Images are copyrighted by their respective owner and you don’t have permission to download them.

Close

4. KAPITOLA

Ztracený / Srpen 8, 2019

Vstávání je zase mírně krušné. Dneska je mi však mnohem lépe, než minule. Mám akorát ukrutný hlad. Včerejší večeře šla ven, takže se mi žaludek začíná pořádně kroutit. Jsem celý ulepený, cítím se špinavý a smrdím tak, že bych směle mohl konkurovat bezdomovcům. Bohužel tu krom zabláceného ušmudlaného obleku nic nemám.

Dám si tedy rychlou studenou sprchu, abych co nejdříve mohl vypadnout. Opět jsem spal v Luně. Poslední dny jsem tu více než doma. Poprvé od probuzení si tak uvědomím, co se včera vlastně stalo. Hned je mi ze mě samotného nanic. Chudák Marcela, kde vůbec zmizela? Vzpomínám si, že brečela, jsem fakt ubožák. Jako kdyby za to mohla, že jsem ji potkal. Pevně věřím, že mi odpustí.

Předpokládám, že zde hned po ránu opět nebude, takže jí pošlu jenom esemesku s omluvou.

Ač je mi to krajně nepříjemné, musím znovu k Pavlovi do kanceláře. Tentokrát ho potkám už na chodbě. Naštěstí spěchá, což mi vyhovuje, alespoň se nemusím vybavovat. Rychle zacvaknu účet a mizím pryč. Tomuto místu se hodlám dlouhou dobu vyhýbat.

Tak jak jsem, však do Javořinek rozhodně nemůžu, co by si o mně pomyslela. Při vzpomínce na dívku za pultem, se mi mírně rozbuší srdce.

Moje první cesta tak vede do místního supermarketu, ta druhá do butiku, pro nové hadry. No jo, ale i tak, vlasy neumyté, slepené, to jí nemůžu přece přijít na oči.

Honem přemýšlím, kde bych se pořádně umyl, protože domů, díky Zuzaně nemůžu. Určitě by zase měla připitomělé poznámky. Na ty nemám sebemenší náladu. Taky si myslí, že jsem v Brně. Napadne mě však spásná myšlenka, vzpomenu si na Floru. Paní Veselá se sice bude určitě podivovat, že jdu hned po ránu, no snad se nebude příliš vyptávat.

Sednu do auta a vyrazím hbitě do Flory. Zazvoním, čekám, ale nikdo mi nejde otevřít. Jde jen o hodinový hotel, tudíž takto brzy mají zavřeno. Asi po třetím zazvonění, kdy už začínám nervózně stepovat přede dveřmi, opravdu přijde otevřít paní Veselá.

Ale pane Vondro!“ kouká na mě vyjeveně. „My máme zavřeno, stalo se snad něco? No vy vypadáte!“ polichotí mi, baba jedna ještě ve dveřích.

Paní Veselá, vy jste moje spása!“ začnu sladce. Víte, no stala se mi taková nepříjemnost, potřeboval bych se vykoupat a převléknout. Bude to jen chvilička! Moc vás prosím… Do hodinky jsem pryč.“ udělám na ni psí oči.

Ale tak jistě, jistě, prosím pojďte dál.“ ha, jsem zachráněný, omlouvám se za babu, kterou jsem jí v duchu nazval a čekám na klíč, který mi dá.

Chcete zase osmičku?“ optá se ta dobračka, protože mi na tom vůbec nezáleží.

To je jedno, tím se netrapte, dejte mi pokoj, který se vám hodí.“

Tak tady máte trojku. Dejte se trochu do kupy… No vy vypadáte, chlapče!“

Veselá zřejmě nikdy neviděla chlapa po mejdanu, proto je z toho mírně rozhozená. Najednou mi tak trochu připomíná moji mámu.

Rozhodně se nemíním moc zdržovat, abych co nejdříve vyrazil na cestu. Naházím do sebe čerstvé loupáky, které mi svou vůní opět připomenou malý krámek, v rychlosti vylokám ranní kafe a lehnu si na chvíli do vany. Konečně ze sebe můžu pořádně smýt ten kyselý pach. Po koupeli na sebe hodím nové džíny, jemňounký kašmírový svetr, ještě bundu, pak už mohu vyrazit do ulic.

Veselá právě něco spisuje na recepci, ale když mě zahlédne, je očividně spokojená.

No tedy, vám to náramně sluší, konečně vypadáte jako slušný mužský.“

Myslíte, paní Veselá?“ ptám spíš jen ze zdvořilosti. „Kolik jsem dlužen?“

Ale nic, to nechte tak, však jste tady stálým hostem.“

Je mi to ale takové hloupé, přepadl jsem ji hned po ránu, navíc mi vytrhla trn z paty.

To nejde, paní Veselá, jsem vaším velkým dlužníkem.“ odvětím a plácnu jí na stůl pětistovku. „Ještě jednou moc děkuju…nashle.“ chce ještě něco dodat, jenže mám naspěch, takže vymáznu z penzionu a to co mi odpovídá už neslyším.

Nasednu do auta, ale vtom se zarazím. Vždyť já vůbec nemám žádný plán! Co jí asi tak řeknu? Vůbec jí neznám, viděl jsem ji sotva dvě minuty. Asi to nechám osudu. Budu doufat, že mě cestou něco napadne.

Do Javořinek je to slabou půlhodinku cesty. Čím víc se však přibližuju, tím jsem nervóznější. Navíc mě jako na potvoru vůbec nic nenapadá. Já, Don Juan a Casanova, který jindy sbalí každou babu najednou nevím! Asi je to tím, že já za nimi nikdy chodit nemusel. Vždycky přišla každá sama. Tahle situace je pro mne nová.

Tak a jsem tady! Zaparkuju, raději na jiném místě, nerad bych si zničil nové boty a džíny. Jenže co teď? Co mám dělat? Mám tam vůbec jít? Ptám se sám sebe, přitom začínám mírně panikařit.

Seber se Alexi! Dodávám si kuráž, teď by to chtělo panáka! I když raději ne, poslední dobou začínám nějak moc holdovat alkoholu. V momentě, kdy chci otevřít dveře, rozdrnčí se mi telefon. Do háje, kdo to zrovna teď může být, že by Marcela?! No ta sotva, na mou zprávu vůbec neodpověděla.

Když se mi podaří vysoukat mobil z džínsů, zjistím, že volá Zuzana. Zvažuju, že bych to nebral, ale ta je schopná mě pak nahánět každou minutu.

No ahoj, copak?“ vysoukám ze sebe.

Ahoj miláčku!“ ozve se na druhém konci.

No ne? Čím jsem si zasloužil takové milé oslovení?! Ještě předevčírem jsem byl děvkař, kurevník, budižkničemu, teď jsem miláček!“

Tak už se nezlob, přece jsem se ti omluvila. Já jen, co děláš? Je mi po tobě strašně smutno.“ hmm, najednou je ti smutno holčičko. Dříve jsi jezdila dvakrát do měsíce a teď bys chtěla o mě brečet. To však neříkám nahlas.

Teď půjdeme na další jednání, vůbec nevím co bude, asi se nám to protáhne.“

Aha.“ hlesne tiše Zuzana. „No a vrátíš se dneska?“ ptá se dále opatrně.

To nevím kotě, budu se snažit, ano? Možná to dneska vyjde.“ nechávám si otevřená vrátka, jako bych snad měl v plánu, zase nocovat někde jinde, ale člověk nikdy neví. Já ti pak zavolám Zuzi, zatím se měj, já už fakt musím.“ típ…

Jsem hrozný lhář, děvkař, po včerejší noci i násilník, ožrala, asi bych mohl pokračovat dále.

Teď mě však trápí něco zcela jiného, co jí mám vlastně říct. Opět se mi rozbuší srdce, buch buch, buch buch… Krucinál nesmím to dál odkládat. Jsem rozhodnutý tam jít, však ono se něco stane, nějak to dopadne.

Vejdu do krámku, nasaju sladkou vůni pečiva a medu, ale něco mi tady chybí, je to vůně vanilky!

Jak to vypadá, nikdo tu zase není, rozhodnu se proto chvíli počkat. Kouknu na hodinky, je po půl desáté. Hmm, už je snad po přejímce.

To už se zezadu vynoří něčí hlava, ale moje kráska to není ani omylem. Je to taková stará babka. Kouká na mě dost nedůvěřivě, zřejmě má ze mě strach, takže si mě pouze z dálky okukuje. Předpokládám, že moc cizích tu nezavítá. Jelikož nejsem místní domorodec, vypadám podezřele…, asi.

Přejete si něco, mladý pane?“ ptá se a stojí u toho za závěsem, zřejmě se bojí přiblížit. Ale teď musím rychle vymyslet plán B, jako by snad nějaký plán A existoval.

No víte, já hledám tu slečnu, co tady byla včera.“

Slečnu?“ ptá se babka asi sama sebe, protože na mě se vůbec nepodívá, čučí někam ven. Takovou neznám, ta tu určitě nepracuje.“ odfrkne mi a chce zase zalézt kamsi dozadu. Musím však z baby dostat, kdo to tu včera byl, třeba nějaká brigádnice.

Haló, počkejte paní!“ pokouším se být v hlase co nejzdvořilejší. Babka zas vystrčí hlavu a vyjekne. Nepřibližujte se mládenče nebo zavolám policii!“ no to si snad ze mě dělá prdel! Copak opravdu vypadám jako nějaký násilník!

Nene paní, to si nějak špatně vysvětlujete, já opravdu hledám tu slečnu, co tu byla včera ráno!“ babka je stále mírně na pochybách, ale konečně se odhodlá vylézt ze svého úkrytu.

A kterejpak vy jste mládenče?“ božínku, to je jak z nějakého černobílého filmu, směju se v duchu. Ale odpovím jí ve stejném duchu.

No já…, nejsem zdejší, povíte mi tedy madam, kdeže najdu pannu nejkrásnější?!“ babka se na mě podívá jako vrah, vezme koště, které je opřené v rohu a vyjede na mě jako saň.

Ty syčáku jeden, tak ty si ze mě budeš dělat šoufky?!“ vyběhne zpoza pultu i se smetákem v ruce, drží ho před sebou natažený jako by mě užuž chtěla praštit. Natáhnu tak ruce před sebe ve smírném gestu, přece se tu s ní nebudu prát.

Ne vážně, madam, počkejte…, to je nedorozumění, omlouvám se! Prosím uklidněte se, já to myslím vážně a nechci vám ublížit!“

Babka si založí ruku v bok, opře smeták o zem, uff, no konečně, přejede mě od hlavy až k patě a říká už mírnějším tónem.

Já jsem úplně klidná, ale koho vy to vlastně hledáte, chlape?“

No byla tady včera, taková slečna, měla zrzavé vlasy…, byla moc milá!“

Tak to já nevím chlapče, jestli vám to můžu říct, to by se na mě Elenka mohla zlobit.“ super, bábrle mi zřejmě nevědomky právě prozradila alespoň její jméno Elen. Teď ještě vymyslet něco věrohodného, proč jí vlastně hledám.

Víte, paní, já nevím, jak bych…, ale včera, jsem si jistý, že to muselo být tady…“ začnu se kolem sebe rozhlížet, dělám, že něco hledám. „Zkrátka, ztratil jsem tu klíče. Jsem si tím opravdu jistý. Ta slečna je musela najít, tedy myslím si to!“ koktám a už jsem z toho celý zoufalý, achich ouvej, snad mi to vysype. Kouknu na ni, jenže babka začne hledat se mnou, to mě z toho klepne pepka.

To já nevím, to se mi nezdá, že by Elenka. Ta by vám jistě nic neukradla, je to poctivá ženská, to ten její, to je takovej zloděj, ale ona…, určitě ne, to se pletete, mládenče!“

No to ne, já si nemyslím, že by mi je kradla, víte? Já bych se jí jen chtěl optat, jestli je třeba nenašla nebo tak něco. Musel bych jinak volat zámečníka. Víte kolik to dneska stojí peněz?!“ pokusím se zahrát na zcela jinou notu. „Od včerejška sedím za dveřmi, tak jsem se rozhodl zajet sem, že se jako zeptám. Bydlím celkem daleko, tak kdybyste mi jen řekla kde jí najdu.“ sakra ženská, tak už to konečně vyklop! Babka si mě znovu prohlídne tím svým nedůvěřivým pohledem, snažím se přitom zachovat klid, usmívám se jako měsíček a doufám a doufám…

No Elenka, bydlí tady kousek na statku, ale jak říkám, ona vám nic neukradla.“ vede si babka stále svou „Ale nechcete jí ublížit, že ne?“ optá se pochybovačně, zřejmě se dívá ráda na detektivky.

Určitě ne, moc vám děkuji, madam. Na shledanou.“ odpovím co nejzdvořileji. Pak vymáznu z krámu, jen se za mnou zapráší. Sakra, to je snad zlej sen. V duchu si přehrávám scénu se smetákem a musím se začít nahlas smát, až se za mnou otočí dvě další babizny, zřejmě místní drbny, které si to právě šinou do obchůdku. To si budou mít co vyprávět.

Já však mám důležitou informaci, vím kde Elen hledat. Ale co dál, zase jsem tam, kde jsem byl! Co jí asi tak řeknu. Nezbývá mi než najít zdejší statek. Jen aby jich tady nebylo deset, jsem přece na vesnici, statků tady může být hned několik.

Opatrně vycouvám, okem pohodím ke vchodu obchůdku a už vidím všechny tři, jak stojí za výlohou. Šmírují mě, jen štěbetají jedna přes druhou. Aby to nebylo tak hloupé nebo jsem nevypadal jako vrah, zamávám na ně. Bábrle se ale na nic nevzmůžou. Civí pouze s otevřenou pusou. Víc už mě to nezajímá, hlavně musím najít statek kde Elen bydlí.

Ač je to k nevíře, najdu ho velice brzy. Jenže přijet tam jen tak je přece hloupost, jaký mám asi tak důvod. Navíc babka se zmínila o nějakém chlapovi, že je to zloděj. Jak to mohla myslet?! Že by třeba přítel nebo dokonce manžel? Trochu ve mně zatrne. Každopádně není sama!

A co sis myslel, Alexi? Že čekala celou dobu na tebe? Někdy jsem strašně hloupej. S tím jsem ovšem vůbec nekalkuloval. Chvíli si dokonce pohrávám s myšlenkou, že se raději hned vrátím domů. Už mám nastartováno, chci odjet, ale vtom mi opět zazvoní ten prokletý mobil!

Kdo mě to sakra, zase vopruzuje!!! Vytáhnu telefon z přihrádky, abych zjistil, že volá Klára. Co ta mi chce. Raději to ani nezvedám. Hned to típnu, když se však podívám před sebe, zahlédnu mírně poškrábanou ceduli, které jsem si prve vůbec nevšiml.

Z té čtu nápis Autoservis Foltýn. Hodím pohledem ke statku a opravdu zahlédnu přes stromy něco jako autodílnu. Přemýšlím, až se ze mě kouří. Poodjedu kousek stranou, aby to nevypadalo až tak nápadně, otevřu motor, kde povytáhnu dvě hadičky, ne raději tři!

Hop nebo trop, co můžu ztratit. Pomalu se vydám úzkým chodníčkem směrem k domu. Rozhlížím se, ale nikoho nevidím. Vrata od garáže vypadají zamčené, uvnitř je tma, rozhodnu se tedy chvíli vyčkat. Všude kolem jsou stromy, jen to tu náramně voní jehličím a pryskyřicí. Chodníček je lemovaný kamením se skalkou, v ohradě se pasou koně, za mnou je přírodní jezírko, ve kterém klokotá voda. Musím uznat, že je tady krásně, na takovém místě bych chtěl jednou bydlet. Jsem kluk z vesnice, ale u nás tak hezky nikdy nebylo. Užívám si tu nádheru, zhluboka dýchám ten vzduch, když se na mě zpoza chalupy vyřítí pořádné psisko, vlčák. Kupodivu neštěká, jen si mě prohlíží. Přijde blíž, očichá si mě, já tedy rozhodně nemám v úmyslu ho hladit. Poodstoupí kousek dál a sedne si. Sedí tam tak dvě minuty, ale pak na něj promluvím.

Ahoj čoklíku, kdepak máš paničku?“

V tu ránu pes hluboce zavrčí, pak se rozštěká ostošest. Ani se nehnu, jen kouknu k chalupě, kde se za oknem pohne záclona. Někdo je tedy doma, teď už stačí vyčkat. Otevřou se dveře a slyším jak Elen zavolá „Berte, k noze!“. Ten hlas jsem sice slyšel pouze na okamžik, jen pár vět, přesto ho poznám zcela bezpečně.

Zavře psa v domě, aby se mohla přijít podívat na nezvaného hosta. Jakmile uvidí o koho jde, beztak mě musela poznat, povšimnu si zaváhání. Na malou chviličku se dokonce zastaví, ale pak jde blíž. Cítím její pichlavý pohled a rozbuší se mi srdce. Už je jen kousek… Co mě nejvíc zaráží, vůbec nic neříká, hledíme si jen upřeně do očí. Zřejmě ví, proč jsem přijel. Naštěstí to ticho přeruší jako první.

My už jsme se včera viděli, že?“

Ano, já…, no víte, jel jsem kolem.“ zřejmě to nezní dost přesvědčivě, protože se jen tak ušklíbne. Ve vesnici mi řekli, že je tu autoservis, mám nějaký problém s autem.“ přitom se podíváme oba směrem k silnici.

A kde ho máte?“

Co tím myslíte?“ otážu se naprosto nechápavě. Elen se tak začne jen smát.

No to auto přece?“ panebože, já jsem ale blbec.

Aha, no tady kousek za zatáčkou.“ pohodím hlavou k silnici.

Manžel není doma, to musíte chvíli počkat.“

To je skvělé, už teď je po všem. Všechny naděje jsou v tu ránu pryč, řekla manžel…

Tak, já nevím.“ najednou váhám, jsem roztržitý. Chci odejít, když mi mé přemítání trochu ulehčí.

Víte co? Pojďte dovnitř. Třeba na kafe, manžel se za chvíli vrátí.“

No právě.“ vypustím z pusy snad tu nejstupidnější myšlenku.

Znovu na mě upře svůj pohled, je tak krásná, až je mi z toho úzko, navíc vítr zavane směrem ke mně, takže ucítím tu krásně sladkou vanilkovou vůni. Stále zvažuju, co bych měl udělat. Buď hned teď odejdu, řeknu že to byl omyl, pak už se sem nikdy nevrátím nebo půjdu dovnitř a pak se uvidí…

Trvá to jen pár sekund, stále na sebe hledíme, zajímalo by mě, co se jí honí hlavou, protože to vůbec netuším. Určitě čeká, jak se rozhodnu. Celou tu dobu jemně fouká vítr, laškovně si pohrává s pramínky jejích vlasů, navíc ty její oči, ten pohled doslova píchá u srdce a šimrá ve slabinách. V tu chvíli slyším sám sebe říkat.

Tak jestli vám to nevadí, rád počkám.“

Dobře, pojďte dál.“ vyzve mě s úsměvem.

Chalupa nevypadá uvnitř moc velká, její vybavení je jednoduché, takové čisté, prosté. Přestože nejde o honosnou vilu, je tu hezky útulno. Chci se zout, ale zarazí mě.

Prosím nezouvejte se, půjdeme do kuchyně, tady se nezouváme. Posaďte se. Uvařím kávu.“ pokyne mi ke stolu.

Já mám tak možnost sledovat každý její pohyb. Neujde mi ani ladná chůze, kterou se pohybuje po místnosti. I když na sobě nemá žádné luxusní oblečení, pouze obyčejnou károvanou košili zastrčenou v džínách, přijde mi velmi svůdná, vzrušující.

Podá mi kávu, sedne si naproti mě, ale pak je zase hrobové ticho. Jen tak v tom tichu sedíme, koukáme se na sebe, aniž by jeden ze druhého spustil oči. Vychutnávám si její blízkost, je mi úplně na dosah, stačilo by natáhnout ruku.

Ale nemůžu… Ona je úplně jiná, než ženy které znám. Vždycky mi stačilo lusknout prsty a každá mi na povel vlezla do postele, s ní cítím, že je to úplně jiné, vlastně bych to tak ani nechtěl.

Pořád čekám, že pohledem uhne nebo alespoň něco řekne, ale ne. Já se také na nic nevzmůžu, vůbec mě nenapadá co říct, takže si pouze fascinovaně prohlížím její tvář, ze které si občas poodhrne pramínek vlasů, co ji šimrají v obličeji.

Vy jste přijel za mnou, že?“ zeptá se náhle.

No…vlastně ano.“ odpovím přiškrceně.

A co si od toho slibujete?“

To nevím. Ale musel jsem vás vidět.“

Tak jste mě viděl a měl byste jít.“

Je mi to hloupé, cítím trému, navíc vůbec netuším, co na to odpovědět, proto vstanu ze židle. Elen se zvedne zároveň se mnou, aby mě vyprovodila, jenže nemůžu přece jen tak odejít. U dveří se otočím, podám jí ruku a představím se.

Já jsem Alexandr.“

Elen, ale to už asi víte.“

Držím její drobnou dlaň, kterou tisknu o trochu více, než je při normálním seznámení běžné. A zase je tu ten její upřený pohled, kterým zkrátka nikdy neuhne. Pak svou ruku z mé doslova vysmekne jako by se spálila.

Elen, já…, uvidím vás ještě?“ vyhrknu ze sebe v obavách, že je po všem.

Myslím, že to není dobrý nápad.“

To už mi znovu začne vyzvánět mobil. Je to děsný křáp, měl jsem ho nechat v autě. V tom tichu je vyzvánění naprosto ohlušující, navíc pořád a pořád zvoní. Mě je však úplně jedno, kdo to zrovna otravuje.

Měl byste to zvednout!“ řekne s úšklebkem, protože mobil neúnavně vyzvání dobré půl minuty, než zcela umlkne. Mám takový dojem, že chlap jako vy nemá potřebu doprošovat se obyčejné ženské ze zapadlé vísky. A upřímně, já zase nestojím o problémy s někým jako jste vy. Sice mi lichotí, že jste mě hledal, ale bylo to naprosto zbytečné!“ vyřkne nade mnou ortel jedním dechem bez sebemenšího zaváhání.

Ach, je tak krutě upřímná, to mě zabolelo.

Běžte už, Alexi…sbohem!“

Vystrčí mě ze dveří, které pak rychle a dost nečekaně zabouchne. Sotva se stačím vzpamatovat. Stojím tam, jako naprostý zoufalec, koukám na ty dveře, jestli se třeba nerozmyslí,  což je další prostoduchá představa. Řekla to přece naprosto jasně, velmi výstižně. Nestojí o problémy s někým jako jsem já! Otočím se na podpatku, abych šel jako zbitý pes zpátky k autu. Zapojím hadičky, ztěžka dosednu na sedadlo a prásknu dveřmi.

V tu chvíli se mi zase rozdrnčí telefon, no to snad není pravda, kdo to zase je? Kouknu neochotně na displej, abych zjistil, že zase volá Klára. Sakra, proč pořád otravuje?

Co pořád voláš?“ ptám se doběla vytočený.

Alexi, prosím…, můžeš k nám přijet?“ slyším, jak do telefonu pláče.

Kláro, uklidni se! Co se stalo?“

Lukáš a Irena! Já nevím…, někam zmizeli…, hrozně se hádali…“

A do prdele, ta blbka mu už zřejmě všechno vyzvonila, napadne mě v první chvíli.

O co šlo? Co je s nimi? Prosím nebreč, mluv souvisle, vůbec ti nerozumím.“

No Lukáš s Irenou, hrozně se pohádali. Lukáš jí dal dokonce facku.“ pak zase vzlykání. „On odešel, ale potom i ona. Luk vyhrožoval, že už ho to s námi nebaví. Já vůbec netuším kde jsou, co mám dělat?! Alexi, moc tě prosím, přijeď!“

Dobře Kláro, hlavně se uklidni! Já nejsem ve městě, bude to chvilku trvat, ale přijedu. Právě vyjíždím. Vydrž, jo? Za půl hodiny jsem tam! Slyšíš?“

Dobře.“

Zavěsím, ještě jednou se podívám ke statku a rychle odjíždím za doprovodu hlasitého burácení motoru.