Images are copyrighted by their respective owner and you don’t have permission to download them.

Close

5. KAPITOLA

Ztracený / Srpen 8, 2019

Bohužel tuším, která bije! Irena, ta nána pitomá, to Lukovi určitě všechno vyslepičila. Mám se na co těšit! Počítám i s tím, že dostanu pěknou nakládačku. Cestou tak nevím, čím se užírat dřív. Jestli tím, že dostanu za chvíli přes hubu nebo tím, že už mě Elen nechce vidět. Na něco takového jsem se vůbec nepřipravil, jsem vážně hňup! Mám toho všeho plné kecky. Nejradši bych se někde zavřel a nevylezl minimálně týden.

Pořád vymýšlím něco na svou obhajobu. Ale má smysl něco vysvětlovat?! Stálo mi to vůbec za všechny ty problémy?

Čím víc nad tím uvažuju, docela Elen rozumím. Nedivím se, že se mnou nechce nic mít, pokud má spokojené manželství… Za ty potíže to nestojí.

Během dvaceti minut jsem ve městě, přitom jsem porušil snad všechny předpisy. Klára už čeká před domem, choulí se na schodech a je celá ubrečená. Jen co zaparkuju, běží mě obejmout. Cítím přitom, jak se celá chvěje.

Alexi! Lukáš mi vůbec nebere mobil!“ říká vyděšeně.

Kláro prosím, pojď dovnitř. Uvidíš, všechno bude v pořádku.“

A co když ne?“ vyjekne hystericky. „Co když si něco udělá! On říkal, že už ho to s námi nebaví, že už tu nechce být! Já se strašně bojím!“

Zavolám mu, třeba mi to zvedne, jo? Posaď se, já to vyzkouším a ticho, abych vůbec něco slyšel.“

Volám, nechám to zvonit tak minutu, ale nic, vážně to nebere. Uvažuju, kde bych ho mohl hledat, ale nemám tušení. Což je smutné. Je to můj dlouholetý kámoš, kolega a já vůbec nevím, kam by mohl jít, když je na tom špatně. A kam mohla jít Irena, to už mě vůbec nic nenapadá. Myslím, že k rodičům ne, pokud vím, nemá s nimi zrovna dobré vztahy. Jestli tedy nešla ke mně, ale to už by mě jistě bombardovala telefonáty Zuzana.

Proč se vlastně pohádali? Víš to?“

No, nevím přesně. Když oni řvali jeden přes druhého a Luk mě vyhodil nahoru. Jen vím, že když jsem šla po schodech, on jí dal facku a řekl jí ty děvko jedna. Jinak nevím skoro nic.“

Tak to je v háji, všechno je to víc než jasné. Už abych začal vážně přemítat nad tím co mu řeknu, ale snad bude nejlepší říct pravdu.

Víš co? Tady nic nevymyslíme, obleč se, pojedeme se podívat po městě. Máš tušení, kam by mohl jít nebo jet? Má vůbec auto v garáži?“

Auto tam má. Ale kam by mohl jít nevím. Navíc…“ pípne tiše a já zase s hrůzou čekám co z ní vypadne. „Poslední dobou se Lukáš chová moc divně, je takový zamlklý, s nikým se nebaví, pořád se někam zavírá. Vůbec netuším co se s ním děje! Je tajemný jako hrad v Karpatech.“

Tak to je paráda, budeme bloumat ulicemi. Celé město objedeme asi pětkrát, projedeme každou uličkou ve městě a nic. Nezahlédneme ani Lukáše, ani Irenu. Po třech hodinách bezcílného potloukání městem se vracíme domů s neúspěchem. Dokonce se mi tak podařilo, alespoň trochu nemyslet na Elen, protože ať se snažím sebevíc, naše setkání se mi neustále vrací. Tak jak se včerejší den vydařil, ten dnešní je velmi neúspěšný a to po všech stránkách.

Přespíš tady dneska?“ zeptá se Klára, když se vrátíme zpátky domů.

No…nevím, tohle není dobrý nápad.“

Alexi, prosím, potřebuji tě! Já tu dnes nechci zůstat sama.“

Dobře…, zůstanu, jen musím zavolat Zuzaně.“

Stejně by mi za chvíli určitě volala, aspoň uvidím, zda ji třeba Irena nepoctila svou návštěvou. Je pravda, že i mě zajímá, jestli Lukáš přijde domů. O Irenu se nestarám, vím, že je soběstačná. Ani mi nezavolala, tak si určitě vystačí sama.

Ahoj Zuzo!“

Ahoj lásko, no konečně, já jsem jak na jehlách!“

Víš…, já dnes zůstanu na noc u Lukáše, stala se taková nepříjemnost, zítra ti to pak vysvětlím.“

A co ta vaše schůzka, jak to dopadlo?“

Dobře, můžeme to pak spolu konečně oslavit.“

Tak to je skvělé! To jsem ráda a v kolik zítra přijedeš?“

Netuším, snad dopoledne. A Zuzi, nebyl u nás náhodou Lukáš nebo Irena?

No já nevím…, někdo zvonil, ale já byla tou dobou ve vířivce, nechtělo se mi jít otevřít. Zlobíš se?“

Tak nic. Ne, nezlobím se, ale kdyby někdo z nich přišel, zavolej mi a to hned!“

Krucinál, že by přece jen?! Kláře se raději ani nezmíním. Ještě zkusím zavolat Rikymu, ale tam počítám, že to bude úplně beznadějné. Naštěstí to zvedne celkem brzy, jenže je to tak, jak jsem předpokládal, nic neví.

Klára potichoučku sedí, ani nedutá, jen hltá každé mé slovo. Jenže jak slyší, že nikde nic, zase se rozpláče. Je mi to všechno tak strašně líto. Začínám mít neblahé tušení. Nikdy bych si neodpustil kdyby se kvůli mně někomu něco stalo. Raději se snažím tyto myšlenky co nejrychleji zahnat.

Sedíme jen tak na pohovce v obýváku, každý na jedné straně a oba přemítáme o tom, kde ti dva můžou být. Zase je to dusné ticho, tak jako když jsem byl u Elen. Je to přímo nesnesitelné.

Zkusím proto ještě jednou, už asi po padesáté zavolat Lukovi, nyní je však mobil úplně nedostupný. Rozbuší se mi srdce a zatrne ve mně! Kláru sice ještě napadne, obvolat nemocnice v okolí, ale ani tam není naše pátrání úspěšně. Nezbývá tedy než čekat! Je však deset večer a stále nic. Čas utíká pomalu, každá minuta se nepředstavitelně vleče.

Začnu vzpomínat na dobu našich studií, co jsme se jako študáci nadělali pitomostí, a že se někdy schylovalo k fakt velkému průseru, to snad ani nemusím říkat. Lukáš však býval vždy ten nejrozumnější, ten co se nepral a dokázal zachovat chladnou hlavu. Byl to takovej vzorňák, poslušnej chlapec, kterej dělal co se mu řeklo.

Když pak začal chodit s Irenou doslova bláznivě se zamiloval. Jejich láska ovšem nikdy nebyla příliš rovnocenná. Zatímco on ji miloval celým svým srdcem a dělal vše proto, aby milostivá byla spokojená, ona brala jejich vztah až příliš racionálně, snad bych řekl bez citů a emocí. Kdo ví, čeho by byl kvůli ní schopen, netroufám si hádat. V mém přemýšlení mě náhle přeruší Klára.

Zuzana…je u tebe doma?“

Jo, přijela před pár dny.“

Pořád spolu chodíte?“

Já vlastně ani nevím, jak tomu říkat, ale asi ano.“

Máš ji rád?“

Co je tohle za otázky? Proč to chceš vědět?! Nikdy tě to nezajímalo.“

Sama nevím, snad…, že my dva, moc bych si přála, aby mezi námi bylo i něco víc.“ odpoví a zahledí se mi do očí.

Jak víc? Se mnou bys byla jen nešťastná. To by nemělo význam. Ty seš strašně hodná holka, nehodím se k tobě, Kláro. Znáš mě, jsem špatnej…gauner. A taky…Lukáš…nikdy by to nedovolil.“

Už nic neříkej, třeba časem…“ řekne a na chvilku se odmlčí. „Já si už půjdu lehnout, Alexi.“

Dobře, běž, já budu spát v hale, kdyby náhodou.“ jenže ona se na mě znovu jen zadívá, pořád otálí, předpokládám, že bude chtít, ať jdu nahoru.

Nepůjdeš se mnou aspoň na chvíli?“ zeptá se váhavě.

Ty bys chtěla?“

Strašně moc.“

Vím, že bych neměl, ne po tom co jsem jí řekl, jenže jsem strašně hloupej, takže se zvednu a jdu s ní do pokoje. Snad proto, že nechci být sám. Potřebuju přijít na jiné myšlenky.

Klára zapálí dvě velké svíčky, které má na poličce a pustí přehrávač, ze kterého uslyším mou oblíbenou písničku Save me od Hollywood Undead…

Právě tenhle song dnes vystihuje mou současnou situaci. Kdyby tak Klára tušila, kde jsem byl, když mi volala. Natáhne ke mně ruku a pobídne mne, abych šel za ní. Teď není kde utíkat, ani proč se bránit… Don´t even try to save me tonight…

Asi se o to pokusit chce a možná se jí to povede, uvidíme. Naše milování je velmi něžné, také mnohem delší než obvykle, jenže já za zavřenými víčky neustále vidím tvář s pihami a zelenýma očima. Její měděné vlasy a pár pramínku, které jí neposlušně spadají do obličeje. Vlastně se celou tu dobu ve svých myšlenkách miluju pouze s ní…, s Elen, která mě zcela uhranula.

Promiň Kláro, omlouvám se jí v duchu. Ta je však i přes obavy o Luka vášnivá, dává mi celé své tělo, hlasitě vzdychá a užívá si tuto chvíli snad víc, než kdy jindy. Já se hlavně modlím, aby se někdo nevrátil právě teď!

Po milování se jdeme spolu do koupelny umýt, nikdo nás mezitím nepřekvapil. Klára jde spát, takže jen čekám, až usne. Slyším jak klidně oddechuje, prohlížím si její obličej, protože je tak moc hezká, milá, bezbranná. Docela mě mrzí, že ji nedokážu milovat.

Zamiloval jsem se! Bohužel do té nepravé. Čekal jsem na to tak dlouho! Co já si s tím vším jen počnu. Co teď budu dělat? Ještě jsem nad tím ani nepřemýšlel. Nebyl čas. Právě teď je ale času nadbytek. Proto se mé myšlenky začínají ubírat pouze jedním směrem. Svíčky pořád plápolají, já z nich nasávám tu sladkou vůni a když zavřu oči, mám pocit, jako by tu byla se mnou, jak moc po tom toužím.

Klára už spí, takže si jdu lehnout dolů do haly. Jsem tak unavený, že to netrvá dlouho a usnu jako špalek…

Alexi!“ slyším jak na mě někdo mluví. „Alexi vstávej!“ cloumá se mnou.

Pomalu otevírám oči a přede mnou stojí Lukáš. Vyskočím na nohy během vteřiny, jako by mě snad někdo píchnul do zadku špendlíkem.

Kde jsi celou tu dobu sakra byl? S Klárou jsme tě včera hledali celé odpoledne, byla úplně vyděšená… Měli jsme o tebe starost! Máš ty vůbec představu co… “ jenže to ani nedořeknu, protože mě Lukáš přeruší.

To není tvoje věc, Alexi. Už jsem doma, můžeš jít.“ odpoví naprosto klidně, jako by se nic nestalo. Obdivuju, ten jeho klid.

To je jako všechno co mi k tomu řekneš?“

Jo.“ řekne chladně a sundává si kabát, který pověsí na věšák.

A kde je Irena, co se to tu vlastně stalo?“

To je jen mezi námi, to si musíme vyřešit spolu, tebe se to netýká, tak se nestarej a běž už.“

Fajn, díky za odpověď…měj se!“

Nemůžu tomu všemu uvěřit, Lukáše najednou vůbec nepoznávám. Seberu si bundu co se povaluje na podlaze a padám domů. Nebyl jsem tam dva dny. Ať si to tady už dořeší sami. Nicméně o naší „avantýře“ se Irena nakonec asi nezmínila. To by debata mezi mnou a Lukem vypadala pravděpodobně jinak. Samotného by mě zajímalo o co jde, ale když mi to nechce říct, nic s tím nenadělám, ať si své sladké tajemství nechá pro sebe. Mám svých starostí víc než dost.

Ještě zavolám Erikovi, že Luk je doma a uvidíme se v pondělí. Pak se jdu domů pořádně prospat, jsem akorát rozlámaný z toho jejich gauče, všechno mě pekelně bolí.

Rozlepím spánkem zalepené oči, opřu se o lokty, pak jen mžourám do prázdna. Kouknu na mobil, který mi ukazuje neděli 8:20. Paráda, spal jsem téměř dvacet čtyři hodin v kuse, ale není divu, za těch pár posledních dní jsem byl úplně vyřízený. Odploužím se do kuchyně a na stole je už nachystaná snídaně, Zuzanu však nikde nevidím.

Zuzi!“ volám, ale nic… „Zuzko!“

Tady jsem, lásko, byla jsem v bazénu, snídani máš už na stole.“

Sice jsem dlouho nejedl, ale snad ani nemám hlad. Navíc, jak tam tak vidím Zuzanu stát, zahalenou jen v ručníku, její dlouhé tmavé vlasy, přijde mi až hříšně svůdná. Kdy jsme se vlastně naposledy milovali? Je to moje přítelkyně a já?! Úplně na ni kašlu, napadne mě.

Z nového přehrávače zaslechnu najednou Superhero od Chrise Lintona. Melodie té písničky je tak podmanivá, až se mi staví chloupky po celém těle. Vyvolává to ve mně příjemné chvění.

Jdu blíž k Zuzaně, která právě kouká do zrcadla, z vlasů jí ještě stále kape voda. Vůbec nevím co je příčinou její náhlé změny, ale proč se v tom pitvat, je to jedno. Možná už je konečně čas, jít zase dál…

Obejmu ji, chci cítit její blízkost, pak ji pevně přitisknu k sobě. Nebrání se. Vjedu jí do mokrých vlasů, abych ji políbil zezadu na ucho. První jen tak krátce, měkce, pak silněji. Shodím z ní mokrý ručník, chytnu do náruče a odnesu do postele, kde se spolu divoce pomilujeme.

Snažím na nic nemyslet, jen na to co je právě tady a teď. Elen musím dostat za každou cenu z hlavy! Co mi vlastně bude se Zuzanou chybět? Měl bych se spokojit s tím co mám, je ze zámožné rodiny a ženit se přece ještě nemusím, co na tom, jestli ji miluju nebo ne. Zvyknu si. Třeba právě ona zaplní to prázdné místo v mém životě. Asi bych měl na našem vztahu zapracovat.

Po milování se nám nechce vůbec nic dělat, takže se rozhodneme pro relaxační den. Snažím se všemožně zabavit, hlavně abych nebyl myšlenkami v Javořinkách, bohužel mi to nejde tak snadno, jak bych si představoval. Nedokážu se příliš soustředit. Neustále se mi vrací vzpomínky na ty její oči, smyslné rty, vybavuji si i ty pihy ve tváři, Elen je tak krásná, jen ta její slova bodala jako nůž.

Po obědě si chci zalézt k televizi a strávit další poklidnou část dne, jenže mě z toho vyruší zvonek. Zuzana se opět ráchá v bazénu, takže jdu otevřít sám, stojí tam Erik.

Čau Casanovo!“

No čau, pojď dál a neříkej mi tak. To už bude pasé, rozhodl jsem se sekat latinu. Jak to tak vypadá, Zuzana tu zůstane natrvalo. Jen co udělá státnice.“

A do prdele! Co se jí stalo?“

Nevím, asi po té naší hádce. Fakt netuším, je jak vyměněná, ale vlastně je to tak dobře. Jsem celkem spokojený.“

Lidi se nezmění ze dne na den, Alexi! Trochu zvláštní, ne?“

Jo, ale proto jsi určitě nepřišel. Co potřebuješ?“

To se nemůžu jen tak zastavit za kamarádem?“

Jistě, ale ty to neděláš, vždycky máš důvod, takže? Sám říkáš, že lidi se nezmění ze dne na den!“

No dobře, no, dostal jsi mě. Volal mi Berka!“

Aha, takže z toho přece jen vycouval, že?“

Ale co tě nemá, Alexi, právě naopak. Chce, abychom tu smlouvu přivezli už zítra. Jenže já musím zůstat v kanceláři, přijede Václavík, Lukáš taky něco má… Nikoho dalšího tam jen tak poslat nemůžeme, to by vypadalo blbě. Snad chápeš, ne?! Takže…,“ odmlčí se na malý okamžit „Je to na tobě!“ řekne rozhodně a podává mi smlouvu ve složce.

Vím, přesně, co to pro mě znamená. Při té představě se mi doslova zatají dech, opět budu muset jet přes Javořinky! Ani na chvíli nezaváhám, tohle prostě musí být nějaké znamení.

Hmm, dej to sem.“ otevřu složku, cítím, jak se mi u toho klepou ruce. Kouknu na smlouvu, spíš jen tak, protože vím přesně co v ní je, pak ji zase lehce zaklapnu. Zajedu tam. V kolik mě bude čekat?“

Máš tam být ve dvě.“

Dobře budu tam.“ 

Díky chlape.“ poplácá mě přitom po rameně. „Na tebe je spoleh.“

Tak tím si v tuto chvíli nejsem vůbec jistý. Dal jsem si předsevzetí, že se zbavím myšlenek na Elen, budu se Zuzanou, ukončím všechny své dosavadní románky. Jenže jak to tak vypadá, zase z toho sejde. I když, třeba ne, ke statku přece vůbec nemusím jet.

Sakra, zase budu mít o čem přemýšlet. Možná jsem se měl taky na něco vymluvit, jenže na co asi?!

Když Erik odejde, rozhodnu se, že se tím nebudu zabývat. Vlezu za Zuzanou do bazénu, kde společně blbneme, naháníme se, šploucháme po sobě. Zabírá to výborně, na Elen si téměř nevzpomenu.

Vlastně vůbec nechápu, proč tak vyvádím. Viděl jsem ji sotva dvakrát v životě, je to pro mě úplně cizí ženská. Jasně, zítra zajedu do Brna, tím to pro mě končí, už ji nemusím nikdy vidět!

Jen co se dorácháme a dokonale vyskotačíme, jdeme se osprchovat. Navzájem se omyjeme sprchových olejem, při kterém se dotýkám každičkého kousku Zuzanina těla. Ona mi to oplácí, hladí moji hruď, záda, po břiše pomalu sjíždí k mému penisu…. Teď už nezavírám oči, vnímám jen ji, její líbeznou tvář. Je tak moc hezká, naštěstí úplně jiná než Elen. Zase se mi do mysli vkrádají ty zákeřné myšlenky…

Musím se jich zbavit, proto chytím Zuzanu odhodlaně v zátylku, abych si ji pevně přitáhl k sobě. Z blízka pak koukám do jejích velkých šedých oči, které smyslně přivírá. Přijde mi to vzrušující a já už na nic nečekám! Stisknu její zadek, vysadím ji, ovinu si její nohy kolem svého těla, přitom do ní prudce a nenasytně vstoupím. Slastný pocit mě rychle pohltí. Ucítím to její teplo, které mi působí nebývalou rozkoš. Znovu se spolu milujeme přímo ve sprše, v tu chvíli cítím, že bych tak dokázal být opravdu šťastný.

Vůbec netuším, proč jsem se nikdy nesnažil, aby to mezi námi bylo takové, jaké je to teď. Ona je přece tak hezká, chytrá, hlavně není zadaná, může patřit jen mně!

Hrátky v bazénu a následné milování nám daly pořádně zabrat, proto si spolu zalezeme do ložnice, kde společně odpočíváme. Začínám dokonce usínat, když mě Zuzana z dřímání dokonale vytrhne.

Alexi!“ přeruší trochu váhavě ticho.

Copak Zuzi?“

Co kdybychom přistavěli? Tenhle dům je takový nepraktický.“ musím uznat, že její dotaz mě opravdu zarazí.

Jak přistavěli a co? Proč?“

No tenhle dům není vůbec dělaný pro rodinu.“

Rodinu?“ optám se mírně nechápavě, ale tuším, kam tím míří.

Ano pro rodinu. Já jsem nad tím přemýšlela, víš… Asi bysme se měli vzít.“ aha, tak odtud vítr fouká.

Ale Zuzi, já nevím. Náš vztah byl doteď takový nijaký. Ty jsi přijela jen občas, teď jsi tu pár dní a chtěla by ses vdávat?“

Náhodou mě to napadlo už dávno.“ utrousí nabubřele.

A kdy to bylo, to dávno.“

No prostě dávno, jen jsem nevěděla, jestli jsi ten pravý.“

A teď už to jako víš, jo? To jsi zjistila dneska ve sprše, v bazénu nebo sis nechala věštit z křišťálové koule?“

Začínám mít trochu obavy, že tento rozhovor se mírně vymyká kontrole, tohle zaručeně neskončí jinak než hádkou.

Ne, prostě už dávno.“ vstane z postele, hodí na sebe župan a jde do kuchyně.

Mám z toho najednou velmi zvláštní pocity. Vypadá to, že mi něco uniká. Navíc zase vidím tu její umíněnost, někdy se prostě chová jako malý fracek. To ovšem nic nemění na tom, že se rozhodla dostat mě do chomoutu.

Kdyby to mezi námi bylo takové jako dneska už delší dobu, zřejmě bych proti tomu nic nenamítal. V mém věku už někteří mají i dvě děti, ale takhle?!

Spíš jde o to, že Zuzana dostala strach, aby nedošlo na rozchod, tak jak jsem naznačil v naší dřívější hádce. Když nad tím tak přemýšlím, ano mám ji rád, vždycky jsem měl, jen si nejsem jistý, že je to ta pravá. Její věno by dokonce mohlo být dostatečná motivace ke sňatku, jenže já se zkrátka ještě ženit nechci!

Jdu za ní do kuchyně, abych zjistil jak se věci mají. Sedí na židli, přitom si nervózně pohrává s ubrouskem a hypnotizuje solničku. Usednu naproti ní, chytím ji za ruku, ale ani se na mě nepodívá.

Zuzi, měj přece rozum, takhle to nemůžeme řešit.“

Co řešit? Nemusíme nic řešit. I máma říkala, že bysme se konečně měli vzít. Přece tady nemůžu jen tak bydlet.“ její prudká reakce mě nutí k jakési obraně.

Jo, takže mi chceš namluvit, že za to může tvoje máma…, že to byl její nápad, abychom se vzali?!“

Ano, byl. Nebo vlastně ne, já tě miluju!“

A že sis na to vzpomněla právě teď.“

Nevzpomněla, jen na to byla vhodná chvíle…, mluvit o tom.“

Zuzano, já tě mám rád, jsem s tebou rád, mezi námi je to takhle super. Líbí se mi, jak seš teď taková svá, ale tohle ne! Říkám ti to narovinu!“

Chodíme spolu přes tři roky, Alexi! Je mi šestadvacet a ty se vážně divíš, že bych chtěla, abychom se vzali?“

No, ano divím, protože ještě ve středu to tak nevypadalo.“

Dobře, jak chceš.“

Vstane nasupeně od stolu a jde opět trucovat do ložnice. Na tohle fakt nemám sílu, rozhodně nebudu řešit ženění po jednom hezky stráveném dni. Chodíme spolu sice přes tři roky, ale někdy si říkám, že je to spíš zázrak, že jsme ještě spolu.

Jak to tak vypadá, čeká mě další noc strávená na gauči v obýváku, ale vůbec mi to nevadí. Ráno vstávám odpočatý a plný sil.