Images are copyrighted by their respective owner and you don’t have permission to download them.

Close

25. KAPITOLA

Ztracený / Srpen 8, 2019

Právě mám před sebou poslední pracovní den v kanceláři. Do mé rozlučkové oslavy tak zbývá přesně týden. Náš finiš s paní Bláhovou vypadá trochu jako nekonečný maraton. Před cílem nám pořádně dochází síly, ovšem zvládneme to na výbornou. Sice děláme dlouho přesčas, ale pár minut před sedmou končíme, oba dva naprosto strhaní jako borůvky.

Paní Bláhová, teda vy jste mi dneska dala zabrat.“

No však vy mě taky, pane Sašo.“ hned nato se strhne velká salva smíchu jelikož nám oběma samozřejmě neunikne dvojsmysl.

Jen doufám, že když jsme skončili o týden dřív, nedáte mi košem a přijdete příští pátek na moji oslavu.“

Tak to neváhejte, to si přece nenechám ujít, to by byl hřích!“ uculí se pobaveně.

To jsem rád, že to tak berete.“

Ale něco mi slibte!“

Vám cokoli, paní Bláhová!“

Že se za mnou přijdete i s nastávající paní Vondrovou někdy podívat!“

O tom žádná, to vám můžu klidně odpřísáhnout!“

Erik zřejmě slyší, že tady máme pěkně veselo, proto se přijde za námi dokonce podívat. I on dělá dneska přesčas, navíc jsme dohodnuti, že si někam zajdeme na skleničku. Elen mě k tomu přímo donutila. Touží si prý udělat den jen pro sebe. Dopoledne butik, odpoledne nákupy, večer pak při televizi s jógou a sklenkou džusu. Chci jí to dopřát, takže jsme se s Erikem dohodli, že to trochu předčasně zapijeme, samozřejmě decentně.

Máte tady nějak veselo, mládeži.“ osloví nás Riky familiérně. „Budeme moct vyrazit do víru velkoměsta?“ ptá se mě ve dveřích.

No, Eriku, já mám vše hotovo! Fakt už jsem tomu nevěřil. Vypadalo to na další týden, ale nebýt tady paní Bláhové, nikdy bych snad neskončil. Chce to velké prémie.“

S tím rozhodně počítáme. Tak se sbal a vypadneme, jo? Čekám za patnáct minut dole.“

Zarovnám všechny papíry do složek, seřadím do šanonů, které urovnám do poliček, tím končím, mám hotovo. Najednou na mě padne jistý pocit melancholie. Ještě, aby se mi tu po tom stýskalo. No možná někdy, trochu. Teď mě čeká úplně jiný život…s Elen na statku. Nemůžu se dočkat, strašně se těším. Rozloučím se s paní Bláhovou, ta mi ještě jednou odsouhlasí účast na mém večírku a můžu konečně vypadnout.

Tak kam vyrazíme, Casanovo?“

Hele Riky, dneska ti to ještě odpustím, ale víš ty co? Tohle už dávno není pravda.“

Hele nezdržuj, kam teda půjdeme? Do Luny?“

Dej pokoj! Luna je poslední místo, kam bych šel, Riky.“

A co Marcelka, není ti po ní někdy smutno? Ráda by tě viděla. Zrovna onehdy jsem tam byl. Vzpomínala na tebe.“

Ne, není mi smutno, dokonce jsem si na ni už hodně dlouho nevzpomněl.“ potvrdím znovu, aby ho snad nenapadlo mě přemlouvat.

Tohle by Marcelku jistě zabolelo…“

Nakonec skončíme v baru Wiloke, kde jsme byli před časem s Klárou. Je to kousek od firmy a je tu poměrně klid. Do Luny bych nešel, ani za zlaté prase. Vůbec nevím, o čem bych si teď už s Marcelou povídal. Sice byla vždycky fajn, ale sotva by chtěla slyšet, jak bláznivě jsem se zamiloval a budu se ženit. Zapadneme s Erikem do jednoho ze zadních boxů, kde si společně objednáme pro změnu láhev koňaku.

