Nezkrotná touha / 2. část

Najednou mám pocit, že tohle naše setkání je jeden velký omyl, celé je to špatně. Máti měla pravdu, já jsem za ním vůbec neměla chodit, měla jsem to včas utnout, ukončit, zrušit.

Po chvíli dost ostré chůze se ohlédnu za sebe, on jde za mnou, jenže nejde jen tak, v ruce má smotanou…asi deku či něco takového. To mne začnou sužovat obavy i strach, co se mnou má v plánu, proto přidám do kroku. Les je dost temný, z čehož mne přepadne zvláštní pocit, který umocňuje asi zvedající se vítr, který začíná házet korunami stromů, možná někde v dálce dokonce zahřmí. Ještě aby se tak přihnala bouřka.

Ujdu dalších pár metrů a znovu se po něm ohlédnu, to už je sotva nepatrný kousek.

Vy přede mnou utíkáte, Alice?“

Proč bych utíkala? A co to vlastně vlečete?“

To jen pro pohodlí, kdyby vás rozbolely nohy.“ odpoví mi s úšklebkem, který je tak okatý, jak jen může být. Očividně si ze mě utahuje, což mi vůbec na dobrém pocitu nepřidá.

Nemějte péči, jsem zvyklá chodit mnohem větší vzdálenosti.“

O tom nepochybuju, ale třeba si ráda odpočinete…a nespěchejte tak.“

Asi abych mu neutekla, chytí znovu pevně mou ruku, stejně jako předtím, ještě u nákupního centra.

Au, to bolí. Buďte tak laskav a pusťte mě!“ snažím se z pevného sevření vykroutit, jenže mě svírá zatraceně pevně, že budu mít na ruce jistě akorát modřinu. „Myslím, že se raději vrátíme.“ pokusím se o chabý slovní protest. Na to nic neřekne, ale opravdu mou ruku pustí, bez jediného slova. „Byla to chyba, vy jste asi jiný, než jsem si myslela.“

Proč myslíte?“

Dívá se na mě tak chladně, mohla bych si myslet, že i on začal o něčem pochybovat. Jeho pohled mě dočista vyvádí z míry, takže nevím, co mu na to mám odpovědět.

Vy jste dost zvláštní, Alice. Myslím si, že sama nevíte, co vlastně chcete. Působíte tak zdrženlivě, přesto…, jsem přesvědčený, že se pod tou nedobytnou slupkou ve skutečnosti skrývá něco docela jiného. A já bych si moc přál zjistit, co tam doopravdy je. Necháte mne nahlédnout do své třinácté komnaty? Na to místo, kde ještě nikdy nikdo nebyl, ale vy si v hloubi duše přejete, aby to konečně někdo udělal?“

Nic takového neexistuje!“ odseknu napruženě, tónem malého dítěte.

Aniž bych si to uvědomila, stojíme na malé planině, kolem které se tyčí pouze pár stromů. Začíná se pomalu, ale jistě smrákat, slunce se už docela schovalo za mraky… Přestože je snad poledne, všude kolem je dost šero, které ve mně podněcuje obezřetnost, protože aniž bych si to chtěla přiznat, opravdu z něj mám respekt.

Jediné, co mě trochu uklidňuje, tak tón jeho hlasu, a když na mě upřeně hledí, mám pocit, že se musí dostat opravdu až na dno mé duše. On má vlastně pravdu, ví přesně co ve skutečnosti chci a to mě dost děsí. Měla bych ho nechat, aby odhalil celé mé druhé já, to zkažené já, které se pod tíhou jeho pohledu pomalu, ale jistě prodírá na povrch, aby konečně spatřilo světlo světa.

Přistoupí ke mně na pár centimetrů a jednou rukou mě pevně uchopí v pase. Celou tu dobu ho pozoruju, aniž bych z něj spustila oči. Začínám být dočista rozechvělá, moje tělo začíná neúsprosně žádat o to, aby si mě vzal. Jsem si jistá, že on to ví, protože jsou to mé oči, které mu dávají jasný signál svolení…

Deku odhodí kousek na stranu, pak stáhne gumičku z mých vlasů, se kterými si v ten okamžik začne pohrávat vítr, jež se zdá být stále silnější. Zaboří svou ruku do mé hřívy, pevně mě chytí za vlasy, snad z obavy, jestli se nezačnu vzpouzet. Nevzmůžu se však na žádné protesty, právě naopak, vyjdu mu okamžitě vstříc, aby se naše rty střetly v prvním vášnivém polibku.

