Nezkrotná touha / 1. část

Dost ztěžka otevřu oči a nakouknu do postýlky, kde slyším vrnět Marušku. Mou lásku, mé štěstí, moji naději. Ona je totiž to jediné, co mi po něm  zůstalo… Přestože mne při vzpomínce na něj píchá u srdce, tak pohled na mé dítě vše změní, vhání mi úsměv do tváře. Je tak krásná, líbezná, bezbranná, překypuje energií, kterou mi vždy předá a já mám zase chuť ráno vstát.

I když posledních pár měsíců to vlastně není jen ona, kvůli komu vstávám s radostí a umí mě nakopnout do nového dne. Otočím se k nočnímu stolku a vezmu do ruky mobil, na kterém jako obvykle objevím nový vzkaz…

Přeji krásné ráno, krásko! Vítá Vás nový den a já se už nemohu dočkat, až Vás konečně spatřím!“

Dnešní zpráva mne jako vždy potěší. Potěší mne mnohem víc, než kdy jindy, protože je jiná než ty předchozí. Je naprosto výjimečná a unikátní, až z ní ucítím šimrání v podbřišku. Radkovy zprávy mne sotva kdy nechávají chladnou, jak by také mohly, stal se součástí mého pochmurného života. Dost náhle a zcela nečekaně, přesto je to právě on, kdo mi vlévá do žil novou krev.

Užuž se chystám odpovědět, když mobil začne znenadání zvonit, jen úlekem poskočím. Celá rozechvělá, přijmu hovor téměř okamžitě.

Ahoj mami, proboha, proč voláš tak brzy? Hoří snad?“ vyjedu na svou matku, která téměř nikdy nevolá jen tak sama od sebe, aniž by k tomu měla závažný důvod a už vůbec ne před sedmou ráno.

Co by hořelo!“ vyštěkne na mě bez pozdravu, ale hned se zase odmlčí.

Haló mami, seš tam? Voláš kvůli Marii? Dovezu ti ji kolem desáté, tak jak jsme se dohodly, vždyť jsem ti to včera říkala.“ potvrdím okamžitě hlídání své ratolesti. To pro pořádek, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.

No jo…, proto volám…, ani ji sem nevoz. Já…já musím do práce…Dočekalová…, volala mi a chce abych přišla, tak…, prostě nemůžu.“ koktá máti dost nevěrohodně a je z toho patrné, že lže, až se jí práší od pusy.

Mami, sakra! To mi přece neuděláš, ne teď…, ne dnes! Přece víš, jak mi na tom záleží a říkala jsem ti to s dostatečným předstihem.“ vysypu ze sebe bez otálení jedním dechem. Navíc začínám zmatkovat, chodím z místa na místo, protože při představě, že budu muset dnešní schůzku zrušit, mě dočista jímá hrůza.

Alice, nechci ti do toho mluvit, ale neměla bys tam chodit. Není to správné, není na to vhodná doba a měla bys teď myslet především na Marii.“

Ale já musím, slíbila jsem to! Známe se tak dlouho a ještě jsme se jedinkrát neviděli, potřebuju, aby se to už někam posunulo.“ vyjmenuju bezmyšlenkovitě pár dostatečně pádných důvodů, aby dnešní den vyšel podle plánu. Moje matka dokáže být někdy příšerně zatvrzelá. No jo, po kom to asi mám, proto také doufám, že jí tyto, pro mne důležité, pro ni však jistě chabé argumenty přesvědčí. Je totiž přesvědčená o tom, že bych se chlapům měla vyhýbat minimálně do konce života, stejně jako ona.

Nějakou dobu jsem si to myslela i já, to přiznávám, ale po tom, co jsem potkala Radka mám dojem, že mám možná ještě šanci, být zase šťastná. Asi bych nedokázala zůstat celý život sama. Chci věřit tomu, že na mě někde ještě pořád čeká láska, štěstí, porozumění pro mé vrtochy, kterých není zrovna málo.