Tak povídej, co Elen? Co doma, jak vám to spolu šlape?“

Eriku, je to neuvěřitelné, ale jsem opravdu dokonale šťastnej. Asi poprvé v životě mám pocit, že žiju naplno, bez sebemenších pochyb o tom, že je něco špatně.“

Tak to seš šťastnej muž, Alexi!“ pronese s pohledem zabořeným do skleničky s koňakem. Zní to, jako kdyby mi záviděl.

Co ty? Co Simona a Nika? Soňa ti ještě na nic nepřišla?“

Jo Nika, ta přijela po tom vašem výletu do Prahy jako vyměněná. Od té doby, to už stejně není ono. Navíc, co bych dělal s tolika babama. Každé jde stejně jenom o prachy.“

To máš vlastně pravdu.“

I když, tebe Nika asi vážně miluje. Nedal jsi jí náhodou kopačky?“

Možná trochu, dozvěděla se o Elen. Řekl jsem jí to, už nemám důvod cokoli tajit. Důvodem mlčet byl vždy akorát Foltýn, Elen to tak chtěla.“ potvrdím jeho domněnky.

Já si to myslel, chodí pořád jako bubák, dřív byla samej smích.“

Víš co, kašli už na Niku, je to stejně jen hloupá nána. Tak si připijeme, ne?!“

V baru takhle vydržíme dost dlouho, už mám celkem v palici, ale na nohách se udržím ještě obstojně, takže naše setkání ukončíme těsně po jedenácté. Pak si zavolám taxíka, aby mě vysadil u mého baráčku, kde na mě čeká moje ženuška.

Už ode dveří vidím, že hraje televize, ale jinak to vypadá, že je všude tma.

Lásko, už jsem doma!“ volám na Elen… „Asi se na mě budeš malinko zlobit!“

Jenže zase to ticho… Sakra, jak já to ticho nenávidím, až teď si uvědomím, že televize sice svítí, ale nejde z ní vůbec žádný zvuk.

Elen, co mi to děláš?! Já jsem dneska mírně indisponován, mě se nechce nikde hledat.“

Plácnu sebou na sedačku v obýváku. Tam čekám dalších pět minut, jenže si uvědomím, že televize nejen, že nehraje, ale je vidět jen modrá obrazovka. To se mi přestává líbit, takže jdu do ložnice, jenže postel je ustlaná. Začínám trochu panikařit, jdu do koupelny, třeba se jí udělalo špatně, pak do zadní koupelny, taky nic…bazén, ale tam byla přece tma, nakouknu jen tak zběžně a pak…ji uvidím, zase leží na hladině, ale tentokrát obráceně, obličejem dolů. Bleskově za ní skočím do vody, v tu ránu jsem už naprosto střízlivý.

Lásko moje, nene, ne…prosím ne, to mi nedělej!“ otočím ji na sebe, jenže hned vidím, že je úplně, ale úplně bílá, má kruhy pod očima, fialové rty a vůbec, ale vůbec nedýchá. Vytáhnu ji rychle z vody ven, srdce mi tluče takovou rychlostí, že mám pocit, že se mi každou chvíli musí zastavit.

Mobil…jo, potřebuju mobil, musím zavolat záchranku, jenže….sakra, jak je vlastně to číslo…155, ano rychle vytočím 155, ale ta chvíle než to zvednou je tak nekonečná. Rychle se snažím vyklopit dispečerce jaký mám problém, jsem tak strašně zmatený. Ta mi pak dává pokyny co mám dělat, abych okamžitě zahájil masáž srdce. Jsem úplně na dně, nevím co mám dělat, nesmím…, já nesmím přijít o svou lásku, celou tu dobu se modlím, že tohle ne, to se nesmí stát… Trvá asi deset minut než dorazí. Pak se snaží moji lásku oživit, já však…, najednou vím…, cítím to…, odešla…opustila mě…napořád!!!

Nemůžu tomu uvěřit, nemůžu to pochopit, co se vlastně stalo?! Do půl hodiny dorazí také od policie, pak to teprve začne. Jsem v naprostém šoku, neustále se mě na něco vyptávají, jenže jim téměř na nic nedokážu souvisle odpovědět. Stále jen opakuju, že jsem byl celý den v práci, pak jsem byl v baru, jinak nic nevím. Oni to vůbec neberou v potaz, proto se ptají pořád a pořád dokola, připadám si jako naprostý idiot.

Příčina smrti je zatím nejasná, jak mi sdělí kapitán Savka. Může jít o násilnou smrt i nehodu. Prý to prokáže až pitva. Co je mi to platné…, je mrtvá…, nic jiného mě nezajímá!

Všechno je to jako ve snu, pomalu kolem mě všechno utichá, hlasy slyším už jakoby z dálky. Elen, jediná žena mého života, na které mi opravdu záleželo, mě právě opustila a vzala s sebou i naše dítě, to je snad to jediné, na co dokážu v této chvíli myslet.

A tohle místo…, můj dům…, budu ho nenávidět do konce svého života. Policie mě asi po dvou hodinách odveze k výslechu, kde jim snad stokrát musím zopakovat kde jsem byl a co jsem tam dělal.

Pak přichází na řadu náš příběh, který jim odvyprávím úplně celý, od začátku až do konce. Asi poprvé v životě na sebe vyklopím úplně všechno. Vyprávím jim o Ireně, Zuzaně, Kláře, Dominice. Jak jsem se měl už dvakrát ženit, ale nikdy to nevyšlo, o služební cestě do Prahy s Nikou, že jsem rozbil manželství Ireny a Lukáše, lapáliemi se statkem, je toho hodně. Potom podepíšu protokol a můžu jít. To je už skoro ráno.

Když vyjdu ven, nasaju svěží vůni ranní rosy, právě začíná nový den, všechno je tak krásně čerstvé. Jen pro mě nadobro všechno skončilo… Domů nemůžu, ani bych tam nešel, možná tam už nikdy nevkročím. To místo mi vzalo nejen mou lásku, ale dokonale pohřbilo všechny mé sny, vše pro co jsem žil a čemu věřil. Zavolám si taxíka, který mě odveze do Javořinek na statek, od dnešního dne mého nového domova.

Všude je dokonalý klid, slyším jen prozpěvovat ptáky a stejně jako tenkrát, když jsem šel od Elen se zhluboka nadechnu, abych ucítil vůni jehličí, kterou jsem si tolik zamiloval. Ano, zde je to místo mých nejkrásnějších vzpomínek na ty chvíle, které jsem společně prožili. Na statku ještě nikdo není, přivítá mě jenom Bert, o kterého se, jak je vidět po celou dobu pečlivě starali. Právě dnes jsme se měli s Elen vracet, vracím se, ale úplně sám…

Jdu do domu, všude jen ticho a prázdno, už mě nemá kdo překvapit. Zamířím do Eleniny ložnice, vím, že tu s ní lehával, ale chci ležet tam, kde ji snad můžu ještě trochu cítit a také jí cítím. Zabořím nos do jejího polštáře, kde se opájím vůni vanilky, kterou mi naprosto učarovala. Ležím tak asi dvě hodiny, přitom brečím do jejího polštáře. Pořád se musím sám sebe ptát, co bylo špatně, proč jsem o ni musel tak náhle přijít…

Kolem deváté přijíždí Jana s Pavlem, musím jim povědět, co se Elen stalo. Oba jsou z toho v naprostém šoku. Nakrmíme tedy koně, abysme celý zbytek dopoledne proseděli v kuchyni. Chvílemi mlčky, chvílemi si povídáme jen tak o Elen, koních, jak je strašně milovala…

Když ti dva odejdou, sednu si na verandu a zase jsou tu vzpomínky, které pohlcují celou moji mysl. Koukám přitom na místo, kde jsme se s Elen poprvé setkali. Ještě teď vidím, jak tam stojíme a upřeně se na sebe díváme. Mám přitom slzy v očích, protože to všechno je pryč, už se na mě nikdy nepodívá, nezašeptá mi do ucha, nepolíbí mě.

Odpoledne pro mě začíná být nesnesitelné, zavolám si proto znovu taxíka a jedu si k firmě pro auto. Potom mířím rovnou k Erikovi, musím s někým mluvit, protože jinak bych se asi zbláznil.

Čau Alexi…a kurva…pojď dál.“ hned je mu jasné, že nejdu jen tak, určitě je více než patrné, že jsem brečel. Vůbec se za to nestydím. „Co se děje?“ ptá se opatrně. Já to ze sebe však nedokážu dostat, musím ho chytit okolo krku a opřít se mu o rameno.

Je mrtvá, Eriku…“

Kdo?“

No Elen, je mrtvá!“

Hele, víš co, pojď, posadíme se, jo?! Co se vlastně stalo?“

Já vůbec nevím, přišel jsem domů…ona…bylo tam úplně ticho…šel jsem…hledal jsem ji. Byla v bazénu, vůbec se nehýbala. Ležela tam několik hodin a já…já jí kurva nedokázal pomoct!“ dám si hlavu do dlaní. Najednou se ve mně zase zvedne ta vlna vzteku, smutku i lítosti. Musím to ze sebe všechno dostat ven. Uvnitř cítím takovou strašnou bolest, bolí to čím dál tím víc, vůbec to nejde zastavit.

Asi je zbytečné cokoli říkat, vím…, že teď to pro tebe bude hodně těžké. Ale uvidíš, časem…, zase to bude lepší…“

Nebude, už nikdy, bez ní…to nemá vůbec cenu, Eriku. Ale tomu ty asi nebudeš rozumět.“

Jak…jak se to vlastně stalo?“

Někdo ji…asi zabil…možná, nevím. Prý to potvrdí až pitva. Byl jsem u výslechu, ale sami neví, jak se to stalo. Já vůbec netuším co budu dělat. Ona přece neměla nepřátele, to jen díky mě se to stalo, chápeš! Možná…možná jsem jí opravdu měl nechat jít, pak mohla žít…“

Ty myslíš, že některá…z nich?“

Co já vím, snad Foltýn… Toho mají taky u výslechu, jenže nikdo mi jen tak nic neřekne. Je vlastně jedno kdo to byl, věřím tomu, že příčinou jsem hlavně já, takže to já jsem jí zabil…, copak to nedokážeš pochopit!“ křičím na něj, úplně zbytečně, protože on přece za nic nemůže.

Tak to nemůžeš brát, Alexi, není to tvoje vina.“

Je to jedno…, už tady není…, nikdy mi ji nikdo nevrátí…nikdy!“

U Erika jsem do večera, pak se znovu vracím na statek. Jana s Pavlem jsou zrovna u koní, takže jdu zase za nimi. Snažím se pořád něco dělat, zabavit se. Sice jsem vůbec nespal, jsem utahaný jako kůň, ale jít do postele, by bylo snad ještě horší.

S Bertem sedím na verandě zase dlouho do noci, kouřím, piju skotskou, kterou jsem si cestou koupil a utápím se ve svém smutku. Erik říkal, že to časem přejde, ale já tomu snad ani nevěřím. Všechno mi ji bude připomínat.

Nedělní dopoledne je hodně krušné, nebolí mě jen moje duše, ale také hlava, přímo nesnesitelně. Musím si dát sprchu, také konečně něco sníst, jinak bych se nedal dohromady. Pak nakrmit koně a vyklidit boxy. Snad jen ta práce, co vím, že je potřeba udělat, mi dává trochu síly. Elen by mi nikdy neodpustila, kdybych to tu nechal být. Vím, že to milovala nadevše. Mou povinností je, abych to tu udržel v chodu.

I když nejsem úplně fit, najednou mám chuť přemýšlet nad tím, jak bych to tu dal co nejvíc do pořádku. Projdu tak nejen stáje, ale i celý dům. Koukám po tom, co vyhodím nebo co si nechám. Do Elenina království jdu s velkými obavami, zase se mě zmocní nostalgie. Proto musím pryč, nevydržel bych to tam. Tento pokoj zůstane dlouho zcela nedotčený, tím jsem si jistý. Nemůžu a nechci se zbavovat vzpomínek. Vlastně tak bude pořád se mnou.

O půl čtvrté mě navštíví zase pánové z kriminálky, pospíšili si. Přivezli mi…Elenin prstýnek, dokonce už znají příčinu smrti. Skrytá srdeční vada… Tak to jsem nečekal. Jak mi to řeknou, musím se posadit…, nemůžu tomu uvěřit….

Ve stručnosti mi popíší jak k tomu došlo, ale mě to stejně nezajímá, je to jedno. Elen mi to už nevrátí, jediné, co mi bude vrtat hlavou, jestli se tomu dalo předejít nebo zabránit. Poděkuju jim za prstýnek a rozloučíme se. Vlastně už není co říct, jakákoli slova jsou teď zbytečná.

Najednou jsem však vděčný za to, že jsem to tu celé koupil. Nebýt toho, po Elen by mi nezůstalo nic, zhola nic.

Vždy po poledni nastane doba, kdy nemám skoro do čeho píchnout. Protože je dnes ošklivé počasí, vysedávám doma, chodím sem a tam, unuděný jsem k zbláznění. Najednou mi začne zvonit telefon… Je to neobvyklé, od doby, co jsem opustil firmu mi skoro nikdo nevolá. Překvapivě to není nikdo, koho znám, dokonce jde o neznámé předčíslí. Zvědavost mi však nedá, musím to zvednout.

Prosím, Vondra…“ na druhém konci je na malý okamžik ticho.

Tady Horáčková.“ pořádně ve mně zatrne, cítím nemalé napětí…sestra Elen.

Aha…vy jistě voláte kvůli tomu…co se stalo vaší sestře, jestli se nepletu?“

Tak trochu.“

Co ode mě potřebujete?“

Já jen…slyšela jsem, že jste koupil statek. Mluvila jsem se strýcem, ten mi dal vaše číslo.“

Ano, to je pravda.“ potvrdím s obavami, co po mně může asi tak chtít.

Kdyby vám to nevadilo…, ráda bych se přijela na statek podívat…někdy.“ tím mě velmi zaskočí. Nevím, jestli mám právě teď náladu na návštěvu Eleniny sestry, která se tu pět let neukázala.

No…, když budete chtít, pak…jistě. A kdy by to tak mělo být?“

To nevím. Mám tady ještě nějakou práci… Snad za pár týdnů.“

Dobře…“ souhlasím nepříliš ochotně.

Fajn, já se vám ozvu… Děkuju, zatím na shledanou…“

To by mě ani ve snu nenapadlo, že by snad ještě někdy chtěla přijet. Elen se o ní párkrát zmínila, ale jinak o ní téměř nic nevím. Asi jsem to měl hned odmítnout. Ale říkala někdy…za pár týdnů… To je téměř jako by řekla nikdy. Třeba si to ještě rozmyslí.

Je to právě deset dní co Elen odešla… Každý den se probouzím s tím, že snad dnes již konečně přijde nějaká úleva…nic, pořád se nic neděje. Práce mám však nad hlavu, což je asi to jediné co mě dokáže alespoň částečně zbavit těch nejhorších myšlenek nebo vzpomínek, které se neustále vrací jako bumerang.

Je skoro pět, řemeslníci odjeli, když přes stromy zahlédnu nějaké auto. Zdá se mi, že je to auto…Lukáše. No jistě, sjíždějí se jako supi. Můj večírek byl zrušen, předpokládám, že všichni už vědí co se Elen stalo.

Užuž se chystám, jak je zase hezky pošlu zpátky, když vidím, jak jde po pěšince k domu Klára. Má na sobě letní ramínkové šaty s kytičkami, které ji dělají ještě drobnější, než ve skutečnosti je. Všimnu si také mírně vyklenutého bříška, které už nejde přehlédnout. Znovu mě píchne u srdce, když si představím, že Elen a já…naše dítě. Jenže, Klára také čeká moje dítě. Už z dálky se malinko usmívá, proto jí jdu naproti.

Ahoj Alexi, nevěděla jsem, jestli můžu…, ale přijela jsem se na tebe podívat, měla jsem starost.“

Ahoj, jsem rád, že tě vidím. Jsem v pořádku…, jen mám celkem dost práce.“

To je dobře…, že jsi v pořádku, ale chápu, tak…já, zase půjdu. Jsem ráda, že jsem tě mohla vidět, nebudu zdržovat.“ odpoví posmutněle, jenže možná bych…

Ne, počkej, Kláro!“ vyhrknu náhle. „Takhle jsem to nemyslel, prosím, pojď dál!“ vysypu ze sebe. Asi se jí ulevilo, že jsem jí nevyhodil.

Jdeme do kuchyně, kde si spolu sedneme a chvíli na sebe jen tak koukáme, stejně jako já kdysi s Elen. Prohlížím si Kláru a ona je najednou taková…trochu jiná, jako by více zženštěla, dospěla, předtím vypadala více dívčí.

Promiň, ani jsem ti nic nenabídl. Dáš si něco?“

Jen trochu vody nebo možná čaj.“

Uvařím tedy pro oba mátový čaj, který měla Elen nejradši. Ten je hotový za chvilku, pak si zase sednu zpátky.

Jak to tady vůbec zvládáš, úplně sám, Alexi? Kdybys snad potřeboval s něčím pomoct?!“

No, zatím to celkem zvládám, jen je tady takový klid, na ten jsem nebyl příliš zvyklý. V kanceláři bývalo rušno… A co u vás doma… Co Lukáš s Petrou?“

Hmm, Petra, ta je…už spolu nejsou, odešla od něj. Luk je teď zase sám…“

Tak, to je mi vážně líto.“

Proč? Vždyť jsi ji neměl rád, byla to taková megera.“ je to snad poprvé od doby co Elen zemřela…, ovšem v tu chvíli se nějak neubráním smíchu.

To jsme tedy všichni dopadli… Žádná sláva.“

Zase bude dobře, Alexi, uvidíš.“

Snad ano, někdy… A jak jsi na tom ty? Jak se ti daří…, co…naše dítě?“

Jsme naprosto v pořádku…“ sáhne do kabelky, aby mi podala další fotku z ultrazvuku. „Je to chlapeček.“ řekne tiše. Koukám na ten snímek, kde je vidět hlava, ruce, nohy…, srdíčko, je to jeden velký zázrak. To mi náhle vhrknou do očí slzy.

Tak já budu mít syna…“

Sedíme tam spolu ještě další dvě hodiny, nejen mlčky. Promluvíme si o všem, co se událo za posledních pár měsíců, rozhodně toho nebylo málo. Klára se mi omlouvá za to, jak sebou nechávala manipulovat Petrou, také vypráví o Lukovi, jak byl hloupý, že tomu nikdy nedokázal zabránit. V ten okamžik, se poprvé od Eleniny smrti, cítím naprosto uvolněný, je mi mnohem lépe…, jakoby to ze mě rázem všechno spadlo.

Když je sedm, musím jít do stájí, abych se postaral o koně, práce volá. Klára se tak bez zaváhání zvedne k odchodu, jenže pak… Ani nevím proč, snad je to tím okamžikem, všude je zase naprosté ticho. Přijde mi, že vypadá stejně jako já tenkrát…, když mě Elen posílala odsud pryč.

Kláro!“ chytím ji za ruku, protože mi něco říká, že ji teď nesmím nechat odejít.

Ano?“ otočí se ke mně čelem. Jen tak si pohlédneme do očí, ty její jsou hnědé, snad mírně žíhané barvou zeleného jehličí.

Nechtěla bys…dnes zůstat?“ ptám se váhavě. Měkce se na mě usměje a vloží svou ruku do mé dlaně. Její ruka, je tak příjemně jemná, teplá, že z ní cítím jakýsi přísun pozitivní energie.

Upřeně na mě kouká, její pohled je plný očekávání, upřímnosti, značí se v nich láska i naděje…ano, možná máme ještě naději…moc bych si to přál.

KONEC 1. ČÁSTI