říkal, že to vyšetření je v pořádku. Vypadá to s tebou prý dobře.“

Jo, vím, dneska byla vizita, ale domů ještě nemůžu.“

No, tu svatbu rozhodně nestihneš, Sašenko…, to se s tím musíš smířit, ale netrap se. Jen se to odloží.“

Kdybych teď nebyl tady, řekl bych jim hned, jak to je, ale tuším, že to nebude jen tak. Proto musím přetrpět i Kláru, která si ke mně přisedla a pevně mi svírá ruku, div mi ji nerozdrtí.

Mám ti pro něco doběhnout? Třeba nějaké ovoce, na co máš chuť, řekni si?“ má starost máti.

Pro nic teď nechoď, mami, bylo by to zbytečné, já to vydržím. Stejně nemám na nic chuť, to stačí zítra.“

Jasně, že pěkně kecám. Klidně bych si něco dal. Nerad bych tu ovšem zůstával s Klárou sám, proto nějakou tu mňamku oželím.

Byli jsme dneska s tátou a Klárkou na tom tvém statku. Je tam nádherně. Už se moc těším, až tam za vámi budu moct jezdit.“ rozplývá se máma. Při té zmínce ve mně pořádně zatrne.

Co jste tam zase dělali? Mami, neměla jsi tam teď jezdit!“

Museli jsme tam zajet, je třeba to tam ohlídat, když ty nemůžeš!“ opáčí Klára.

Co ohlídat? Kláro, je tam paní Foltýnová, ta to má na starost, ty se rozhodně o nic starat nemusíš.“

Jak to, že ne? Nechci, aby se tam o to staral někdo cizí, už jsem jí to řekla…, navíc ona s tím souhlasí. Nechápu o co ti pořád jde!“

Cože?“ zařvu na celý pokoj, až se Tonda s tou svojí blonckou po nás otočí. „Kláro, kdo se tě o to prosil, krucinál?“

Ale Sašo!“ podivuje se máti. „Já tě nepoznávám, co je to s tebou? Takhle s Klárkou nemluv. Měl bys jí být vděčný. Vůbec netušíme kdy tě pustí, někdo se starat musí, když ty jsi tady.“

Tvoje maminka má pravdu, Alexi. Nerozčiluj se! Je to všechno v dobrých rukách. Petra má dva bratrance, kteří tam budou jezdit. Postarají se o koně, jsou spolehliví, nemusíš mít žádné obavy.“

Jsem jako v Jiříkově vidění, ničemu nerozumím, ale je mi jasné, že Klára s Petrou si i moji matku omotaly kolem prstu. Nemám jí to za zlé, asi jí nedošlo o co jde.

Úplně živě si dovedu představit, jak se Petra přetvařuje. Určitě jí obě přesvědčovaly, že to všechno dělají jen v mém zájmu, pro mé dobro… To mi ještě chybělo. Ale co Elen? Tak moc to tam miluje, slíbil jsem jí přece, že o koně se bude starat dál. Budu muset něco udělat, takhle to přece nemůžu nechat.

Kláro, já to ale nechci, rozumíš? Neznám ty lidi!“

Co nechceš? Já tě nechápu, měl bys být rád za to co dělám! Tu Foltýnovou přece taky neznáš nebo snad ano?“

Kupoval jsem od ní ten statek, bylo to její, ví přesně co má dělat! Už začaly práce na statku?“

Ne, já jsem to zrušila.“

Do prdele, Kláro, kdo ti to dovolil? Proč se pleteš do mých záležitostí?“ zařvu na ní přes celou místnost.

Tak teď jsem na sebe teprve upoutal pozornost. Všichni na mě zírají a já jsem vzteky celý bez sebe.

Sašo, okamžitě se omluv!“ napomíná mě máti a nervózně těká očima po všech přítomných, jistě se za mě pořádně stydí.

Nevím za co bych se měl omlouvat! Jak jsi mohla něco takového udělat? Je to přece moje, ty nemáš právo o něčem rozhodovat!“

Budu tvoje žena, takže to právo mám! Navíc to dělám přece pro tebe. Asi bysme měly jít, maminko, Alex není ve své kůži, musí odpočívat.“

Ne, nechci odpočívat…“ jenže hned co to dořeknu, zase je tady ta příšerná bolest hlavy, že musím zavřít oči…, nedá se to vydržet. Proč sem vůbec dneska ty dvě chodily.

My jdeme, Sašo, ale jsem z tebe zklamaná, stydím se za tebe…“ prohlásí máti, ještě než odejdou. Klára mi dá zase pusu…, a než se naděju, jsou pryč.

Mám sto chutí podepsat revers. Nejraději bych vypadl okamžitě, nejhorší je, že jen to, když se posadím mi zatím způsobuje jisté potíže. Motá se mi hlava, pak vždycky začne pekelně bolet. Tudíž je mi jasné, že bych asi daleko nedošel. Když je po návštěvách, mám o zábavu postaráno. Tonda celou dobu nezavře klapačku.

Kdo to byl, ta šťabajzna?“ ptá se se zájmem.

Kdo jako?“

No ta pěkná baba, co tu byla?“

Měli jsme se brát, je těhotná?“

Tý jo!“ hvízdne uznale Tonda. „Fakt pěkná. A proč měli?“

Hele to neřeš… Bolí mě hlava, jdu spát.“

Ovšem přestože jsem řekl, že jdu spát, Tonda do mě hučí jako do bolavé kozy a to až do osmi do večera. Pak mu začíná v televizi nějaká detektivka, to mi dá konečně pokoj.

Stále musím myslet na svou lásku, moc by mě zajímalo, co jí ta husa Klára navykládala. Myslím, že to nebylo jen tak, určitě se do ní s Petrou pustily obě, možná dokonce i moje máti. Raději si to snad ani nepředstavuju. Je téměř jisté, že s takovou Elen sotva přijde.

Před devátou řeknu sestřičce o prášek na bolest, dám si deku přes hlavu a snažím se spát. Jde to těžko, ale nakonec se mi usnout podaří.