Ponořená do svých myšlenek, v návalu zoufalství, ale zároveň i vzteku, téměř nevnímám, že na mě máma stále mluví.

Alice, tak posloucháš mě?“

Ano, promiň, jistěže tě poslouchám, ale špatně ti rozumím.“

Měla bys to uvážit, vůbec toho chlapa neznáš a…“

Známe se čtyři měsíce, dost dlouhá doba!“ odseknu napruženě, aniž bych na okamžik zapochybovala o svém rozhodnutí. Ano, přesně tak, jsem rozhodnutá tam jít, i kdyby se máti měla rozkrájet.

Chceš dopadnout jako s Pavlem? Jedno dítě ti nestačí?“

Mami, co to povídáš? Je to schůzka, ta první, nejdůležitější. Na nějaké intimnosti určitě nedojde, tak mi to prosím přej.“ ztiším hlas a zmírním ironický tón. Tohle mi přece nemůže udělat, vždyť musí vědět, jak se k tomu upínám. Na druhém konci je malý okamžik ticho, slyším jen oddechování a tikot hodin na zdi.

Tak já nevím, Alice.“ vyštěkne na mne vzápětí, ale pak zase umlkne, rozhodně váhá, jen se přemáhám, abych na ni nevyjela další salvou argumentů nebo výčitek. Jsem si totiž jistá, že to by mi v této situaci vůbec nepomohlo, právě naopak. Máti je na mou prostořekost přímo vysazená. V kolik tam máš být?“

V jedenáct, však to moc dobře víš.“

Tak tady buďte v deset.“

Pak už se ozve jen šramocení a klap. Na důkaz díků naťukám vřelou esemesku. Nechci být nevděčná.

Díky mami, seš zlatá!“

Na nic víc nečekám, vyskočím z postele, jen uháním dát si očistnou koupel, abych své tělo provoněla vůní mandlí z bohaté pěny.

Teplá voda v kombinaci našeho prvního setkání ve mně vyvolává nepředstavitelné vzrušení. Nemám sebemenší tušení, co mám čekat, jaký asi bude ve skutečnosti? První pohled, první slovo, první dotek, to vše ve mně vyvolává další otázky, na které však neznám odpověď.

Rande jsem jsem měla naposledy před pěti lety…s Pavlem. Vlastně si ani nepamatuju, co jsem tehdy cítila, ale tak intenzivní pocit neochvějné touhy to nebyl, tím jsem si naprosto jistá.

Na chvíli se ponořím do vody, že mi z ní vyčnívají jen vztyčené bradavky a obličej. Rukama si zlehka přejíždím po stehnech tam a zpět, až pravačka skončí v mém klíně, kde se na malou chvíli zastavím. Jsem dočista napnutá jako struna, měla bych se uvolnit, ale přece si to teď neudělám?!

Něco se ve mně příčí, jenže vzrušení narůstá stále více. Svými prsty si tak zajedu o kousek níž, nohy dám mírně od sebe…, ukazováčkem se zlehounka dotknu klitorisu, který několikrát jemně obkroužím, až se samou slastí kousnu do spodního rtu.

Druhou rukou si přejedu od boku přes pas až k prsu, abych stiskla bradavku mezi dvěma prsty. Stisknu ještě o trochu více a prsty v rozkroku si zasunu do své zvlhlé tůně. Jsem tak silně vzrušená, hořím touhou po tom, aby se mě tam dotýkal ten, který je již dlouhou dobu objektem mých erotických snů a představ.

Mamí, mamí…“ ozve se v tu chvíli z ložnice.

Panebože, vyskočím rychle na nohy, natáhnu se po osušce, do které se zabalím, abych chvátala za svou dcerou, která se po mně už natahuje.

