Images are copyrighted by their respective owner and you don’t have permission to download them.

Close

24. KAPITOLA

Ztracený / Srpen 8, 2019

Další den mám o zábavu postaráno. Musím připravit kupní smlouvu na Elenin dům, zařídit výběr peněz v bance a ještě dokončit s panem Machotou nákup butiku. Penízky se sypou z konta rychlostí blesku, ale ničeho nelituji, pro svou lásku to dělám moc rád. Díky rezervám i odstupnému z firmy si nemusím dělat těžkou hlavu. Vše by mělo jít jako na drátkách.

S Elen jsme se dohodli, že je nejlepší variantou odkoupit celý dům. Jakmile pak bude po rozvodu, přepsat ho na Elen zpátky. Kdo ví, jaké by si dělal Foltýn nároky. Toho zmetka se musíme zbavit rychle a navždy. Navíc ve tři hodiny máme schůzku s právníkem ohledně jejího rozvodu.

Ten zřejmě nebude probíhat tak hladce jako u Lukáše, protože Elen nemá předmanželskou smlouvu, ale na druhou stranu, vzhledem k okolnostem, které nastaly, by to také nemuselo trvat déle, než pár měsíců. Jsem dokonce ochoten nechat tomu lumpovi jistou finanční částku, jen když nám dá pokoj.

Lásko, půjdeš se mnou dnes do kanceláře?“

Nevím, Alexi, sice už jsem trochu splaskla, ale ještě pořád vypadám jako válečný vysloužilec, vážně se mi nechce nikde ukazovat.“

Jsi krásná, nejkrásnější, nemůžeš za to, že ten hajzl…“

Dneska ještě ne, hmm…zůstanu doma. Raději něco dobrého uvařím, chceš?“

Nic nevař, uvařím až přijdu, ještě musíš odpočívat.“

Alexi, ty mě moc rozmazluješ, to si ani nezasloužím.“

Rozmazluju tě rád…, navíc příští týden ti to už začne. Musíš si udělat rozpočet pro butik. Koukni se na internetu, co budeš potřebovat. Jistě bude nějaký čas trvat, než to všechno seženeme.“

Máš pravdu, dneska si všechno zjistím. Objednám, co bude třeba. Já se tak moc těším, Alexi!“ skočí mi samou radostí kolem krku.

S radostí ji sevřu ve své náruči, musím ji obejmout a celičkou zulíbat. Bohužel zatím velmi opatrně, protože modřiny i podlitiny stále bolí. Tak moc toužím po milování, jenže vidím jak při mých dotecích ucukává, je třeba počkat, taky…, kam bychom spěchali, máme na to zbytek života…

Paní Bláhovou na těch posledních pár dnů pořádně zaměstnávám. Myslím, že si oddechne, až bude po všem a já budu konečně pryč. Hlavou mi ovšem stále vrtá Foltýnova poslední věta. Kdože byla ta dobrá duše, která se postarala o to, aby mu nic neuniklo. Mám takové malé podezření, proto si opět nechám zavolat Dominiku, která stejně jako posledně příliš nechvátá.

Co zase potřebuješ, Alexi?“ ptá se opět ve dveřích hezky odměřeně.

Pojď dál a zavři…“

Mám hodně práce, za chvíli jdu do terénu.“ osočí se na mě. Jen si ji tak prohlížím, snažím se odhadnout, jestli by toho byla schopná nebo ne. Budeš na mě ještě dlouho civět?“ ptá se asi po minutě rozmrzele.

Niko, já se tedy zeptám přímo. Byla jsi za Foltýnem?“

Jak tě tohle, prosím tě napadlo?“

Byla nebo ne?“

No já…, proč bych to dělala?“ odpoví mi vychytrale otázkou.

Na to jsem se neptal. Neznáme se tak dlouho, ale já tuším, že to je tvoje zásluha.“

Ta zrzavá coura…, jo byla jsem tam. Nehodí se k tobě!“ vyštěkne rázně a bez ostychu.

Jak tě něco takového vůbec napadlo, ty blbá náno! Víš, že jí ten kretén málem zabil?“

To není moje věc, neměla si s tebou nic začínat…“

Omyl, holčičko, to já si začal s ní! Navíc už předtím, než ses ty vůbec objevila. Tohle není tvoje věc. Kdybys byla chlap, rozbil bych ti hubu. Na druhou stranu, můžeme být právě díky tobě konečně spolu.“

Tak si to spolu užijte, milenci!“ pak už zase jen to oblíbené prásk…, až to přiláká paní Bláhovou.