Ten je zpočátku dost neohrabaný a on mě při něm tlačí kamsi dozadu, takže záhy skončím opřená o strom. Svou rukou pak přejíždí po mém krku…, sjíždí čím dál níž, až ucítím jeho prsty ve výstřihu, navíc ihned zaznamenám jak mi stahuje ramínko. To se jeho doteky změní opět na pevné tisknutí, až mám chvílemi pocit, že mě drtí. Jenže to vůbec nevadí, naopak, líbí se mi to čím dál tím víc! Ta jeho odhodlanost, vzít si mě přímo tady.

Někde v dálce zahřmí, což dodává všemu, co se tady děje tu správnou atmosféru… Toužím se ho dotknout na holé kůži, ale on mi to vůbec nechce dovolit. V momentě, kdy se mu snažím vykasat košili, chytí mě pevně za ruce, které mi dá nad hlavu. Chvíli je drží pouze pravačkou, pak zajede druhou rukou někde dozadu, aby vytáhl pouta, kterými mě ve vteřině připoutá ke stromu.

Chtěla bych něco říct, vzdorovat jeho počínání, ale samým rozrušením toho nejsem vůbec schopná. Naše rty se znovu spojí a jazyky se začnou velmi nenasytně proplétat ze všech možných stran. Připadám si tak bezbranná… Za normálních okolností bych snad něčeho takového nebyla vůbec schopná, proto mám dojem, že se mu asi opravdu podařilo nahlédnout do mé třinácté komnaty. Ty dveře dočista rozrazil!

Svýma rukama začne zkoumat mé tělo, zajede pod tílko, kde si chvíli pohrává s mými bradavkami, ty ze začátku jemně mne mezi prsty, ale pak k nim přiloží i své rty a dráždí je jazykem.

Vítr sílí, stejně jako jeho doteky i touha. Obloha je už celá zahalená do temných mraků, ze kterých se ozývá temné burácení hromu. Netrvá tak dlouho, co mé rozpálené tělo začnou kropit první kapky deště. Všechno co se zde odehrává je přímo úchvatné.

Abych umocnila ten velkolepý prožitek, musím zavřít na oči, obličej nastavím dešti a celá se ponořím do světa vášnivé extáze. On svými polibky rozhodně nešetří, začínají mi unikat hodně hlasité vzdechy, které může přehlušit snad jen bouřka, která nabývá na síle.

Být v pozici oběti, je pro mne něco zcela nového, nepoznaného. Nikdy bych si byla nepomyslela, jak moc si to dokážu užívat. Pouta, která mě omezují a brání mi v pohybu do jisté míry umocňují veškerý prožitek. Mohu si plnými doušky totiž všechno to laskání v plné míře vychutnat.

On však po chvíli všeho nechá, položí mi obě ruce na prsa a dívá se na mě. Asi se snaží zjistit, jestli to opravdu chci. Přestože mi déšť padá přímo do obličeje, nemohu pokazit ten dokonalý okamžik mlčení, vzájemného pohledu, musí vidět, že jsem z toho co dělá pořádně rozrajcovaná.

Pod smáčeným tílkem se mi rýsují hroty bradavek, ale není to chladem, ten nejsem v tom okamžiku schopna vůbec vnímat. Soustředím se jen na jeho pohyby rukou, které posouvá stále výš…, až skončí na mém krku, až ho pevně, ale zároveň ohleduplně stiskne. První oběma dlaněmi, hlavu tak trochu zakloním, dívám se na něj provokativně, aby vycítil můj chtíč, nikoli strach. Náhle jednu rukou povolí a pomalu se s ní přesouvá někam dolů, až skončí v mém klíně. Jednou jedinkrát z něj nespustím oči, naopak jej vybízím, aby udělal to, co jistě zamýšlí.

Roztáhne mi nohy mírně od sebe, v jeho počínání mu rozhodně nehodlám bránit a dám je tak daleko, co mi sukně dovolí.

Neškrtím vás příliš? Nerad bych vám ublížil…, jen byste měla vědět, že teď jste moje.“ řekne klidným hlasem, ovšem neujde mi jeho malé zaváhání.

Toužím vám patřit, tak na co ještě čekáte?! Vemte si to, co vám právem náleží, můj pane! Od toho jsme přece tady.“

Na malý okamžik mě pustí, aby se sehnul k zemi a vytáhl další ze svých hraček. Černý kožený obojek, který mi připne kolem krku. Téměř u toho nedýchám, sleduju jeho plynulé pohyby, napětí vrcholí, dech se mi zrychluje v tom očekávání a touze odevzdat se jen jemu. Chci mu patřit, chci aby věděl, že jsem jen jeho, i kdyby tomu tak mělo být jen dnes.

Ten obojek vám neskonale sluší. V tomto případě symbolizuje vaši pokoru i odevzdanost vůči mně…tady a teď.“

Jen to dopoví, celý se ke mně přimkne, ihned tak ucítím na svém těle jeho silné vzrušení. Přímo dychtím dotknout se ho tam dole, což se mi nepodaří, protože mám ruce spoutané nad hlavou. On se tak ke mně znovu provokativně přitiskne, čímž mě očividně nutí k dalšímu vzdoru, proto instinktivně škubnu rukama ve snaze dát najevo svůj nesouhlas vůči jeho počínání.

Nesnažte se vzdorovat, z těch pout se nedostanete a způsobí vám to akorát bolest. Mě se přece nemusíte bát, já vás tady nenechám ani vám neublížím. To už jsem přece říkal.“

Jeho hlas mě opět nesmírně uklidňuje, mohla bych ho poslouchat celé hodiny a neměla bych dost. Jediné, co mi působí trochu potíže, že mi z něj naskakuje husí kůže.

Vy se celá chvějete.“

Na to neodpovím, jen pohodím hlavou na stranu, což si asi vyloží jako jistý druh mého odporu či nelibosti. Jazykem přejede pomalu po mém krku. To zapříčiní, že ze sebe dostanu hodně silně zasténání. V tu chvíli se mi začíná rukou prodírat pod sukni. Má mě zcela ve své moci. Zajede prsty přímo pod kalhotky a vůbec se s tím nepáře. Tělo mě zrazuje a dává mu najevo, že to co se mnou dělá, je obdivuhodné. Projíždí mou štěrbinku jedním prstem tam a zpátky bez sebemenšího zaváhání, na což reaguju dle očekávání tím, že se začnu celá vlnit, aktivně mu pomáhat, aby mi to udělal.

Vzdychám tak hlasitě…, všechna ta touha se dere na povrch ze samotného nitra mého hříšného těla. Vyhrne mi promáčené tílko, aby se dostal k mým prsům, které začne laskat a posévat mnoha polibky, přičemž své prsty druhé ruky zasune do hloubi mé jeskyně, která je nepředstavitelně mokrá.

Vylízej mě, teď hned!“ zakřičím na něj bez otálení, protože chci, aby mi to udělal. Přestože já jsem jeho obětí, on mě opravdu poslechne. Klekne si, stáhne mi sukni i kalhotky, znovu mi pořádně roztáhne nohy a začne mi ji krásně lízat. Jde mu to vážně skvěle, nevynechá jediné místečko, hbitě mrská svým jazykem, pak saje můj poštěváček, který po chvíli laská i svým prstem přesně tak, jak to mám ráda.

Zasuň do mě prsty, dál mě lízej a nepřestávej, dokud se neudělám!“ poručím si znovu.

Ve vteřině mám v sobě snad tři prsty, kterými mne uvnitř dráždí přímo bravurně, jsem tak mokrá a rozdrážděná, že by do mě zasunul snad celou ruku. Když pak začne jazykem dráždit i klitoris, mám už orgasmus na krajíčku. Točí se mi hlava, přestávám vnímat okolní svět, jediné, po čem teď prahnu, je divoké šukání!

Prosím, ošukej mě! Vraž mi ho tam nebo zešílím…“ vykřičím na něj ze všech sil.

V tu ránu se úplně zarazí, postaví se a já otevřu oči, do kterých udeří déšť. Dost přerývaně dýchám a on mě celou tu dobu sleduje, zřejmě se rozmýšlí, co má právě teď udělat.

Tak slyšíš? Odpoutej mě a už mě konečně pořádně ošukej! Na co ještě čekáš?“

Začínám být dočista jako smyslů zbavená, znovu škubnu rukama, ve snaze vyprostit se, jenže je to samozřejmě zbytečné. On mně pak opravdu bez jediného slova odpoutá, jenže sotva to udělá, otočí mě zády k sobě, roztáhne mi nohy…, pak vytáhne konečně ten svůj klacek, který bez sebemenšího zaváhání vrazí hluboko do mých útrob.

Projede mnou vzrušení, ale zároveň i dost silná bolest, ze které mi přeběhne mráz po zádech. Bolest sice po chvíli mírně ustoupí, ale vzrušení naopak narůstá do neskutečných rozměrů.

Přiráží tak silně, že začínám mít mžitky před očima. Bere si mě úplně celou a já přemýšlím, jestli je to tím, že má na mě vztek, protože mu poroučím, že jsem na něj zlá nebo je zkrátka takový. Možná má pro to tisíc dalších důvodů, co já vím, ale copak na tom sejde? Ne, je mi to vlastně úplně jedno, v tuto chvíli naprosté otupělosti díky silnému prožitku, ho už jen žádám, aby nepřestával. Je to tak fascinující, můžu si užívat naše pevné spojení i ten neskutečný orgasmus, kterého dosáhnu během chviličky.

Pohltí mě ten nejblaženější pocit, který se rozlévá do všech nervových zakončení. Vnímám jen to divoké přirážení a slyším hlasité projevy naší vášně. Příval rozkoše prostoupí každý kousek mého těla, které se chvěje pod návalem té ohromující vnitřní bouře…

Vracím se do reality, smáčená od hlavy až po paty prudkým deštěm. Takové prozření je přinejmenším nepříjemné. Stále je ve mně, jeho přírazy nepolevují, rychlost i intenzita jsou stále stejné, ale já potřebuju pauzu, proto se dost nevybíravě vyprostím ze sevření jeho dlaní.

Čelem se opřu o strom, abych nabrala síly. Déšť stále neúprosně bičuje naše těla, to mé pocítí chlad, mysl si navíc začíná uvědomovat, co se právě stalo. Schoulím se a Radek mne ze všech sil zezadu obejme. Dýchá mi asi dost nevědomky na krk a jeho teplý dech i pevné objetí ve mně probouzí něhu. Stydím se za to co jsem říkala i jak jsem to říkala. Copak jsem opravdu taková hříšnice?!

Otočím se k němu, abych viděla jeho tvář i výraz, aby ke mně promluvily ty jeho oči. Potřebuju vědět co si myslí, ale zároveň mám strach. Z jeho zraku, jako by se zračilo jisté zklamání, alespoň já to tak vnímám. Ano…, určitě to bude zklamání z toho, jaká ve skutečnosti jsem.

Do očí mi vhrknou slzy, jenže on to sotva postřehne, díky tomu prokletému dešti. Nechci, aby viděl, že brečím, nesnesla bych to, takže za ten déšť vlastně mohu jistým způsobem schovat všechen ten žal, bolest, zoufalství… Jsem úplně ztracená, nenapravitelná a navěky budu spoutaná ve svém prokletí.

Hledala jsem lásku, štěstí, naději, ale našla jsem zase jen ponížení a bezmoc cokoli ve svém životě změnit. Vždycky to tak skončí.

Alice, vy pláčete?!“

Já a plakat? Nikdy nepláču, to jen ten pitomý déšť.“

Omlouvám se, je to moje chyba, spletl jsem se, protože tohleto vám vůbec nesluší.“ odepne mi obojek, který zahodí někam do křoví.

Proč jste to udělal, škoda toho obojku.“

Myslím, že už ho nebudu potřebovat. Vy jste přece úplně jiná, nezkrotná, nespoutaná, svá a právě to se mi na vás tolik líbí.“

Já a nespoutaná? Tak to se šeredně mýlíte. Je to přesně naopak. A vůbec, už bychom měli jít.“ sehnu se pro své promáčené oblečení, abych odsud mohla co nejrychleji zmizet, jenže on mě zadrží.

Alice, počkejte! Proč neuděláte to, co doopravdy chcete?“

Co chci?“

Ano, udělejte to!“ vybídne mě a v jeho očích se opět objeví ta jiskra, jako když mě připoutal ke stromu.