Promiň, Maruško, byla jsem se jen okoupat. Neboj se, už jsem tady.“

Jsem hrozná matka, ano, přesně tak. Třeba má moje máti nakonec pravdu. Měla bych se na tu schůzku vykašlat a zůstat doma, protože to je místo, kde mám své zázemí, svůj klid, bezpečí a žádný z těch grázlů tam venku mi nemůže ublížit. Jenže když tu schůzku zruším, co si o mně pomyslí, třeba je právě Radek moje naděje na lepší život! Vyměnili jsme si tolik emailů a zpráv, přece ho alespoň trochu znám. Nevěřím, že by mi ublížil.

Mami, já mám hlad.“ protírá si Maruška oko a pravačkou mě dost křečovitě svírá kolem krku.

Já vím, kočičko, uděláme si dobrou snídani, ano?“

Jen dojdeme do kuchyně, přiřítí se i pecivál Piškot, který se mi v mžiku začne lísat k nohám. Marušku tak posadím na židli, do misky nasypu hrnek granulí a pustím se do přípravy palačinek. Hryže mě svědomí, že jí dnes nebudu věnovat plnou pozornost, proto připravím jídlo, které má nejradši.

Až se nasnídáš, pojedeme k babičce.“

Já nechci k babičce, chci být s tebou.“

Ale broučku, říkala jsem ti přece, že mám důležitou schůzku.“

Nechci tam. Chci být s tebou!“ vede si stále svou.

Cestou domů se zastavíme třeba na zmrzlinu, co říkáš?“

Nechci zmrzlinu…“ odsekne znovu a ruce si na důkaz protestu založí na prsa.

Maruško, tak nezlob přece. Podívej se, budou palačinky. Máš je přece tak moc ráda.“

Nechci palačinky, ani zmrzlinu, chci být s tebou.“

Ačkoli své díte miluji nadevše, jsou chvíle, kdy mne doslova přivádí k šílenství. To se musí stát právě teď. Sotva se soustředím na přípravu jídla, ještě abych vymýšlela plán, jak co nejrychleji a bez protestů dopravit svou dceru na pár hodin k matce.

Koupíš mi psa?“

Při té otázce mi vyjede vidlička z ruky, jen žbluňkne do misky s těstem, které mi tak prskne až do obličeje. Zůstanu stát jako opařená, ale Marie se mojí kalamitou náramně baví.

Júú mami, ty seš ale nešika.“ směje se mi od ucha k uchu. „Tak koupíš mi ho?“ ptá se dál.

Marie, nezlob mě, co sis to zase vymyslela?“

Tak koupíš mi ho?“ zopakuje znovu svou otázku a jak se zdá, ze svého požadavku nemíní slevit, hotový kolovrátek.

Ne, máme kočku, nemůžeme mít i psa.“

Ale Adéla ho má, dostala k narozeninám pudlíka.“

Řekla jsem ne.“

Tak nikam nejdu.“

Marie!“ osopím se na ni. Jenže ona se na mě dívá tím svým srdceryvným pohledem, už jen začít natahovat moldánky.

Mami prosím…, budeme mít pudlíka, když nemáme tátu.“

To přece nejde.“

Proč by to nešlo? Adéla má pudlíka a má i tátu. Proč ho nemůžu mít já?“

Máme Piškota.“ vysypu ze sebe bezmyšlenkovitě tu nejstupidnější odpověď. To Maruška seskočí ze židle a rázuje si to přímo do svého pokoje, aniž by mi věnovala jediný pohled.

Otřu si z obličeje zbytky těsta, připravím několik palačinek, se kterými pak ihned zamířím do pokoje, kde najdu své zhrzené dítě sedět na zemi.

Tady máš snídani. Popapej, za chvíli vyrazíme.“

Maminko prosím tě, já chci pudlíka.“ zvedne ke mně hlavu mé jediné dítě, kterému se v očích blýsknou slzy. Má je tak krásně modré po svém otci, že kdykoli se na mě takhle podívá, vidím v ní jeho. I ty vlasy má po něm černé jako uhel. Co jí na tohle mám vlastně odpovědět. Má pravdu…, nemá tátu a zřejmě mít nebude, ale taky nebude mít psa. Jenže já ji potřebuju dostat ke své matce, proto jí toho psa zcela bez rozmyslu…slíbím.