Pane Sašo, děje se něco?“

Ne, vůbec nic, už je všechno v pořádku, díky, paní Bláhová.“

Takže přece jen Nika… Protože však není času nazbyt, rozhodnu se tím dále nezaobírat, už to nejde vzít zpět. Utvrdilo mě to však v mém rozhodnutí, odejít nadobro z firmy. Musel bych Niku jinak vyhodit, možná by o tom měl uvažovat i Erik.

Následujících tři týdny jsou pro mne i Elen zcela vyčerpávající. Vše ale běží tak hladce, jak jen to jde. V práci se snažím dodělat všechny resty, což se mi vůbec nedaří podle plánu, proto budu muset vydržet ještě o dalších pár dní déle, než jsem původně předpokládal. Ovšem dotáhli jsme zcela do konce nákup Elenina domu, i Horáček s Foltýnem zmizeli oba dle dohody, bez větších potíží.

Elen se plně věnuje přípravám provozu butiku a šicí dílny, vidím jak jí to náramně baví, celá jen září štěstím. Je to pro mne velkým zadostiučiněním po tom všem, čím si musela projít. Její tvář sice stále nese drobné známky Foltýnova řádění, ale jinak se zotavuje velice dobře.

Ještě před pár týdny bych si na tohle ani nepomyslel. Konečně nastal čas, kdy se rád vracím domů, což jsem donedávna považoval za naprosté utrpení.

Večery trávíme společně u televize, v bazénu nebo ve vířivce, využíváme každé chvilky, kdy můžeme být spolu. Naše milování navíc dostává zcela nový rozměr. Někdy je vášnivé, rychlé, jindy něžné, pomalé a dlouhé. Oba jsme šťastní, vše je naprosto dokonalé. Kéž by nám to vydrželo napořád.

Také miluju společná rána, kdy většinou jen tak ležíme, povídáme si, pak se milujeme nebo pomazlíme. Ranní sprcha ve dvou, chystání snídaně, letmé polibky nebo ty dlouhé na rozloučenou…, to vše mě nutí těšit se na další den nabo se snažit vymýšlet, čím bych Elen mohl udělat ještě šťastnější…

Lásko, co bys řekla tomu, kdybychom jeli na dovolenou?“ zeptám se jen tak mezi řečí, když si dáváme ranní koupel po milování.

Nejsem si jistá, já snad ještě nikde ani nebyla…“

Tak to je bez debat, to musíme napravit.“ usměju se na ni a políbím jí ruku.

Ale co práce na statku, začaly renovace, jsou tam řemeslníci, to není moc dobrý nápad, Alexi.“

S Pavlem a Janou to už stejně neutáhneme, musím nabrat i tak nové lidi. Uvidíš bude to fajn, prospěje nám to. Až se vrátíme, přestěhujeme se už natrvalo do Javořinek. V práci budu příští týden stejně končit. Konečně, pořádně se to protáhlo.“

A co butik?“ protestuje znovu a mračí se u toho.

Co je s ním? Ten nebude v provozu minimálně do konce srpna, to počká. Moc prosím, chtěl bych si s tebou někam vyjet.“

Třeba na Šumavu?“ pookřeje a zvedne obočí.

No já myslel spíš někam k moři nebo tak…“

Já vážně nevím, jdu dneska k doktorovi, pak se za tebou zastavím, dohodneme se později, ano?“ zničehonic vstane, aniž by se na mě podívala. Najednou má podezřele naspěch.

Počkej, počkej…“ chytím ji za ruku. „Elen, tobě něco je…, to po tom, jak on…tě zbil, že? Tys mi to zatajila?!“

Ale ne, je to jen běžná kontrola, strašně dlouho jsem tam nebyla. O nic nejde. Buď v klidu…hmm?“ vyleze ven z vany, dá mi pusu na ucho, aby se šla do ložnice obléknout. Je mi to trochu nepříjemné, navíc mám obavy…, nikdy bych si neodpustil, kdyby jí něco bylo kvůli toho hajzla Foltýna.

Pak se společně nasnídáme, Elen se mi stále trochu vyhýbá pohledem, ale nechám to být, proč se pořád vyptávat.

Takže v kolik se za mnou zastavíš, lásko? Dáme si třeba společný oběd, co říkáš?“

Jo, to by mohlo být fajn…“ odpoví zadumaně, přitom dál hledí někam z okna.

Konečně tě můžu ukázat paní Bláhové, budeš se jí určitě líbit!“

Bude ze mě snad cvičená opice, Alexi?“ zeptá se podrážděně.

Ale ne, proč cvičená opice? Chci tě jen představit, o nic přece nejde?!“

Jak myslíš…“ odsekne, ale zase uhne pohledem.