Podívám se někam za něj, rychle přemýšlím, co je v tuto chvíli správné učinit. Přece to tak hloupě neukončíme. Hlavou mi doslova prolétne jedna myšlenka za druhou, já přece vím, co teď chci udělat. Jsem si jistá, že on nemá potuchy, co mám v plánu, ani to, čeho jsem ve skutečnosti schopná. Proto teď nebo nikdy! Využiju jeho nepozornosti, ale i vzrušení, které zřejmě dosud nepolevilo, povalím ho na zem, kleknu si na něj, hlavu mu dám a stranu a začnu ho líbat na krku i uchu, které vášnivě olíznu.

Co na tom záleží, že ležíme na zemi, leje jako z konve…, já musím a chci, vzít si z něj úplně všechno!

On mě tak chytí za zadek, spíš je to pořádné plácnutí, které příjemně zabolí. Divoce se o něj otírám, celým tělem, přetáhnu si přes hlavu tílko a košili mu rozepnu jedním trhnutím, jen se knoflíky rozlétnou do stran, jenže kdo by se teď zdržoval zdlouhavým rozpínáním. Líbám ho na prsa i břicho a on mi při tom hlavu tlačí stále níž, až skončím v jeho rozkroku.

Vytáhnu to jeho nádobíčko, které si zasunu hluboko do pusy. Kouřím mu ho vážně poctivě, tisknu svými prsty, nešetřím jeho ani sebe. Svým klínem se mu otírám o nohu, v nepřekonatelné touze mít ho znovu uvnitř své sopky. Jenže než k tomu zase dojde, chci si užít ještě aspoň jednou to slastné lízaní, proto se hbitě otočím na druhou stranu, abych mu dala možnost pokochat se pohledem na mou roztouženou studánku.

Líbí se mi, že ho k ničemu nemusím vybízet, on přesně ví co má dělat. Zasune do mne prsty, ze začátku pomaličku, ale pak zrychlí, navíc mi svým mrštným jazykem dráždí klitoris. V návalu rozkoše se na ty prsty snažím dosednout a když mi zastrčí jeden ze svých prstů i do zadečku, mám dojem, že exploduju. Jsem nepředstavitelně rozrajcovaná i ten jeho klacek, který mizí v mých ústech doslova pulzuje.

Nevím, na co se soustředit dříve, jestli na to brutální prstění a lízání mojí štěrbinky nebo kouření jeho penisu, který tisknu a objímám svými rty, laskám jazykem, tam a zpět, cítím semeno, které mi pomalu vytéká do pusy a on tak nádherně chutná…pomyslím si.

Je to jako by to bylo kdo z koho, budu to já nebo on, kdo ten úžasný pocit prožije dřív! Radek je nakonec ten šikovnější, protože se během pár chvil začnu svíjet pod návalem dalšího dechberoucího orgasmu. Jenže ani to mne nezastaví, stačí malá chvilka, co si nasednu na jeho vztyčený stožár, který krásně ční z jeho kalhot. Tohle milování si prostě chci užít do posledního dechu.

Začnu na něj dosedat v rychlém tempu, snažím se nepolevit, jeho penis ve mně mizí s naprostou lehkostí, až se zalykám blahem i tou smyslnou bolestí, jež mi to pevné spojení působí. Bradavky mi tuhnou pod jeho doteky, kapky deště chladí mé rozpálené tělo a já jim v té extázi kterou prožívám ještě jednou nastavím svůj obličej. Užívám si každičký okamžik našeho těsného kontaktu, to spojení, které by mohlo trvat donekonečna.

On mě pevně svírá v pase, aby sám volil rytmus mých pohybů, ale když zrychlím tempo, po chvíli mne převalí na záda, zřejmě se touží stát pánem situace.

Chceš mě mít pod kontrolou?“ neodpustím si úšklebek a věnuji mu smyslný pohled.

Chtěl bych mít, ale obávám se, že to ve tvém případě není zcela možné. Ta nezkrotná touha z tebe přímo čiší…“

V ten moment do mne znovu vstoupí a já se celá prohnu, pod přívalem vzrušení z toho nenadálého spojení. Zvednou nohy co nejvýše, aby mne mohl chytit pod kolenem, nadzvednu se v bocích, vychutnávám si jeho pomalé a plynulé pohyby. Proniká do mne velmi hluboko, cítím ho snad na samém konci, otírá se o mne svým tělem, až se zalykám blahem.

Jednou rukou si mnu dmoucí se prsa, druhou pak zlehka polaskám svůj klitoris, jenže sjedu ještě o něco níž, abych své prsty zasunula spolu s ním do své hříšně rozdrážděné jeskyňky, která lační po dalším orgasmu. Nemůžu se ho nabažit, chci aby mě píchal tvrdě, silně a nekompromisně, aby mi ukázal, že právě on je ten úžasný a výjimečný milenec.

Pobízím ho svýma očima, rukou jej začnu postrkovat k prudším a hlubším přírazům, snažím se ho vyprovokovat k nezkrotné vášni i silnému prožitku tak, že jednou jedinkrát nezapochybuje o tom, jak je tohle milování jedinečné, nezapomenutelné a bude na něj vzpomínat dnem i nocí.

Znovu se začneme vášnivě líbat, pohyby našich těl jsou naprosto sehrané, moje vzdechy tlumí jen pevně semknuté rty, jazyky, které si spolu náruživě pohrávají, cítím ho ve svém nitru, hbitými prsty dráždím jeho i sebe, oddávám se té slasti a od orgasmu mne dělí už jen krůček…

Píchej mě prosím…, ještě chvíli…, ještě jednou to chci…s tebou! Rozumíš?!“

To je neskutečné, jak jsi nenasytná!“

Jsem nenasytná, jsem zhýralá a toužím po tom, abys nezahálel a šukal moji chtivou kundičku bez jediného zaváhání.“

Abych cítila ten jeho průnik co nejhlouběji, položím mu obě nohy na ramena. Vede si vážně skvěle a podle jeho hlasitých vzdechů je mi jasné, že i on už se blíží k onomu pomyslnému vrcholu, takže stačí pár silných přírazů až na samé dno mé nestoudné mokré jeskyně, co mě náhle skropí pořádná dávka spermatu… Dívám se na ten jeho výstřik, sleduju tu bílou šťávu, která se rozlévá po mých prsech, bradavkách i břichu.

Náhle si uvědomím, že přestalo pršet…

Lehneme si vedle sebe, oba shodně oddechujeme, každý ponořený do svých vlastních myšlenek. Vůbec se neodvažuji promluvit, jen si vybavuji svá poslední slova, při kterých jsem se rozhodně nedržela zpátky. Panebože, jak jsem jen mohla!

Kdyby mě takhle viděla máti, nepochybuju o tom, že bych dostala pár facek. Chovám se jako laciná děvka. Tok mých myšlenek však rázně přeruší bolest. Sakra, mám úplně podřená záda, což jsem v záchvatu chtíče vůbec nebyla schopna zaznamenat.

Dost nemotorně se postavím na nohy, sesbírám své promáčené svršky, do kterých se snažím nasoukat. Radek mne u toho celou dobu sleduje, ale neřekne jediné slovo, proto aniž bych na něj čekala, vydám se zpět k autu.

Bolí mě doslova každý krok, jsem celá rozbolavělá, zvenku i uvnitř. Otázka je co bolí víc, protože mou mysl pohltí ten nejčernější scénář dalšího vývoje událostí. Nepochybuju o tom, že naše první setkání, bude dozajista také tím posledním. Nemám odvahu se ohlédnout, ale tuším, že jsem sama. Vůbec se mne nesnaží dohnat, ani zadržet. Nestojím mu za tu námahu.

Do očí se mi znovu prodírají slzy, abych je zahnala, snažím se upínat pouze ke svým šrámům, které jsem utrpěla na těle, aby přehlušily bolest duše. Co asi řeknu mámě?! Ta až mě uvidí, jistě si neodpustí špičaté poznámky. Zároveň mi jistě ráda připomene, jak moc jsem ji zklamala. Jako kdybych to snad nevěděla.

Když dojdu k autu, podívám se za sebe… Znovu mne ovane vítr, tentokrát je to teplý letní vánek. Nebe je zase téměř bez mráčku a já vzhlédnu vstříc slunečním paprskům, které působí přímo zázračně. Radka nikde nezahlédnu, asi nemá cenu na něj čekat, kdyby chtěl, dohnal by mne snad desetkrát, což se nestalo.

Vydám se tak po silnici směrem k městu. Stále ve skrytu duše doufajíc, že mne dožene, zastaví, omluví se. To je ale naivní představa, za co by se asi tak omlouval? Vždyť já ho k tomu vybízela celou dobu a pak ho téměř…znásilnila. I přesto, že jdu domů úplně sama, musím se začít smát. Vybavím si totiž okamžik, kdy jsem toho nadrženého hajzlíka poslala k zemi a osedlala si jej. No jo, přesně tak to teď vypadá. Vážně dost komická představa.

Je potřeba vzít to z té lepší stránky. Užila jsem si to, pořádně se vším všudy. Teď se jen musím modlit, že mi na něj nezůstane nějaká památka v podobě nechtěného těhotenství. Alice, Alice, to už tady bylo, vzpomínáš?! Napadne mě, proto se tyhle myšlenky snažím zaplašit tak rychle, jak jen to jde.

Dokonce mám štěstí v neštěstí, jsem kousek za vesnicí, ale od města stále hodný kus, když přede mnou zastaví černý bavorák. Řidič stáhne okýnko a počká, než dojdu k němu.

Potřebujete někam svézt?“

Ačkoliv jsem stopem nikdy v životě nejela, dnes touto nabídkou nepohrdnu. Pohlédnu na řidiče a pak zpátky směrem k lesu, odkud jsme přijeli s Radkem. Snad se bojím uhasit i tu poslední jiskřičku naděje, která tam někde uvnitř stále plápolá…, leč ten plamen je velmi slabý, proto se ho rozhodnu nadobro uhasit a nasednu k neznámému řidiči BMW.

Tak kam to bude madam?“ zeptá se kluk za volantem a mrkne na mě. Na to slovo madam, začínám mít alergii.

Jedu do města, jestli to není problém.“ zchladím toho Don Juana jasným požadavkem, bez úsměvu či sebemenšího náznaku flirtu. Ale jak se zdá, on nebude úplně natvrdlej, protože hbitě vyrazí vpřed, ale zapříst nějakou živou debatu se více nepokusí. Naviguju ho k nákupnímu centru, kde si vyzvednu své auto. Pak mne však čeká mnohem náročnější úkol, vyzvednout Marušku. Moje matka mne samozřejmě dle očekávání vyhlíží z okna. Když vidím její vytřeštěný výraz, je mi naprosto jasné, co bude následovat.

Alice! Jak to vypadáš? On tě snad…?“ přiběhne celá vyděšená ke dveřím, ve snaze zjistit, co že se to vlastně stalo.

Mami, proboha svatého uklidni se. Nic se nestalo, o nic nejde, jen pršelo a já dala trochu průchod vášni a emocím.“ snažím se kajícně pousmát.

Ty seš přece taková…“ rozohní se znovu máti a je na ní vidět, že by mi opravdu nejradši dala pár pohlavků. „Myslela jsi při tom na Marii? Co jsem ti říkala a co víc, co jsi mi slíbila?!“

Mám se ti snad omlouvat? No tak se stalo no, asi jsem bez chlapa už moc dlouho a neudržela jsem se. Copak tys nikdy neměla chuť na sex? Takový ten opravdový, živočišný, nikdy ti to nechybí?“

To už naše dohady zaslechne i Marie, která se přiřítí rychlostí blesku, aby mne objala.

Mamííí, ty už seš tady, jupí!“ výská samou radostí, takže jsem uštědřena další hádky. Máti si jen vrazí ruce do kapes, hodí po mně pohled a´la bůh pomsty, jenže na víc se nevzmůže a odkluše do kuchyně.

Pojedeme domů beruško, ano?!“

Nene, pojedeme pro pudlíka přece, slíbilas mi to.“ připomene mé dítě ranní, ale hlavně nerozvážný slib.

To přece nejde teď hned, tak rychle a hlavně…, co Piškot?“

Ty jsi lhářka!“ podívá se na mě přímo nenávistným pohledem.

Tohle neříkej, Marie! Obleč se a jedeme.“

Nikam s tebou nejdu, seš lhářka!“ zopakuje znovu ono slovo, které mi doslova trhá ušní bubínky.

S přičiněním matky, se mi však nakonec podaří Marušku přemluvit, naložit do auta a odvézt domů. Těším se na teplou koupel, na teplou postel, klid…

Večer si pak sednu k televizi, otevřu si láhev vína, kterou jsem si koupila cestou, hodím si nohy na stůl a rozjímám, čekám. Telefon jsem od svého příchodu kontrolovala snad tisíckrát, ale nic. Žádná zpráva, ani kratičký vzkaz. Tak moc bych si přála, aby mi zavolal nebo napsal, jenže dočkám se toho vůbec?! Já jsem přece taková káča pitomá, nadávám si v duchu a utápím se ve svém žalu. Není se čemu divit, že mě nechal jít.

Usnout se mi podaří až dlouho po půlnoci, kdy promáčím celou krabičku kapesníků. Ráno pak vstávám rozbolavělá s oteklýma očima. Když se podívám na mobil, opět žádná změna a to jsem tolik doufala.

Jsem úplně sama, navíc máti se mnou od té doby nemluví a Maruška je uražená, jelikož jsem odmítla dodržet slib a koupit jí psa. Abych jí malinko uchlácholila, vzala jsem si týden volna. Vegetíme tak spolu doma, což je možná ještě horší, než kdybych šla do práce. Neustále se totiž vracím k onomu dni, přehrávám si ve své mysli sled událostí a stále více docházím k závěru, že ho už neuvidím, v životě mi nenapíše.

Chybí mi zprávy, které mne vítají do nového dne, naše dlouhé rozhovory, povzbuzení, takže si pročítám alespoň ty staré, při kterých mám slzy na krajíčku.

Zrovna stojím u okna, vzpomínám, přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych na naši schůzku nepřišla, když se tichem rozezní zadrnčení zvonku.

Ahoj Ali, co je s tebou, že se vůbec nezastavíš?!“ směje se na mě Nina, sousedka. Vlastně je to kamarádka, jediná, která o Radkovi věděla. „Myslela jsem, že se mi přijdeš pochlubit jaké bylo rande.“

No…ono se není čím chlubit. Podělala jsem to na celé čáře.“ propuknu v hlasitý pláč a pověsím se Nině okolo krku.

Jdeme si tak společně sednout do kuchyně, kde si dáme kafe a bábovku s broskvemi, kterou jsem začala péct podle Radkova receptu. Sedíme tam spolu téměř celé odpoledne. Já samozřejmě fňukám, Nina mě utěšuje, ale můj srdcebol je snad mnohem větší než tomu bylo včera, předevčírem…, před týdnem. Člověk by si mohl myslet, že když se svěří se svým trápením, všechno se stane mnohem snesitelnější, ale v tomto případě si akorát drásám rány.

Měla bys mu napsat, Alice, opravdu, třeba na to čeká.“

Napsat?! Zbláznila ses? Ne, to neudělám a on to ví. Nikdy mu nenapíšu, tohle je prostě…konec.“ začnu znovu natahovat a hlavu si opřu o stůl.

S tím nesouhlasím, kde máš mobil? Udělám to sama.“

Ne, nikdy, to nemůžeš, dej to sem!“ začneme se přetahovat o telefon.

Když toho nejsi schopna ty, udělám to já. Nebudu stále poslouchat ty tvé nářky.“

Tohle mi nemůžeš udělat…, sakra Nino, já tě přece o pomoc nežádala!“ zakřičím na ni, snad bych ji nejradši praštila přes prsty, jenže naše dohady náhle přeruší zvonek. „Tak Nino, dej mi ten mobil.“ využiju její nepozornosti a telefon se mi jí opravdu podaří sebrat.

Ty někoho čekáš?“

Ne, ale to bude máti, nemluví se mnou už týden, asi jí to nedalo.“

Jdu otevřít dveře, ale skoro nikdo za nimi není. Opravdu skoro, protože tam je položený proutěný košík a jen co nadzvednu deku, najdu pod ní ležet malé štěňátko…pudlíka. Rychle popadnu koš i se psem a odnesu ho do kuchyně.

To je…, to je pes!“ usměju se na Ninu, která mě se zájmem sleduje.

No a co to znamená?“

Že to může být jedině…, od něj.“

Oči se mi rozzáří, popadnu mikinu ležící na botníku a vrhnu se po schodech dolů. Srdce mi buší šílenou rychlostí, ruce se mi začínají třást, jenže já ho musím vidět, musím mu poděkovat a musím ho přece políbit…

Nezačali jsme sice nejlépe, ale jistě není pozdě to napravit, protože já už bez něj nedokážu být…nikdy!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *