Images are copyrighted by their respective owner and you don’t have permission to download them.

Close

6. KAPITOLA

Ztracený / Srpen 8, 2019

Je devět, mám volné téměř celé dopoledne, tak co s ním… Zuzana ještě spí a rozhodně ji nehodlám budit. Neustále si pohrávám s jistou myšlenkou, že bych přece jen vyjel dřív. Mohl bych se tak zastavil v Javo… Ne, Alexi, měj přece rozum, odmítla tě, nebudeš se doprošovat! Snažím se zarazit včas od úmyslu, jet za Elen. Jenže…po naší včerejší hádce se Zuzou, se má předsevzetí opět vytrácí do vzduchoprázdna.

Vplížím se do ložnice, ze skříně vytáhnu tričko, mikinu, džíny, botasky…zabalím si oblek, košili, kravatu, během půl hodinky jsem sbalený a vyjíždím směr Brno! Už zase jsem porušil vše, co jsem si slíbil, jsem zkrátka ztracený případ.

Po cestě se zastavím na snídani u které dumám, jak bych to asi tak udělal, kde bysme se mohli potkat. Zřejmě to ale nechám plynout, třeba budu mít štěstí.

Čím víc se blížím k Javořinkám, tím víc jsem nejistý, přímo přesvědčený o tom, že to vůbec nebyl dobrý nápad. Mé prvotní nadšení vzalo za své a je nenávratně pryč…

Odbočku ke statku přejedu, jsem už za vesnicí, všude jen louky, lesy, dál pak jen odbočka k vjezdu na dálnici. Hmm, tak co teď? Najednou si všimnu, že po velké louce u silnice, jede někdo na koni, je ode mě sice hodně daleko, ale přesto ji poznám…srdce se mi divoce rozbuší…

Zastavím před lesíkem na polní cestičce a rozhodnu se chvíli vyčkat. Určitě neví o koho jde, možná přijede blíž. Ano, po chvíli to vážně vypadá, jako by jela směrem ke mně.

Nebýt jejích zrzavých vlasů, asi bych z té dálky nepoznal o koho jde, tak dobře ji neznám. Dnes vypadá jinak, má úplně rozpuštěné vlnité vlasy, které jí krásně vlají ve větru. Vystoupím rychle z auta a stoupnu si tak, aby mě nemohla vidět.

V tu chvíli už je kousíček ode mě, vidíme se navzájem, ví, že jsem to já…ten chlap, kterého před pár dny odehnala od svých dveří. Čekám, jestli se třeba neotočí, aby jela na opačnou stranu, ale ne…jede pořád směrem ke mně.

Dobrý den, Elen!“ pozdravím ji jako první, když už je na dohled.

Dobrý den, Alexi!“ oplatí pozdrav a dokonce seskočí z koně, kterého přiváže opodál.

Jste na vyjížďce?“ ptám se poněkud hloupě, bez špetky fantazie.

Jak vidíte, ano… A vy?“

Jedu do Brna na jednání, tedy podepsat smlouvu.“ jen to dořeknu, sjede mě trochu tázavým pohledem.

V džínách a tričku? To bude asi zajímavé jednání.“ sakra no jo, na jednání to moc nevypadá…

Oblek mám v autě, já kvádro moc nemusím. Nosím ho, jen když je to nezbytně nutné, což je dost často, ale když ne, dávám přednost džínám. Vadí vám to?“

Ale vůbec ne.“

Vzájemně na sebe koukáme, ale zase nevím co říct, v její přítomnosti mi vždy dochází řeč. Ona stojí přede mnou, propichuje mě tím svým pohledem a celého si mě zkoumavě prohlíží.

Vím, že to tak nevypadá, ale naše dnešní setkání, je čistě náhodné. Já jen…jak jsem vás viděl, musel jsem prostě zastavit.“

A tomu mám věřit?“

To nemusíte, ale je to tak!“

Na cestě se znenadání objeví jakési auto, které se k nám dost rychle blíží. Jen ho Elen zahlédne, začne být dost nervózní.

Promiňte, Alexi, ale já tady s vámi nemůžu tak stát, jsme tu jako ve výkladní skříni.“ jakmile to dopoví, zmizí mi v lese. Nevím, jestli je to pozvánka, ale jdu za ní…

Les vypadá poměrně temně, je tu hodně jehličnatých stromů, nejdříve vůbec netuším, kam mohla zmizet. Po chvilce ji však uvidím, opírá se zády o strom a hledí kamsi hlouběji do lesa. Pomaličku jdu za ní.

Uvažuju, proč nenasedla na koně, proč šla právě sem, chce mi tím snad něco naznačit? Co bych měl v tuto chvíli udělat, aby to bylo správně!? Tok myšlenek v mé hlavě je tak rychlý, že vůbec nemá cenu nad něčím přemýšlet.

Stoupnu si čelem k ní, ona má v zubech stéblo trávy a pohrává si s ním… Skoro to vypadá, jako by mi něco naznačovala, laškovala se mnou. Zase se na mě podívá tím svým vyzývavým pohledem…v tu chvíli se už zkrátka neudržím, nejde to!

Chytím si její hlavu do dlaní, pevně, přitom však jemně, snad proto, aby se mi úplně nevytrhla, ale měla možnost ucuknout, kdyby chtěla. Pomalu se k ní přibližuji…najednou ji mám u sebe strašně blizoučko, její oči jsou tak výrazně zelené, mírně žíhané, vypadají skoro jako to jehličí.

Ne, už není cesta zpátky!

Políbím ji jako první, ne lehce, ale pevně se přitisknu na její rty, stále jí dávám šanci zastavit to, dokud je čas… Ona mi však nastaví své rty ještě více, pootevře je, což spustí lavinu hlubokého vášnivého polibku, při kterém se naše jazyky proplétají ze všech stran. Je to trochu uspěchané, taky nedočkavé, jako bysme se nemohli nabažit jeden druhého. Chceme to oba, a já si přeju, aby tento okamžik nikdy neskončil… Vjedu jí svými prsty do vlasů, trochu ji zatahám, zakloním jí hlavu dozadu, ať ji můžu políbit i na uchu, pak sjíždím i níž až k jejímu krku.

Polibek mě povznáší až do oblak, nevím co si mohu dovolit a co ne… Elen mi to však v mnohém ulehčí. Zajede svými prsty pod mé tričko, kde mě začne hladit po těle. Mé vzrušení tak nabírá pořádné obrátky…

Elen, prosím, netrap mě, přestaň…“ šeptám ji chraplavě do ucha.

Přitom v lese něco zapraská, až celá nadskočí, podívá se tím směrem, pak na mě, vytrhne se mi a v ten moment je pryč.

Jsem úplně dezorientovaný, nemám páru, která bije, ale než se vymotám z lesa, není po ní ani památky. Na louce ji bohužel také nezahlédnu. Nasednu zpět do auta a moje pocity se nedají v ten moment popsat slovy. Co to mělo znamenat, nějakou naději?!

Kouknu na hodinky, je něco před jedenáctou, takže mám spoustu času. Jenže ona je pryč, přece nepojedu k ní domů?! Jak moc nyní děkuji Erikovi za to, že mě právě dnes poslal samotného.

Nastartuju a pomalu se vydávám směr Brno, pustím si hudbu na plné pecky, protože doufám, že alespoň trochu přehluší ten zážitek, který byl přímo k zbláznění. Ještě teď na sobě cítím její doteky, nikdy bych neřekl, že bude tak vášnivá. Po tom co se stalo mám dojem, že ji z hlavy nedostanu už vůbec!

Abych jel k Berkovi, na to je příliš brzy, tudíž zajedu do Olympie, zabít nějaký čas. Zároveň nemusím myslet jen na to, co jsem prožil. Elektru se ovšem obloukem vyhýbám. Potřebuju se trochu uklidnit, jinak bych na schůzku přišel úplně rozhozený. Ve firmě Berka a syn jsem ve tři čtvrtě na dvě, ale paní asistentka mě příliš nepotěší, pan ředitel musel odjet a trochu se zdrží. Nevím co to tady znamená trochu se zdržet, u nás to je tak třicet minut, ať nežeru, ovšem v Brně to jsou čtyři hodiny.

Podpis smlouvy ovšem i přes zdržení proběhne velmi hladce, pan Berka se mi asi stokrát omluví, načež se stává spokojeným majitelem staré ruiny. Konečně jsme se toho zbavili, uleví se mi. Penízky jsou na účtu, takže můžeme oficiálně slavit.

Když nad tím tak přemýšlím, můj život je v současné době jako na houpačce. Jeden den jsem šťastný k zbláznění a další na úplném dně. Ten dnešní však hraje prim, jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Nejen, že se naše firma zbavila velkého břemene, ale sblížil jsem se z Elen, pokud se tomu tak dá říkat.

Je po půl osmé a já vyrážím z Brna směr domov, mám však ještě jeden plán, který bych rád uskutečnil. Jelikož bude tma, chci se podívat blíže k domu Elen, třeba ji někde zahlédnu. Naše dnešní rozloučení bylo příliš hektické, než abych to nechal být.

V Javořinkách jsem díky bouračce na dálnici teprve před devátou, což je větší zdržení, než jsem čekal. Zuzaně jsem naštěstí zavolal, že přijedu po desáté, raději jsem si nechal rezervu, co kdyby náhodou, teď se to bude náramně hodit. Auto nechám stát opodál, ještě aby mě tu někdo načapal, to by mi tak chybělo, pak už jdu na malý průzkum.

Všude okolo statku jsou stromy, což mi vyhovuje, můžu se tak k domu dostat téměř nepozorovaně. V Olympii jsem se navíc zásobil psími pamlsky, kdyby byl pes na zahradě. No, snad mě nic nepřekvapí.

Jak to vypadá, venku nikdo není, jen ze stájí jde slyšet nějaký šelest, jinak je všude naprosté ticho. Bohužel ani v domě se nesvítí, alespoň ne zepředu, budu si to tedy muset obejít. Psisko bude v domě, jak to tak vypadá, předpokládám, že už by mě jinak vyčenichal.

Proplížím se okolo terasy, abych se dostal za dům, kde už ze zadních oken vidím nějaké světlo. Takže mám štěstí, někdo tam je. Nahlídnu dovnitř, kde uvidím jen nějakého starého páprdu čučet na televizi, že by to byl manžel!? To by musel být tak o dobrých čtyřicet let starší, no dneska je všechno možné.

Další světlo je vidět v patře, to už na řadu přichází žebřík, který jsem našel u stromu. Opatrně ho opřu o zábradlí balkonu a potichoučku lezu nahoru.

No vida, mám náramné štěstí, Elen tam opravdu je… Jak ji tam tak vidím ležet, nejradši bych hned teď zaklepal na okno, rozhodnu se však chvíli počkat. Mohu se na ni alespoň nepozorovaně koukat, vychutnat si to. Na sobě má jen nějakou košilku a kalhotky, pohrává si s pramínkem vlasů, který si opakovaně obtáčí okolo prstu. Můžu se nerušeně pokochat krásou jejího těla.

Bože, jak rád bych teď ležel vedle ní, pohladil ji po vlasech, které má zase rozpuštěné… Zrovna si čte nějaký časopis Jezdectví, no jistě, co jiného. Okno je mírně pootevřené, užuž se chystám zaklepat, když do pokoje vejde nějaký chlap, jen přitom ztěžka polknu. Je jiný, než ten, kterého jsem viděl dole. Tenhle je mladý, asi tak v mém věku, takový hromotluk, blond vlasy na ježka, ruce špinavé od oleje. Takovej vesnickej týpek, očividně žádný sportovec, k jeho věku má poměrně velký pupek. Je to přesně můj opak…, řekl bych.

Po chvíli si kní přilehne a dá jí pusu… Hmm, tak tohle nevypadá na nešťastné manželství, až je mi z toho úzko. Nejprve spolu jen tak o něčem klábosí, bohužel nic moc neslyším, ale ono je to jedno, protože další sled událostí by všechna slova i tak přehlušil…

Ti dva se spolu začnou líbat, tak nějak chladně, nevýrazně, není to vášnivé ani něžné, Elen si přitom lehne na záda…, on si lehne na ni. Chytí jí ruce a dá jí je nad hlavu. Vím přesně, co se tam bude dít, jenže jsem z toho tak zkoprnělý, že se prostě nemůžu vůbec pohnout. Celou dobu je sleduji, vůbec z nich nemůžu spustit oči. Dívám se, jak pevně mne její prsa, pak jí stáhne košilku…i kalhotky. Leží tam před ním úplně nahá. On si sundá pyžamo…, nechci se na něj dívat, ale vůbec se mi to nedaří… Líbá ji mezi nohama, to však trvá jen chvíli a pak do ní pronikne, jen uslyším, jak oba zavzdychají.

Přestože se Elen právě teď nemiluje se mnou, ale s ním, vzrušuje mě to, mám zrychlený tep, srdce mi buší tak silně, že to snad musí slyšet i oni. Elen dost hlasitě vzdychá, on u toho spíš funí, ruce jí drží pořád nad hlavou a přiráží čím dál rychleji.

V tom rozrušení jsem si já trouba vůbec nevšiml květináče na římse. Stačí jeden neopatrný pohyb a…..žuch, květináč je dole, zvuk je naštěstí tlumený, ale i tak sebou Elen trhne, přitom se podívá směrem ke mně. Na něho se raději už nepodívám…, na nic víc nečekám, je mi jedno jestli mě dole nechytí pes za kalhoty, ale během pár vteřin jsem pryč. Žebřík vrátím na své místo a peláším k autu. Myslím, že bych trhl i světový rekord v běhu na sto metrů.

U auta se ztěžka vydýchávám, mé vzrušení náhle pominulo… Teprve teď začínám přemýšlet nad tím, co jsem právě viděl. Tohle z hlavy hodně dlouho nedostanu.

Opřu se o dveře auta, zavřu oči, jen nasávám ten čerstvý vzduch prosycený vůní jehličí, je to tak uklidňující… Z jezírka se ozývá skřehotání žab a já přemítám o tom, že to co jsem právě viděl, mi naprosto vzalo vítr z plachet. Elen vypadala snad i spokojeně, jsem z toho těžce rozladěn. Dobrá nálada, kterou jsem dosud měl je rázem pryč.

Ty jsi ale vůl Alexi, to sis opravdu myslel, že ti jedním polibkem v lese dala slib věrnosti? Věděl jsi přece že je vdaná! Jo, věděl jsem to, ale tak trochu jsem doufal, že třeba jejich manželství nebude šťastné.

Domů dorazím těsně před jedenáctou. Už zvenku je jasně patrné, že Zuzana ještě nespí, asi na mě čeká. Proto sedím dalších deset minut v autě. Vůbec nic se mi nechce dělat, myslím jen na to, co dalšího podniknu. Jaký to má vlastně význam? Ptám se sám sebe… Možná bych se měl opravdu oženit, usadit se, založit rodinu, to by mě ty roupy pak přešly, měl bych docela jiné starosti.

Alexi, jsi v pořádku?“ Zuzana mě určitě viděla přijíždět, takže se hned přišla podívat, proč jsem stále nedorazil.

Jo…, jsem, promiň. Už jdu.“

Měla jsem strach, vyhlížela jsem tě a ty jsi pořád nešel, chtěla jsem se jen podívat co s tebou je?“

Nezlob se, jsem z toho všeho jen unavený.“ dám Zuze pusu na čelo a jdu do domu.

Dneska tě tady hledala ta Irena!“ zmíní se náhle.

No a? Co chtěla?“ ptám se s mírnými obavami.

To nevím, jen říkala, abys jí zavolal, že jí to nebereš. Byla trochu překvapená, že mě tady vidí, nemile…“ ajaj, co tím chce asi tak říct?! „Ty s ní něco máš Alexi?“ pokračuje zcela jiným tónem.

Na to jsi přišla jak, prosím tě? Je to manželka mého kamaráda, jsme přátelé, nic víc.“ zřejmě to ovšem neznělo dostatečně přesvědčivě, alespoň pro Zuzanu, jelikož výslech pokračuje.

Ptala se mě, jestli tady s tebou bydlím?“

Hmm a cos jí na to odpověděla?“

No že jo…, že se budeme brát!“ tak to je teda jobovka zase na večer, já snad nebudu mít nikdy klid!

Zuzano, proč jsi jí něco takového vůbec říkala? Vždyť to není pravda!“ vyjedu na ni rozhořčeně.

Proč ti to tak vadí, když s ní nic nemáš?“ opáčí mi ve stejném tónu.

Protože to tak není! Budu teď před nimi vypadat jako blbec!“

Ne, řekni mi pravdu!“ trvá na svém.

Já ti říkám pravdu, nic s ní nemám, je to jen manželka mého kolegy!“

Ale ona říkala něco jiného!“ tak tomu už vůbec nerozumím, tahle konverzace je mi krajně nepříjemná.

To by mě zajímalo, co ti Irena mohla navykládat?“

Vykládala mi, že se bude rozvádět. Taky říkala, že se k tobě bude stěhovat!“ nechápavě se na ni podívám. Nicméně, tohle by si Zuzana sotva vymyslela.

To je nesmysl. Lže ti. Není to pravda.“ seberu se a jdu do koupelny, kde se zavřu, tak moc chci být sám. Zuzana to však nebere jako zcela ukončené, proto mě hbitě následuje.

Proč by mi něco takového říkala, když spolu nic nemáte?“

Do háje, Zuzano, já nevím!“

Já to chápu, nejsem tady, našel sis za mě náhradu, že?“

Žádnou náhradu nehledám, ženských mám plné kecky a dej mi už laskavě pokoj.“

Vtom mi vejde do cesty, dívá se na mě tím svým nabubřelým pohledem, ale znovu začne ječet.

Alexi, děláš ze mě blbku? Fakt myslíš, že jsem tak pitomá?“

No tak jo, no, spal jsem s ní, už jsi spokojená, když to víš?“ nevydržím ten nápor a přiznám se.

Je lepší než já?“

Není to snad jedno?“

Ne! Chci to vědět, jak dlouho ji šoustáš?

Proboha mlč už…, všechno jsem ti řekl…, není to důležité. Už s ní nic nemám!“

Máma měla přece jen pravdu. Seš kurevník! Je třeba tě hlídat nebo úplně zvlčíš. Ale počkej chlapečku, však tobě spadne hřebínek.“

Opravdu nevím, co chceš s tímhle dělat?“ zeptám se s jistou dávkou výsměchu.

Co by. Nastěhuju se tu přece. Pak se vezmeme a bude to, máš vystaráno.“

To si snad chceš vzít kurevníka? Uvažuj přece…“ vysmívám se jí znovu.

Já ti to odpouštím. Miluju tě! Nikdy se tě nevzdám! Musíš to s ní ale ukončit!“

No když myslíš…“

Tato debata vůbec nikam nevede, Zuzana je umíněná, takže si pořád povede svou. Více se nemíním dohadovat, je to pouze ztráta času. Sám netuším, co bych měl dělat, nechám to plavat. Ono se to časem jistě vyvrbí.