Jsem z toho trochu na pochybách, takovou reakci jsem nečekal, spíš jsem si myslel, že bude nadšená. Než odejdu, nedá mi to…

Miláčku, stalo se něco? Řekl jsem snad něco špatně? Jestli tě s tou dovolenou do něčeho tlačím, omlouvám se, jen jsem chtěl…“

Ne, to ne, Alexi, promiň. Přijdu dnes za tebou, pak se domluvíme, ano?“ v tu chvíli jí zase vhrknou do očí slzy.

Prosím tě, co ti je? Proč pláčeš, já nevím, mám dnes zůstat doma?“

Ne, já jen, to bude v pořádku…, jeď už, ano? Chci být teď sama…“

Netuším, co jsem udělal špatně. Můžu jen doufat, že mi to řekne později. Chápu, má starost o statek, ale to přece není žádná tragédie, to nejhorší máme snad za sebou. Možná, napadá mě…, snad jen ten její rozvod. Protože už za pár týdnů mají první stání, včera to přišlo poštou. To si teda pospíšili. Ne, že by mi to vadilo, ale doufám, že si to Elen nerozmyslela nebo nerozmyslí.

Je akorát pár minut po jedné, když za mnou do kanceláře, přijde paní Bláhová, že mám návštěvu. Tak je konečně tady. Po tak dlouhé době můžu hrdě představit světlo mého života. Jsem na svou lásku neskutečně pyšný. Podle reakcí těch dvou je mi hned jasné, že si padly do oka. Což považuji za takové drobné požehnání.

Elen, pojď prosím, sedni si ještě na chvíli, jen si něco dodělám…, pak už vypadneme, ano?“

Jistě.“ odpoví úplně tiše.

Dáš si něco, miláčku? Třeba k pití?“

Ne, děkuji…“ odpoví znovu sotva slyšitelně a když se na ni podívám, neujde mi, jak je zcela jiná, taková přešlá mrazem, utrápená, bílá jako stěna. Jdu tedy k ní.

Nechceš mi už konečně říct, co se vlastně stalo? Od rána, se chováš úplně jinak…“

Když já… Nevím jestli můžu, budeš strašně zklamaný, jenže já tě nechci zklamat, rozumíš?“ řekne se zanícením a vykulí na mě ta svá zelená kukadla. Vypadá u toho strašně roztomile, ale já tomu vůbec nerozumím.

Ty sis to rozmyslela s tím rozvodem, že?“

Ne, to ne, co blázníš, to…nikdy!“

Pak váhavě zvedne svou kabelku, kterou si položí na klín. Zaštrachá kdesi v jejích útrobách, aby z ní vytáhla jakousi složenou kartičku, kterou mi pomalu podá.

Těhotenský průkaz…Elen Foltýnová. Lásko moje, jak…, jak sis mohla myslet, blázínku…“ kleknu si k ní, abych ji mohl obejmout. Takové zjištění mne vyburcuje k vášnivému, trochu neopatrnému, nedočkavému polibku, jako tenkrát poprvé v lese. „Tohle je přece nádhera! Jsem ten nejšťastnější chlap na světě!“ snažím se Elen ujistit, že se vůbec nic neděje, právě naopak. Ale i po tom, co jsem právě řekl, vidím zase jen slzy. Nevím, zda pláče štěstím a radostí nebo proto, že jsem jí zničil život.

Alexi, ale co Klára…ona také přece…“

To jistě, ale tebe já miluju, chci mít s tebou dítě, nepřeju si snad nic jiného!“

Jenže jsme spolu teprve krátce, vážně nevím, jestli je to tak správné.“ řekne Elen znovu z jistou dávkou pochybností.

Miláčku, je…, je to náš osud, chápeš? Je to znamení, že jsme si souzeni!“ vysypu ze sebe další argumenty, po kterých jen přikyvuje hlavou a musíme se znovu obejmout. „Myslíš, že to bylo tenkrát, tam na seně? Bylo to tehdy jiné, úplně nečekané, nevím, jak to popsat.“ snažím se vyzvědět, kdy se to stalo, jako by to snad mohla vědět.

To já netuším, možná, ale víš sám, že jsme nikdy nebyli příliš opatrní, možná jsem tě neměla nechat…“

Ne, to neříkej, jsem rád, že se to stalo…, že to tak dopadlo.“

Kdybych to jen tušil, mám pocit, že nám osud opravdu nadělil konečně pořádnou dávku štěstí. To, že je Elen těhotná, určitě urychlí celý její rozvod. Už nám nic nebude stát v cestě.

Když se trochu uklidním, jdu za paní Bláhovou, abych ji požádal, jestli by mi pomohla na příští pátek připravit rozlučkovou oslavu. Ta samozřejmě není proti, dokonce přislíbí, že se mileráda celé přípravy ujme.

Tahle oslava bude stát za to! Tím jsem si jistý, nejen, že se rozloučím se svými spolupracovníky, ale oslavím i to, že budu táta!

Elen sice chvíli trvá, než se z toho vzpamatuje, přesto pak jdeme společně na oběd. Neustále se jí snažím dávat najevo, jak moc jsem šťastný. Je mi jasné, že o mých citech trochu pochybuje, ale budu dělat vše proto, aby neměla sebemenší důvod.

Domů se tak vracíme až večer. Udělali jsme si krásný den, zašli jsme si do kavárny na zákusek, do kina, ve které jsem nebyl snad deset let a nakonec do pizzerie. Tomu se říká žít na plný plyn.

Hned druhý den dám paní Bláhové seznam věcí, které má připravit na mou rozlučkovou oslavu. Je toho sice hodně, ale dohodli jsme se s Elen, že se do příprav zapojíme raději všichni tři. Přestože jsem původně plánoval oslavu ve firmě, uděláme ji nakonec u nás na zahradě. Patnáct lidí by měl dům i zahrada pojmout bez větších problémů, bude to tak mnohem pohodlnější.

Tady je zbytek těch papírů, pane Sašo, to už by pak mělo být všechno, takže to přece jen zvládnete o něco dřív.“

Děkuju, paní Bláhová, myslím, že bez vás bych to nezvládl ani za další měsíc.“

Ta vaše Elen, je moc hezká, taky sympatická, jen doufám, že na ni budete hodný, ona by si to nezasloužila, po tom, co jí všechno dělal ten její…, však víte.“

To nemějte obavy, na rukách ji budu nosit, je to moje královna a navíc…“

Copak?“

Nevím, snad vám to můžu říct. Čekáme dítě!“

No pane Sašo, teda vy jste se letos činil, jen co je pravda…“

Já vím, ale s Elen, je to jiné, miluju ji, s Klárou…, to bylo tak nějak omylem.“

Snad vám to opravdu konečně vyjde. Jen když vy to s těma ženskejma máte takové nahnuté, pořád.“

To se všechno změní, paní Bláhová nebo spíš už se to změnilo.“

A víte, že když to takhle říkáte, že vám to dokonce i věřím?!“ tomu se musíme společně zasmát. Pak se mohu znovu pustit do poslední várky papírování, které mě ještě čeká.

Odpoledne se cestou z práce zastavím ve zlatnictví a květinářství. Dál už mířím celý netrpělivý rovnou domů. Elen zrovna něco vaří v kuchyni. Je tak zaujatá svou prací, že úplně přehlédne můj návrat. Pořád si tam něco pobrukuje, když jí dám ruce přes oči…

Alexi, ty jsi mě zase vylekal!“ otočí se ke mně, dokonce dělá, že se zlobí.

Co nám to tady tak krásně voní, lásko?“

Dělám omáčku na špagety, připravila bych ji i na ten příští pátek, co říkáš, ochutnej!“ dá mi vyzkoušet svůj lahodný pokrm přímo z vařečky.

No je to paráda, to klidně můžeš, ty jsi výborná kuchařka!“

Ty si děláš psinu, ale ne, vážně, chutná ti to?“

Ano, nikdy jsem nejedl lepší… Tady jsem ti něco přinesl.“ podávám jí kytici bílých růží.

Alexi, ty jsou…nádherné, ale proč? To jsi přece nemusel. Děkuju, hned je dám do vázy. Máš ty vůbec nějakou vázu?“ ptá se s úsměvem na rtech.

Nemám, vykašli se teď na vázu…“ přitáhnu si ji k sobě a dám jí pusu.

Nemáš rozum, vždyť ty chuděrky zvadnou.“

Dáš je tam pak, teď se tě chci na něco zeptat…“

Na dovolenou se mi nechce, jestli chceš zase začít s tímhle.“

Ne, na dovolenou se ptát nechci.“ znovu se mi rozbuší srdce, také se mi trochu svírá hrdlo, když vytáhnu z kapsy prstýnek…

Elen, lásko moje, já…miluju tě…, život bez tebe si už vůbec nedokážu představit…vezmeš si mě?“ sice je zaskočená, ale i přesto se v jejích krásných zelených očích, které na mě právě upírá objeví slzy.

Alexi…já…no…ano, vezmu si tě!“ odpoví mi. Je to až neuvěřitelné, trochu jsem se toho bál, vím, že má stále nějaké pochybnosti.

Je to první žena, kterou jsem požádal o ruku a snad proto, že o ni opravdu tak moc stojím, vždycky je zde možnost, že by mohla říct ne. Chci věřit tomu, že to všechno cítí úplně stejně jako já.

Když jí navléknu prstýnek vysadím si ji na stůl, kde se spolu vášnivě pomilujeme. Zdá se to všechno tak dokonalé, že se z toho obláčku štěstí snad už nikdy nechci vrátit zpátky na zem.