Když budeš hodná, třeba toho psa dostaneš.“

Vážně?“ vyskočí samou radostí, aby mne objala.

Říkám možná, když teď budeš poslušná…, sníš ty palačinky a pojedeš k babičce.“

Dobře…“ odpoví, pak si otře slzy a s chutí se pustí do jídla, jen se jí dělají boule za ušima.

Abych se více nezdržovala, nechám tu malou cácorku o samotě, protože se konečně chci pustit do vlastních příprav na tu veledůležitou schůzku. V uších mi však stále zní dvě prokletá slova…nemám tátu. Je těžké dítěti vysvětlit, že táta o nás nestojí. Ještě je příliš malá na to, aby takovou věc pochopila. Proto se také těmto debatám vyhýbám, seč můžu.

Ponořena do chmurných myšlenek otevřu skříň plnou hader, ze které nakonec vytáhnu to nejméně originální, co jsem snad mohla najít…, bílé tílko s modrou sukní. Uvědomuju si, jak moc na dnešku záleží, ale rozhovor s Maruškou mě natolik rozhodil, že se toužím spíš schovat v davu, než z něj vyčnívat. Takže rudé sexy šaty nechám pěkně viset ve skříni.

Liščí hřívu sepnu sponkami a zakončím oblíbeným ohonem. Jsem kráska k pohledání, jen co je pravda. Řasenka také splní svůj účel, zůstanu hodně nenápadná. Pak už jen obléknout malou, načež vyrazíme do ulic.

V autě pustím, rádio co nejhlasitěji, jen abych se vyhnula dalším debatám na téma koupíme si psa nebo nečelila návalu dalších proseb, které bych musela s těžkým srdcem odmítnout. Už teď je moje nálada na bodu mrazu, takže to poslední, co by mi právě chybělo, je dostat se do ještě větší depky, než ve které jsem se jakýmsi nedopatřením ocitla.

Máti už na nás opravdu čeká, ale dvakrát přívětivě, se dle očekávání netváří a já tak očekávám další příval nezbytných rad do života, kterými mne bude jistě bombardovat po celou dobu mé přítomnosti.

Doufám, že víš co děláš, Alice.“

Jo…, vím. Je to jen schůzka, vůbec nechápu proč to tak dramatizuješ.“

Schůzkou to začíná, postelí to končí…a nakonec nechtěným těhotenstvím. Zapomněla jsi snad?“

Samozřejmě, že jsem nezapomněla, musíš mi mé nerozvážné mladické chování neustále připomínat? A vůbec…, promiň mami. Ještě jsem tam ani nedošla a ty už myslíš na těhotenství. To je snad trochu předčasné, nemyslíš? Nakonec třeba ani nepřijde, co ty víš.“
„Ale neboj se, že by nepřišel, když si může vzít to, co se mu samo nabízí. Chlapi nejsou hloupí. Dobře vycítí příležitost vzít si laskominu a z tebe jde cítit na sto honů, že už jsi to dlouho neměla.“

No dovol? Proboha mami, nech už toho, je to celé hloupost. Chlapa jsem sice neměla…delší dobu, ale slibuju, že se budu chovat slušně.“ usměju se smířlivě a obejmu ji kolem krku, abych jí vlepila pusu na tvář.

Jen aby, mám o tebe strach. Tak už běž než si to rozmyslím a ten tvůj hřích mládí ti zase hezky vyexpeduju zpátky.“

Už jsem ti říkala, jak moc tě miluju maminečko?!“

Využiju slabé chvilky své matky, bez které bych se však asi neobešla. Sama vím, že to se mnou myslí dobře, jenže Radka si zkrátka nenechám vymluvit. Déle se tak nezdržuju a vymáznu dřív, než si to ty dvě opravdu rozmyslí a začnou mě přemlouvat, abych zůstala.

U nákupního centra zaparkuju už o deset minut později a s knedlíkem v krku, i údy vibrujícími napětím vyrazím na místo setkání. Hlavně klid, opakuju si stále dokola, Radek je slušný chlap, který by mi jistě neublížil, jde jen o obyčejné setkání…dvou přátel, kteří spolu visí na telefonu, o nic přece nejde. Na místo schůzky jdu pomalu, hlavně abych nepřišla celá uřícená, funící jako lokomotiva. Dokonce se asi třikrát přistihnu při úmyslu otočit se na podpatku a vrátit se zpátky domů.

Rtuť teploměru ukazuje téměř třicet stupňů, jenže mě polévá horko především z toho neskutečného vzrušení. Rozhlížím se nenápadně kolem sebe sebe, Radka však nevidí. Míjím spoustu lidí, téměř každému muži pohlédnu do tváře, on však nikde není…

Zastavím se tak až u výkladu knihy, kde se máme setkat, chvíli jen tak laxně postávám, aniž bych se pohnula…, vtom okamžiku přímo hmatatelně zaznamenám jeho přítomnost. Můj tep se začne prudce zvyšovat, snad na sto osmdesát úderů za minutu. Stále stojím nehybně na místě, protože čekám odkud ke mně přistoupí. Vím, že je už jen nepatrný kousíček. Podívám se do skla výlohy a on…stojí přímo za mnou!

Chtěla bych se k němu otočit, jenže jsem zcela paralyzovaná tím jeho pohledem. Přestože ho mám za zády a nedíváme se na sebe přímo, vnímám ho každým kouskem svého těla tak intenzivně, že se mi začnou podlamovat kolena.

Přestože jsme na tak frekventovaném místě, najednou mám pocit, že jsme tu úplně sami, nedokážu vnímat okolí. Pak ucítím jeho ruku na svém rameni, jeho dotek na holé kůži mne spaluje zvenku i uvnitř, proto zavřu oči. To už pomalu a něžně sjíždí svými prsty po mé paži až ke konečkům prstů, aby mi stiskl dlaň a otočil mě směrem k sobě.

Dobrý den, Alice.“ pozdraví a políbí mi ruku.

Dobrý den, Radku.“ oplatím pozdrav a konečně dostanu odvahu, podívat se mu zpříma do očí, ve kterých se začínám trochu ztrácet.

Tolik měsíců jsem netrpělivě čekala právě na tuto chvíli, tento okamžik prožila snad tisíckrát a teď když je to konečně tady, nejsem schopna vymyslet jednu jedinou souvislou větu. Došla mi slova i řeč…

Čekáte dlouho?“

Ani trochu, právě jsem přišla.“ odpovím dost zastřeným hlasem, aniž bych z něj na vteřinu spustila zrak.

Smím vás někam pozvat na oběd?“

Ano jistě…, ale…, snad později. Vlastně nemám vůbec hlad. Ještě je dost brzy, víte.“

Tak se chcete raději někde projít?“

Ano, to je výborný nápad.“

Pak už spolu úplně mlčky kráčíme ven. Všude je pořád rušno a já zatoužím, být s ním někde o samotě. Chci, aby se mě zase dotknul, chci aby mě políbil. Hned co jsem ho uviděla, problesklo mi hlavou tisíc různých myšlenek, které neměly s tím, co mi máti kladla na srdce cokoli společného.

Co kdybychom si někam vyjeli?“ vypadne ze mě náhle.

A kam?“

Já nevím, třeba do přírody.“

To se na chvíli zastaví… Zůstanu tak stát o dva kroky napřed. Ohlédnu se po něm, ale pohledem rychle uhnu, protože si mě dost divně měří. Jeho pohled jako kdyby trochu potemněl, je vážný a zadumaný. Vůbec z něj nedokážu vyčíst, co ho právě napadlo.

Nemáte ze mě strach?“ zeptá se zcela vážně, takže svého návrhu začínám ve vteřině litovat.

Měla bych ho mít?“

Možná ano.“

No já myslím, že snad…“ než stačím svou myšlenku dopovědět, popadne mě za ruku, dost neopatrně přitáhne k sobě, jako kdyby mne snad chtěl políbit, jenže to neudělá. Jen se mi zpříma dívá do očí a pak si prohlíží můj obličej, odhrne mi z čela pramínek vlasů.

Vy jste pro mě velké pokušení, Alice, možná větší, než si vůbec dokážete představit. Uvědomujete si to vůbec? Jste si jistá, že se mnou chcete být někde o samotě?“

Ještě před chvíli bych bez zaváhání řekla, že ano, ale teď…, já vlastně nevím. Když se na mě tak díváte, také to co říkáte, začínáte mě trochu děsit.“

Děsit? Vypadám snad, že bych vám chtěl ublížit?“

Nejsem si zcela jistá.“

Mě se bát nemusíte.“

Celou dobu našeho rozhovoru se Radek tváří velice vážně, tajemně a já se vůbec nevyznám v tom, co mi tím vším chce naznačit. Jenže už není cesta zpět, protože mě znovu chytí pevně za ruku, přitáhne ke svým rtům, aby ji opět mohl políbit. Je tak zvláštní, špatně čitelný, ale tomu jeho modrošedému pohledu začínám nemilosrdně propadat.

To co říká i jak to říká, ten vzrušující tón hlasu mě neskutečně vábí, takže se mu toužím celá odevzdat. Přestože se někde tam hluboko uvnitř bojím, má touha po něm je tak silná, jak jen může být a to nejen díky několikaměsíční absenci sexu. Jeho charizma je přímo ohromující.

Vydáme se směrem k parkovišti, kde ho zcela oddaně následuji. Nastoupíme do vozu a jedeme někam za město.

Proč jste mi ráno neodepsala, měl jsem trochu obavy, jestli vůbec dorazíte.“

Ano já vím, moc se omlouvám, to moje dcera, víte. Usmyslela si, že chce psa…, pudla. Odmítala jít k mé matce, trochu se to celé zvrtlo.“

Nemusíte se omlouvat, jen jsem se zeptal. Takže budete mít psa?“

Bohužel se obávám, že ne, máme už kočku.“

To se přece nevylučuje.“ mrkne na mne spiklenecky, ale tím je náš rozhovor u konce a po zbytek jízdy je hrobové ticho, které ruší už jen tichá hudba z přehrávače. Je to moje oblíbená písnička…Where the lonely ones roam.

O chvíli později pak zastavíme v lese na malém odpočívadle, kousek za jednou malou vesničkou. Radek vypne motor, odepne si bezpečnostní pás, aby se mohl otočit ke mně.

Tak jsme tady madam, jak jste si přála.“

Myslíte si, že jsem si přála skončit na úplně opuštěném místě, kde není jediného živáčka?“ zeptám se dost příkře.

Myslím, že ano, protože se už nemůžete dočkat až…“

Prosím, mlčte už Radku!“ přeruším ho raději dříve, než řekne něco zcela nevhodného, za co bych se musela stydět. Copak opravdu vypadám jako nadržená ženská, která nemá v hlavě jinou myšlenku, než je sex?! Vážně ho něco takového vůbec napadlo? Ptám se sama sebe a mám sto chutí jet zpátky domů. Vyprostím se ze sevření pásu, který v té rychlosti vyletí až do okýnka, rychle vystoupím, a v návalu zlosti za sebou prásknu dveřmi.

Štve mě…, především to, že mě ve skutečnosti odhalil, zná mé touhy i přání, ještě dříve, než je stačím vyslovit. Právě ta přání, která jsou ukrytá někde ve skrytu mé duše. Než vystoupí i on, vydám se cestičkou směrem do lesa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *