Nezkrotná touha

Dost ztěžka otevřu oči a nakouknu do postýlky, kde slyším vrnět Marušku. Mou lásku, mé štěstí, moji naději. Ona je totiž to jediné, co mi po něm  zůstalo… Přestože mne při vzpomínce na něj píchá u srdce, tak pohled na mé dítě vše změní, vhání mi úsměv do tváře. Je tak krásná, líbezná, bezbranná, překypuje energií, kterou mi vždy předá a já mám zase chuť ráno vstát.

I když posledních pár měsíců to vlastně není jen ona, kvůli komu vstávám s radostí a umí mě nakopnout do nového dne. Otočím se k nočnímu stolku a vezmu do ruky mobil, na kterém jako obvykle objevím nový vzkaz…