(NE)NAPRAVITELNÝ

1. kapitola

Sedím si jen tak v klidu na terase, koukám do prázdna a kouřím. Bert mi leží u nohy, sem tam si sedne, já ho škrábu za ušima. Klára vaří oběd v kuchyni, všude okolo klid. Vypadáme dočista jako spokojená rodinka. Vedeme poklidný život na statku, kde čekáme, až se nám narodí dítě.

Jenže moje srdce, je stále bolavé! Krvácí pro mou lásku o kterou jsem tak náhle přišel. Zvykl jsem si, Kláru mám rád, možná by se dalo říci, že nám to i klape, ale můj život bez Elen, ztratil smysl, nežiju, spíš přežívám.

Všichni říkali, že čas je lék na všechno, takže odpočítávám den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě, ale nic. Žádná úleva, na kterou čekám každým dnem, když ráno vstávám…nepřichází. Vždy po probuzení, patří mé myšlenky zas a zas jenom Elen…

Dnes přijede Laura, Elenina sestra. Požádala mne, jestli by se mohla na pár dní podívat zpátky na statek. Já jí to nedokázal odmítnout. Asi to byla chyba, jenže slíbil jsem to. Mluvil jsem s ní pouze párkrát telefonicky. Když se to tenkrát stalo, nepřijela. Po Horáčkovi byla spolu s Foltýnem snad poslední příbuznou. Žádný pohřeb se tehdy nekonal, takže zůstala v Německu. Snad by se ani neměla vracet. Nač zase vytahovat vzpomínky. Je to už čtvrt roku, bylo by lépe nechat to co bylo…spát.

Alexi, dojedeš dnes na nákup?“ ptá se Klára přes okno z kuchyně.

Jistě, jedu přece na to nádraží. Mám to při cestě.“ odpovím s klidem, aniž bych jí věnoval další pozornost a dál tupě zírám do prázdna.

Je to dobrý nápad?“

Co tím myslíš?“

No přece, aby přijela a byla tady…s námi.“

Byl to její domov. Přijede jen na pár dnů. To jsem jí měl říct ne?!“

Mohla se jen přijet podívat a pak bydlet v hotelu, nemyslíš?“

O co ti jde, Kláro? Místa je tu přece dost. Nezačínej zase…“

Víš vůbec jak vypadá? Poznáš ji?“

Jak to mám vědět? V životě jsem ji neviděl. Říkala, že bude mít černý kufr a zelený plášť. Takových ženských tam snad tolik nebude.“

Beztak bude ofrňovat nos, to víš, je zvyklá na lepší, umělkyně…“ neodpustí si jízlivou poznámku .

Prosím tě, neřeš to! Za pár dní odjede a my už ji v životě neuvidíme. Proč se tím vůbec zabýváš.“

Jen doufám, že nebude jako ta…“ to už po ní mrsknu hodně ostrým pohledem, takže to raději nechá být.

Mám toho všeho zase po krk. S Klárou je to tu pro mne sice mnohem snesitelnější a při pohledu na ni mne často sužují velké výčitky, protože ji nemiluji tak vroucně, jak by si zasloužila. Někdy však dokáže být doslova nesnesitelná. Neustále žárlí, přestože k tomu nemá jediný důvod. Od smrti Elen jsem vzorný, ženy mě nezajímají. Kdybych byl takový vzorňák už dříve, mohl jsem si ušetřit spoustu starostí.

Do příjezdu vlaku zbývá asi hodina, takže zamířím do koupelny, abych se osprchoval. Rozhodně potřebuju vzpruhu. Oholím se, gelem upraví své černé vlasy do rozcuchu…, nasadím náušnice do uší, které jsem dlouhou dobu nenosil, ale jako mladý rebel jsem bez nich nedal ani ránu.

Poslední dobou se k rebelské image vracím poměrně často. Klára má samozřejmě k mému vzhledu spoustu výhrad, to však přehlížím. K tomuto stylu jsem se vrátil hlavně proto, abych za ni schoval svou pochroumanou a bolavou duši. Je to jakási maska, za kterou se schovávám, aby nikdo nepoznal, jak zranitelný uvnitř ve skutečnosti jsem. Naházím na sebe černé džíny, bílé tričko, koženou bundu, pak už můžu směle vyrazit na nádraží.

Já jedu, vrátím se brzy…“ líbnu Kláře pusu.

No ty zase vypadáš! Jako kdyby sis odskočil od nějakého gangu, vůbec se mi to nelíbí, Alexi!“ neodpustí si své oblíbené poznámky, jako bvykle.

To není můj problém…navíc, nepotřebuju udělat dojem. Měla bys být ráda. Ahoj.“

***

Na nádraží jsem naštěstí včas. Přestože Lauru neznám a zřejmě by mi to mohlo být jedno, její příjezd bych zmeškat nechtěl, vypadalo by to hloupě. Sednu si na nástupiště, rozpálené podzimním sluníčkem a nezbývá mi, než čekat až dorazí vlak.

Babí léto se hlásí o slovo, s oblečením jsem to příliš nevychytal, jak se zdá. Je mi vedro, doslova na zdechnutí… Potím se jako kůň, snad horkem, možná i nervozitou. Sedím tu jako na jehlách a připadám si jako v mraveništi. Všichni okolo mě někam chvátají, je to dočista nepřehledný mumraj. Snad se mi v něm Laura neztratí.

Chvíle nečinnosti nebo čekání jsou pro mě nesnesitelným utrpením, stále mě nutí ke vzpomínkám či přemýšlení. Z návštěvy Eleniny sestry nejsem bůhví jak nadšený, přesto mnou zmítá zvědavost.

Třeba jestli má také tak krásné vlasy v barvě mědi, světlou pleť, zelené oči nebo ty znaménka ve tváři. Snad by bylo lépe, kdyby vypadala úplně jinak… Ale matně si vybavuju, jak se Elen kdysi zmínila, že byly skoro jako dvojčata, jenže právě toho se obávám.

Nechci se znovu vracet do minulosti, nejradši bych na to všechno zapomněl. Ale jde to vůbec?! I když šlo jen o určitou epizodu mého života, dokázal jsem se v tak krátkém čase ponořit do mě zcela neznámého hlubokého citu, který ne a ne odeznít.

Z přemítání mě vytrhne skřípění brzd. Tak, už je to tady, za malý okamžik se zřejmě setkáme. Srdce se mi prudce rozbuší. Přestože jsem ji nikdy neviděl, jsem najednou plný očekávání. V ruce nervózně přehazuju pětikorunu a nevím na kterou stranu koukat dříve. Nástupiště je plné, přijelo poměrně dost lidí, takže jen těkám očima z jedné tváře na druhou, ale nikde ji nevidím, že by se snad rozmyslela?!

Ne…nerozmyslela se, je tady. Ztěžka polknu a udělá se mi úplně mdlo, protože cítím, jako bych právě zažíval déjà vu. Vlnitou hřívu v barvě mědi, nelze rozhodně přehlédnout. Navíc je také tak drobná, přesně jako bývala Elen, má bílé přiléhavé šaty a na nich zelený plášť ve smaragdové barvě, jak zmínila ve svém posledním telefonátu. Nasadí si sluneční brýle, a s kufrem v ruce jde pomalu směrem ke mně. Srdce mi tluče stále rychleji, dokonce trochu zazmatkuju, protože ji nechám projít aniž bych se ji pokusil zastavit. Nevěnuje mi jediný pohled, projde kolem zcela bez povšimnutí, jako bych vůbec neexistoval. Vtom ucítím její vůni…, není to vanilka, ale takový jemný závan kokosu. Sakra, sice jsem jí neviděl do očí, ale už teď je víc než zřejmé, že jejich podoba je přímo neskutečná. Rychle se otočím, protože je téměř u východu z nástupiště, musím běžet, abych ji vůbec dohnal.

Promiňte, slečno! Vy jste Laura?“

Ach ano.“ otočí se udiveně, neujde mi, že se snad trochu polekala. Pravděpodobně čekala někoho úplně jiného. „Vy budete jistě Alexandr, že?“ ptá se a já jí podávám svou upocenou ruku, kterou zase velmi brzy stáhnu.

Ano, čekám tu na vás.“ více naše seznámení neprotahuji, popadnu její kufr a jdeme společně směrem k autu.

Sama se rovnou usadí na zadním sedadle, což nahrává v můj prospěch. Můžu ji chvílemi sledovat ve zpětném zrcátku. Brýle si za celou dobu ještě nesundala. Je to tak dobře, protože ani nechci vědět co za nimi je.

Jak tak koukám, vůbec nic se tady nezměnilo. Zdráhalov je pořád ta zaplivaná díra, jako když jsem před lety odjížděla.“

Něco se bohužel přece jen změnilo.“ podotknu okamžitě. Určitě pochopila, co tím myslím, protože provinile sklopí hlavu.

Samozřejmě máte pravdu, něco přece jen.“ pak nastane chvíle malého zaváhání. „Ona…mi o vás psala, víte?“

Já se cestou zastavím někde na nákup. Snad vám to nevadí.“ změním téma, protože se nechci bavit o tom co jí o mně Elen psala. Jejím příjezdem se mi vše vrací, znovu ožívá. Prohlubovat své trápení je momentálně to poslední, po čem toužím.

Jistěže mi to nevadí.“ odpoví stroze, jistě vycítila, že je mi to nepříjemné, takže pak umlkne.

Zajedu k nejbližšímu supermarketu a do zpětného zrcátka se snažím dívat co nejméně. Obchodem pak courám bezcílně sem a tam, vůbec si nemůžu vzpomenout, co mám vlastně koupit. Myšlenkami jsem momentálně u Laury, naprosto rozhozený tím, že je tady. Vidím, jak strašně velkou jsem udělal chybu, měl jsem ji odmítnout. Bylo by lépe, kdyby se tu nikdy neukázala. Mohl jsem se dále utápět v melancholii a ve vzpomínkách. Časem by vše přebolelo, ale takhle?! Je to…, jako by byla zpátky…, vrátila se! Kdo ví, co bude za těch pár dnů, nechci na to raději ani pomyslet.

Abych se více nezdržoval, naházím do košíku všechno možné co mi přijde pod ruku. Stále ji mám ale před očima. Bojím se toho až zase přijdu k autu a děsím se chvíle, až si sundá sluneční brýle.

Už u východu, ji znovu spatřím…, právě stojí u auta, zrovna si zapálila cigaretu. Kouká zrovna někam na opačnou stranu, snažím se ji nevnímat, ale zavadím o ni pohledem každou chvilku.

Všechny věci přendám co nejrychleji do kufru, Laura mezitím dokouří a pak už konečně vyrážíme směr Javořinky. Možná se zlobí, protože za celou dobu na mě jedinkrát nepromluví. Osobně se také zdráhám zapříst jakýkoli hovor. Proč vlastně, vůbec ji neznám. Vidím ji poprvé, navíc když ji neuvidím za celou dobu co bude tady, vadit mi to rozhodně nebude. Najednou mám na sebe i na všechny okolo strašný vztek.

Po příjezdu nechám nákup v autě, vezmu pouze Lauřin kufr. Ona však dál postává na místě, kouká k ohradě, ale příliš se nemá k tomu, aby mě následovala. Klára zrovna věší prádlo, takže ty dvě na sebe jen kývnou hlavou. Už teď je mi jasné, co všechno si budu muset zase vyslechnout. Jistě si také všimla té podoby, je zcela nepřehlédnutelná, bohužel i z dálky.

Prosím, pojďte za mnou.“ pobídnu ji. „Váš pokoj bude tady vzadu dole. My sem téměř nechodíme, budete tu mít klid.“ otevřu dveře ložnice a kufr položím na zem.

Laura vchází pomalu, jako kdyby s obavami. Projde v mé těsné blízkosti, proto opět zaznamenám jemnou kokosovou vůni. Prodírá se k mému nosu nenápadně, ale naprosto zřetelně. Jde směrem k oknu, kde si sundá brýle, aby se mohla podívat do zahrady.

Lauro…, vím, že jste tu byla doma… Asi se vám nelíbí, jak to teď je. Tento dům jsem koupil pro Elen, chtěl jsem, aby tu zase mohla být šťastná. Bohužel…už pak…“

To je v pořádku, Alexi.“ přeruší mě náhle. „Zdržím se pouze pár dní. Chtěla jsem to tady jen znovu vidět. Alespoň na chvíli se vrátit tam, kde jsem vyrůstala, jenže… To už je vlastně tak strašně dávno, možná jsem udělala chybu.“ celou tu dobu co na mě mluví hledí z okna, kamsi do dálky.

Zůstaňte jak dlouho budete chtít.“ odpovím snad proti své vůli. Ona se pak otočí směrem ke mně. Ne…ne…prosím tohle ne! Křičí najednou můj vnitřní hlas, jsem si jistý, že ten její pohled jsem neměl nikdy vidět. Ano…, je to ona, zase je zpátky. Přesně to, čeho jsem se tak bál, už když vystoupila z vlaku. Nesmím se tím nechat pohltit, není to ona, opakuju si v duchu. Kdybyste cokoli potřebovala, stačí říct.“ vysoukám ze sebe, potom za sebou prudce zavřu dveře, o které se musím vzápětí opřít, abych se trochu sebral. Sakra, jak tady s ní teď vydržím, ta podoba je přímo neuvěřitelná!

Je třeba, dát se dohromady, rozchodit to, proto jdu před dům, nadýchat se čerstvého vzduchu. Klára mě následuje a podezíravě si mě prohlíží.

Co je? Co na mě tak koukáš?“ zeptám se rozmrzele, když si zapaluji cigaretu. Škrtám přitom nervózně zapalovačem, který jako na potvoru ne a ne chytit.

Nic. Jen jsi nějaký pobledlý. Vyrazilo ti to dech, co?“

Nevím co tím myslíš?“ odfouknu první oblak dýmu, ve kterém se před ní snažím skrýt, jak moc jsem rozhozený.

Alexi, nejsem přece slepá. Viděla jsem ji, vypadá stejně jako…“

Tak to ani omylem!“ skočím jí hned do řeči. Nechci, aby to vyslovila, nechci, aby mě utvrdila v tom co sám vím, protože jsem to před chvílí jasně viděl na vlastní oči.

Jdu se projet.“

***

Musím pryč z domu, nechci ji potkat. Snad bude celou dobu sedět v pokoji, ze kterého nevystrčí nos. Může se užírat tím, že na svou sestru úplně kašlala, aniž by se obtěžovala, za celé ty roky přijet. Osedlám koně a ženu ho přes louku do lesa, abych dojel ke studánce, kde jsem kdysi Elen řekl, že se budu ženit. Sedím tam pak skoro celé odpoledne. Vím, že je mé chování hloupé, ale domů nemůžu. Už teď si dovedu představit, jak mě Klára celou dobu bedlivě sleduje, jenom čeká na příležitost, aby si zase mohla rýpnout. Jak tak nehnutě posedávám, plně ponořený ve svých myšlenkách, ani si nevšimnu, že za mnou někdo stojí, kdo ví, jak dlouho.

Je tady krásně, že?“ pronese hlas za mnou. Dost mě to vyleká, takže hned vyskočím na nohy. „Promiňte, nechtěla jsem vás tak vyděsit. My jsme tady hodně chodívaly se sestrou, ještě jako holky, víte? Ráda bych si prošla všechna naše oblíbená místa.“

Ano, je tady…hezky.“ odpovím po chvíli a když se na mě podívá, okamžitě utíkám pohledem pryč.

Alexi, chápu, jak vám je. Asi jste to nečekal, že?“

Co jsem nečekal?“

Nevěděl jste, že jsme si byly tak podobné.“

Ne, to jsem bohužel nevěděl.“

Vím, že jste ji miloval.“

Nemiloval jsem ji, miluju ji stále a možná nikdy nepřestanu.“

Já se nezdržím dlouho, nemusíte mít strach…“

Nemám strach a stejně už je pozdě, jste tady. Zůstaňte tak dlouho, jak budete chtít.“

To už ke mně pomalu přistoupí, je úplně na dosah. Zahledí se mi do očí, tentokrát se však snažím neuhýbat.

Chci zjistit, jestli jsou i ty její takové, jako měla… Ano, jsou téměř stejné, jen ona vypadá chladná, nepřístupná, sebevědomá. Její pohled je snad ještě více vzrušující, až z něj cítím v nohách podivnou slabost. Elen byla skromná, jemná, něžná, nikdy si nepřipouštěla, že je krásná. Na Lauře je vidět, že to o sobě ví, je si plně vědoma své krásy, také z toho jistě dokáže těžit.

Elen…se musela zbláznit, když si s vámi něco začala.“ řekne, po chvíli.

Proč myslíte?“

Ale no tak, Alexi. Nedělejte ze sebe hlupáka.“

Vážně nevím, na co narážíte?!“

Jste až příliš hezký. Muž jako vy…není pro život. Elen byla vždycky hloupá a naivní. Stejně by vás přestala bavit. Pak by se jen trápila…“

Vy mě snad znáte, že si tohle troufáte tvrdit?“

Nemusím vás znát, stačí mi to, co vidím.“

Asi o mě nemáte valné mínění, ale mohu vás ubezpečit, že vaše sestra a já…bylo mezi námi něco opravdového, co vy zřejmě nikdy nepochopíte!“ odpovím příkře, protože mě její slova bolí.

Možná máte pravdu, nevěřím na lásku.“

Chvíli naproti sobě stojíme a ona se náhle dotkne mojí tváře, musím v tu chvíli zavřít oči. Cítím, jak se mi znovu zarývá pod kůži, je to přímo k zbláznění vzrušující. Tak moc bych se jí chtěl také dotknout. To pokušení je přímo nesnesitelné, ale rozhodnu se tomu odolat. Co Klára, naše dítě, nemohu ji přece zklamat.

Když zase oči otevřu, ona se na mě pořád dívá, srdce mi u toho tluče jako o závod. Mám ji těsně před sebou, stačilo by zvednout ruku.

Pak to nevydržím… Chytím ji v pase a přitáhnu úplně k sobě. Pomaličku se k ní skláním, neuhýbá před tím co má přijít, jen vyčkává, asi ze zvědavosti, jestli to opravdu udělám. Hledím jí zblízka do očí, přitom mi probleskne hlavou, co kdysi říkala Elen, měla pravdu. Laura nejen, že je jí tak neskutečně podobná, ale je i krásnější. Sálá z ní žár, vášeň, přesto vypadá až příliš nepřístupně. Úplně mě to celého pohltí…, ale nemůžu. Odtáhnu se a pustím ji, rychle nasednu na koně, abych v ten moment zmizel z jejího dohledu. Ani se neohlédnu. Chci zmizet z jejího dosahu, než provedu nějakou pitomost.

Zlobím se na Lauru, protože se vrátila, zlobím se na sebe, protože se zase vrývá do mé mysli a zlobím se na celý svět, protože mi vrací to, co mi už jednou odepřel. Jedno vím však určitě, jestli mám odolat pokušení, nesmím s Laurou zůstávat sám…

Jen co se vrátím na statek, rychle obstarám koně, abych se schoval…, před ní, před Klárou i sebou samotným. Zavřu se v ložnici a kdybych se nebál poznámek, snad bych se i zamknul. Dokonce zůstanu i bez večeře, ale nechci ji znovu potkat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *