Spoutaná

1. kapitola

Nakoupit paní Vítkové, odnést mámě dopis na poštu, vyvenčit Dona, pověsit prádlo, přeříkávám si v rychlosti úkoly, které dnes ještě musím splnit. Jenže jako obvykle nic nestíhám, jsem v pořádném skluzu. Je téměř půl páté a teprve utíkám na autobus.

Navíc dneska leje jako z konve, ovšem takovou vymoženost jako deštník, s sebou samozřejmě nemám. Proč taky, ráno v rádiu slibovali slunečný den. Na říjen je velmi slušné počasí, ve skrytu duše doufám, že to ještě chvíli vydrží, ale dnešek se příliš nevydařil. Než doběhnu na zastávku, můj trenčkot je na ždímání.

Sakra!“ ulevím si, jen co dofuním pod skleněnou stříšku zastávky, která zeje prázdnotou. Rychle se tak ze sebe snažím oklepat kapky vody, které ještě nestačily prosáknout. Jak to vypadá, autobus je v čudu, proto mi nezbývá než čekat na další, který jede…, rychle těkám očima po jízdním řádu, když zjistím, že tu budu trčet promočená, dalších pětadvacet minut.

Rezignovaně se sesunu na lavičku, kabelku položím vedle sebe a vytáhnu mobil, abych si hrou, ukrátila dlouhou chvíli. Jenže mám štěstí v neštěstí, trvá to sotva pár minut, co u krajnice zastaví bílé Audi.

Naskoč si, hastrmanko!“ culí se na mě Soňa.

Tak dík…, nemohla ses vrátit o deset minut dříve?“ počastuju ji hranou výčitkou.

Hele nebrblej a buď ráda, že jsem si tě všimla. To jednání se protáhlo.“

Vždyť já jsem ráda…, jen mám toho dneska moc. Navíc jsem celá promočená.“ odpovídám, jen se nalodím do kožené sedačky luxusního vozu. „Musím jít nakoupit paní Vítkové, nestíhám no. Chtěla jsem skončit ve čtyři, ale Mikula zase vopruzoval. Někdy mám pocit, že mi to dělá schválně.“

Určitě se mu líbíš… Třeba tě tajně miluje.“ odtuší Soňa, zcela vážně.

Tomu určitě. Je to náfuka, kterej si nevidí na špičku nosu. Má rád leda sám sebe. Myslím, že stále nepřekousl to, že jsem se stala manažerkou já a ne on.“

No…, i to je možnost.“

To není jen možnost Soni, tak to prostě je.“ stojím si za svým.

Soňa je moje šéfová nešéfová, vlastně spíš kolegyně, ale hlavně nejlepší kamarádka už od základní školy. Její otec, v současné době také můj tajný milenec vlastní velkoobchod s nábytkem, kde jsem se před časem stala manažerkou prodeje. Ani nevím, jak k tomu došlo, jestli díky Radka nebo Sonině přičinění, či díky mým nezpochybnitelným schopnostem.

Proč jí vlastně nenakupuje tvoje ségra?“ zeptá se Soňa po delší chvíli ticha.

Komu jako, paní Vítkové?“

No jo, komu asi.“

Prosím tě, ta je líná jako veš. Ven vytáhne paty sotva ráno, když odvádí kluky do školky nebo občas na rande. Jinak nevystrčí nos ani nehne prstem. Jen skučí, že nemá prachy. Vždyť ji znáš…“

To znám. Měla bys jí zapřáhnout a neptat se. U nás v kantýně je stále volné místo, ať přijde, jestli chce prachy.“

To vím lépe než ty drahá. Zrovna dnes jsem si pročítala nabídky práce, co máme na webu. Ta by vzala možná tak místo někde v kanclu, ale v kantýně… Taky peněz má dost, jen je hamižná a touží po tom, aby jí ostatní litovali.“

Je to rozvedená ženská se dvěma děckama na krku, co jako čeká? Že se o ni někde poperou?“

To ne, ale určitě je to pro ni podřadná práce. Vždyť je to paní inženýrka. Zapomněla jsi snad?“ ušklíbnu se.

A říkalas jí to vůbec?“

Jo, asi pětkrát. Taky jí chci něco sehnat, ale brání se zuby nehty. Doma jí to vyhovuje. A máti jí v tom ještě podporuje.“

Moje sestra Helena, ač je to svobodná matka, má doma řadu privilegií, o kterých si já sama můžu nechat leda tak zdát. Už přes rok je za chudinku, kterou opustil nezdárný manžel, i když bylo jen otázkou času, než se jejich neslavné manželství rozpadne. Předpovídala jsem jim to téměř od samého počátku.

Helena se k domácnosti nikdy moc neměla, ráda utrácela Richardovy peníze a navíc mu zahýbala kde mohla. Taky jí nikdy nic nebylo dost dobré. Podle ní bylo všechno špatně. Na Richarda nadávala kudy chodila a spílala mu za každou maličkost. Ten nebožák byl do ní ovšem tak zamilovaný, že si to celých pět let nechal líbit, teprve pak mu došla trpělivost a zažádal o rozvod. Přestože se k němu Helena odjakživa chovala jako ke kusu hadru, on sám se zachoval jako grand.

Koupil jí byt, na kluky slušně platí, ale ani to jí nebylo dost dobré. Byt prodala a nastěhovala se zpátky domů k máti. Má u ní komfort a peníze si škudlí pro sebe na parádu. Jinak pouze lamentuje nad nepřejícným životem plným křivky. S máti jí v podstatě živíme, ale Helence se nesmí nic vytknout. Je to přece opuštěná chudinka, která se snaží najít náhradního tatínka svým dvěma nebohým chlapcům.

Hele Hančo, co kdybychom zítra vyrazily po nákupech?“

Zítra? To nemůžu, už něco mám.“

Rande jo?“ pitvoří se Soňa.

Ovšem…, že rande…“ odpovím trochu napruženě.

Jo, mám rande s panem ředitelem, Soniným tátou. To před ní však zmínit nemůžu. Naše láska je velkým tajemstvím, které si střežíme. Já tedy trochu nedobrovolně, ale Radek na tom trvá. Už jsem si na to zvykla, ale poslední dobou je to pro mne stále obtížnější. Přestože jsme se Soňou dlouholeté kamarádky, nikdy bych si netroufla svůj vztah s jejím otcem přiznat. Nemám zdání, jak by reagovala, ale tuším, že bych požehnání nedostala. Soňa je moje spřízněná duše, vlastně asi jediná kamarádka, kterou mám. Nerada bych si to u ní rozházela, za mnohé vděčím právě jí. Ve své kariéře určitě.

A kdy už mi ho konečně ukážeš?“ nedá se Soňa odbýt a opět se vrací k tématu.

To nevím…, není příležitost. Máme pro sebe jen chvíli…, pak zase letí do Paříže. Chceme si to spolu užít…, sami.“ vymlouvám se hbitě, seč mi síly stačí, jen aby Soňu nenapadlo, že se sejdeme. Někdy má velmi neobvyklé nápady, určitě by se snažila něco vymyslet.

Hmm, to je škoda. Už jste spolu tak dlouho a já ho ještě nikdy neviděla. Hele a není on spíš ženatej?“

Na to se mě ptáš každý týden. Myslíš, že se něco za tak krátkou chvíli změnilo, jo?“

To nevíš, třeba kdyby se náhodou konečně přiznal…“

K čemu?“

Že žije dvojím životem, třeba.“

Nepřiznal…, jen pořád cestuje, to je všechno.“

Ale já si mys…“

Už jsi mi dlouho nevyprávěla o tom svém gigolovi…“ skočím Soně zavčas do řeči, abych se také zeptala na její tajnou lásku.

Jakém gigolovi?“ směje se. „Myslíš Casanovu, ne?“

Casanova nebo gigolo, to vyjde skoro stejně, oba jsou to kur…“

Hele, mírni svůj slovník, mladá dámo! Vím, co chceš říct, ale já myslím, že to není pravda.“

To jako, že to není kurevník? Že se to jen tak říká? Vážně jsi tak naivní a věříš tomu?“ zeptám se dost neurvale a obrátím oči v sloup.

Vždyť ho vůbec neznáš. Skoro jsi ho neviděla.“

Znám ho z tvého vyprávění, to mi stačí.“ jak mám Soňu ráda, někdy mi přijde velmi hloupá.

Bude se ženit…“

Tak ho přece jen uhnala? Ta z toho večírku…“

Myslíš Zuzanu? Ne. Bere si Kláru.“

Proboha…, a pak že to není…holkař.“

Já myslím, že ji nechce. Bere si ji jen proto, že musí, no.“

Tím hůř. Tak nebuď smutná Soni, měla by ses radovat, že na jejím místě nejsi ty. Stejně seš vdaná a je to kámoš Erika, to by přece nedělalo dobrotu.“

Ani nevíš, jak mi je. Žení se už v sobotu… A příští sobotu s nima jedeme na dovolenou. Asi se z toho zblázním.“ lamentuje Soňa a slzy už má na krajíčku.

A safra, očividně jsem ťala do živého. Kdybych to tušila, určitě bych si debatu o jejím idolovi desetkrát rozmyslela.

Myslím, že bys na něj měla zapomenout, vážně, tohle přece nemá význam. Budeš se kvůli němu jen trápit?! Vždyť…on…, je to hloupost. Někdy mi přijde, že sotva ví, že existuješ. A vůbec nechápu, co na něm všechny ženské vidí. Zase takový krasavec to není.“

Je opravdu vidět, že jsi ho viděla jen jednou…“ potáhne Soňa, jako malé dítě, proto jí hned podávám kapesník. „Je krásnej, viděla jsi někdy ty jeho oči?“

Díkybohu ne…“ odseknu, protože Soňa je úplně marná.

Tak vidíš, protože kdyby jo…, on je prostě úžasný a určitě je to skvělý milenec a taky…“

Proboha Soňo, vážně jsi taková masochistka? To, že o něm budeš básnit, ti sotva pomůže… Měníme téma. Navíc už jsem skoro doma. Šlápni na to, protože jinak bude paní Vítková bez večeře.“

Když já…, nemám se komu svěřit.“

Já vím, Soni. Víš ty co? Na ty nákupy vyrazíme ve středu jo? Koupíš si něco sexy na tu dovču, aby ses mu líbila, ju? Co říkáš?“ snažím se ji trochu povzbudit.

Hmm…, tak jo.“ souhlasí s malým zaváháním.

Soňa je vážně zoufalec. Zamilovala se do kamaráda svého manžela Erika. Znají se už roky, ale poslední dobou k nim chodívá o dost častěji. Nevím, co ji k tomu vedlo, že se do něj zamilovala právě teď, ale pěje na něj ódy téměř nepřetržitě, až mi to občas hezky leze na nervy.

Osobně jsem se s ním nesetkala, viděla jsem ho pouze jednou, navíc dost z dálky na jedné párty. Tehdy byl přistižen inflagranti s nějakou Dominikou, ale ani to Soně příliš nevadí. Neustále ho omlouvá. Moc bych za to nedala, že je to pouze jeden z frajírků a sběratelů trofejí. Na své pažbě má už beztak pořádných pár zářezů.

Doma se bleskurychle převléknu do mikiny a džínsů, kaštanovou hřívu stáhnu do ohonu, abych kvapem vyrazila do zdejšího supermarketu. Matinka s Helou mě samozřejmě při té příležitosti řádně zaúkolovaly. Cestou zpátky tak lituju, že jsem si s sebou nevzala dvoukolák. Jsem obtěžkána čtyřmi taškami, které sotva vleču. Musím se zastavit každé dvě minuty, abych nabrala dech a dala spočinout svým chromým a bolavým údům. S takovou mi bude cesta trvat celou věčnost. Jediné štěstí, že právě neprší.

Už vidím křižovatku, říkám si s oddechnutím, jo, jasně, to už dojdu. V tu samou chvíli špatně našlápnu na obrubník, zavrávorám…, až se mi u jedné tašky utrhnou obě uši a celý obsah se mi rozsype po mokrém chodníku až do cesty.

Do…háje! No to snad není pravda!“ vyjede ze mě nahlas. Rychle se sehnu a snažím se sesbírat jablka, mrkev a plno dalších drobností, kterých byla taška plná. Zrovna svírám v ruce krabičku s tampóny, když se nade mnou ozve sametový mužský hlas.

Potřebujete pomoct?“ trochu přistiženě sebou cuknu a zvednu hlavu. Stojí tam celkem pohledný chlap, no spíš hodně mladý chlap, s patkou do očí, culí se na mě a neujde mi, že se mou kalamitou náramně baví.

Jestli se vám chce.“ odvětím suše.

Rád pomůžu krásce v nesnázích.“ odpoví a z kapsy vytáhne dost pomuchlanou igelitovou tašku. Rozsypanou mouku vyhodím do odpadkového koše, můj zachránce mezitím sesbírá zbytek, načež mu chci igelitku dost neurvale vytrhnout z ruky.

Díky, to už zvládnu… Pomohl jste mi.“ snažím se na něj usmát.

Já vám to rád odnesu, přece se s tím nepotáhnete.“

Hmm, tak…, když se vám chce.“

Chce se mi, to už jste říkala. Kdybych nechtěl, mohl jsem jen tak projít kolem.“

No, to máte asi pravdu.“

Pak už vezme i zbylé tři tašky a vyrazíme k mému domovu. Vlastně ani nevím, proč jsem na něj tak protivná. Vypadá celkem slušně. Je hodně vysoký, štíhlý, očividně nějaký sportovec, až na ty světlejší vlasy, přesně můj typ. Vím, že ho znám od vidění. Občas se potkáme, ale jelikož je jistě o dost mladší, nikdy jsem mu nevěnovala pozornost.

Bydlím jen taky kousek za křižovatkou, ale i tak se vám to pronese.“ snažím se být milá.

Vím, kde bydlíte. Známe se.“

Určitě ne. Vím, že se občas potkáváme, ale já vás neznám.“

Osobně se neznáme, jistě, ale chodíváte běhat. K řece, s takovou velkou černou dogou.“

Vy mě snad šmírujete?“ vyštěknu na něj.

Proč bych šmíroval?“ směje se, snad se ho moje podezření ani nedotklo. „Chodívám parkem na tréninky. Už jsem vás tam zahlédl. Abych byl přesný, vás přehlédnout nejde. Máte obřího psa, je snad větší než vy.“

To určitě naráží na mou výšku. Jsem dost malinká, se svými sto padesáti pěti centimetry vedle obrovské dogy vypadám poměrně komicky, to je pravda.

Ach tak. A na jaké tréninky chodíte?“ snažím se zmírnit ten trapas.

Fotbalové. Nechtěla byste se někdy přijít podívat na zápas?“ sakra, ten se s tím nemaže. Sotva jsme se potkali, jenže to mu asi nevadí.

No…, ani nevím. Vždyť se vůbec neznáme.“

Právě proto, abychom se lépe poznali.“

Neznám ani vaše jméno.“ usměju se na něj.

Zatím nebyl čas se představit, promiňte.“ to jsme akorát za křižovatkou, kde položí můj nákup na zem a podá mi svou ruku.

Já jsem Tristan.“

Pff…“ vyprsknu smíchy. „Co prosím? Tristan? Jste snad nějaký cizinec…, Tristane? Já jsem Hanka…“ podávám mu ruku na seznámení, přitom se snažím schovat pobavený výraz kousnutím do rtu.

Nejsem cizinec…, moje babička pochází z Francie. Bylo to její přání, abych se tak jmenoval.“

Pak znovu posbírá tašky ze země jako by nic a pokračujeme dál. S mým mega nákupem si zcela hravě poradí, mám dojem, že mu to nečiní sebemenší potíže. To já, než bych došla domů, měla bych ruce dočista jako šimpanz.

Proč se s těmi taškami taháte sama?“ pokračuje dále ve vykání.

Třeba proto, že není nikdo, kdo by mi pomohl?“

Tomu nevěřím. Taková krásná žena…a není nikdo, kdo by jí byl na blízku, když to potřebuje?“

Než stačím odpovědět, jsme skoro u domu, odkud vyběhne moje máti. Určitě nás zmerčila. Asi už vyhlížela, když jsem dlouho nešla.

Kde vězíš Hano? Víš, že chci péct a ty se někde vybavuješ.“

Promiň mami, utrhly se mi uši. Tady Tristan mi jen pomohl. Ale…“ v tu chvíli si uvědomím, že mouka skončila v odpadkovém koši. „Tu mouku nemám, rozsypala se mi, promiň mami.“

Hano, ty seš přece ale… Hlavně, že si tu flirtuješ…, jako nějaká běhna. Jsi opravdu tak neschopná?“

Já vám pro tu mouku doběhnu, jsem tady za chvíli, jestli chcete.“ vyhrkne ze sebe Tristan vzápětí. A než stačíme s máti cokoli namítnout, je pryč. Jak tak za ním koukám, běhat umí vážně rychle. Obchod zavírají za deset minut, modlím se, aby to zvládl, jinak mě máti jistě minimálně uškrtí.

Musela jsi mi před ním říkat, že jsem běhna?“ rozohním se, jen co dotáhnu tašky do chodby.

A nejsi snad? Prosím tě, takový floutek…, navíc to jméno Tristan…, tss. Vždyť je jistě mladší než ty. Vypadáš vedle něj jako nadržená rajda.“

Máti ovládej se laskavě. Neměla bys pít, pak jsi nesnesitelně protivná.“

Co na sebe zase štěkáte vy dvě?“ přišourá se Helena s malým Martinem v náruči.

Rozsypala jsem mouku a kvůli tomu jsem hned běhna a rajda.“

Nebuď drzá, Hano. To hlavně ty jsi nesnesitelná!“ řve na mě dál máti. „Měla by sis konečně najít pořádného chlapa. Někoho, kdo by tě srovnal do latě.“

K tomu už není co dodat, nemám za mák náladu se hádat, proto jdu přetřídit nákup pro paní Vítkovou, beztak už na mě čeká. Akorát vyjdu z domu, že jí odnesu tašku, když se přiřítí můj zachránce.

Tady to máte. Byla to polohrubá, že?“ podává mi mouku celý zadýchaný, až ucítím dotek jeho teplé ruky.

Ano jistě, Tristane. Díky, zachránil jste mě, dneska už podruhé. Počkejte moment, hned vám donesu peníze.“

To nechte tak, vždyť to nestojí za řeč.“

Ne vážně, to se nehodí.“ bráním se a chci jít pro peněženku, když mě zadrží.

Půjdete dneska zase běhat k řece?“

Proč to chcete vědět?“ ptám se jakoby nechápavě, ale je mi jasné, že mi určitě touží dělat doprovod. Najednou jsem ráda, protože čím více si ho prohlížím, tím víc se mi začíná líbit. Má dost pronikavé šedé oči, které vyčuhují zpod jeho spadající ofiny. Je sice mladší, ale zase je dost možná nezadaný a rozhodně by stál za hřích, o tom nemusím vůbec přemýšlet. „Vlastně…, ano, půjdu.“ přisvědčím znovu po chvíli, aniž by na můj dotaz odpověděl.

Budu na vás čekat o půl osmé tady kousek u lávky.“

Pak už se otočí, zavře branku a odkluše zpátky na sídliště, kde jsme se potkali. Do háje, nadávám si v duchu, třeba jsem ho měla odmítnout. O čem si s ním budu asi tak povídat. Jo kdyby jen povídat, napadne mě náhle. Jsem potvora, když bych si přála i něco víc?!

Na paní Vítkovou nemusím ani zvonit, jistě už netrpělivě čeká, protože sotva zavřu vrátka, směje se na mě ode dveří.

Copak jsi to měla za švarný doprovod?“ ptá se s úsměvem, jen co dojdu k ní.

Potkali jsme se, protrhla se mi taška s nákupem, víte? On se, nabídl, že mi pomůže a tak…“

Přece se nebudeš červenat, Haničko. Moc vám to spolu slušelo. On vypadá na milého hocha. Jistě by se k tobě hodil víc, než ten pán s autem.“

Ale paní Vítková, co si to o mě myslíte. Vždyť já ho vůbec neznám. Byla to náhoda.“ dušuju se.

Jak říkám, hodil by se k tobě mnohem více. A co že jdeš dneska tak pozdě?“

Zdržela jsem se v práci a taky s tím nákupem. Nezlobte se. Už máte jistě hlad, že?“

Ale kdeže, to já jen tak. Máš toho hodně. Proč nepošle na nákup tvoje máti Helenu?“

Tak to už jste dneska druhá, co se mě na něco podobného ptá. Nevím, vždyť víte, jak to u nás chodí.“ odpovídám dost nezúčastněně, při vybalování nákupu do lednice.

Dneska byl u vás nějaký amant.“ zmíní se najednou paní Vítková.

Amant? Jaký amant?“ vyzvídám dost nechápavě.

Za Helenou…, muckali se spolu u branky, jak odjížděl.“

Ajéje, ani se mi Hela nepochlubila, že někoho má. Zřejmě to bude nová známost, opět mi něco uniklo.

Tak o tom nic nevím. To víte, my se spolu o takových věcech moc nebavíme. Jsme sice sestry, ale příliš blízké si nejsme.“

No to já jen tak, že jsem je viděla. Ale to auto už tady určitě mnohokrát stálo.“

Jaké auto myslíte?“

Takové červené, trochu ošuntělé. Já se v tom nevyznám, ale menší. Ne tak veliké, co za tebou jezdí ten pán.“

Jak je vidět, paní Vítkové sotva něco unikne. Jako starší babča jistě nemá co lepšího na práci, než vysedávat u okna a koukat, kde se co šustne. Hotová tajná služba. Až budu potřebovat vyzvědět drby, vím, kam se obrátit. Očividně ví i o Radkovi, který mne občas vyzvedne cestou do práce.

Tak já už asi půjdu, paní Vítková. Část nákupu máte v lednici a zbytek ve spíži…“

Děkuju ti holčičko, jsi moc hodná. Pánbůh, ti to jistě jednou oplatí.“

Však není za co, já to pro vás dělám ráda…, tím se netrapte.“

Tady máš něco na přilepšenou.“ zastrčí mi kovovou minci do kapsy bundy jako obvykle.

Jistě je to padesátikoruna, jako vždy, když jí přinesu nákup. Sice z ní nezbohatnu, ale odmítnout si už nějak netroufám. Zkoušela jsem to několikrát, ale paní Vítková na tom zkrátka trvá.

Zpátky domů se doploužím mírně vyplivnutá, ale na druhou stranu dost natěšená na večerní rande. Vlastně první opravdové rande po…, zhruba pěti letech. Než jsem začala chodit se Soniným tátou, byla jsem dost dlouho sama. Po tříletém nevydařeném vztahu s mojí velkou láskou jsem upadla do jakési vztahové letargie. Pak se objevil Radek, ale náš vztah nikdy nebyl takový, jaký bych si jej doopravdy přála mít.

Někdy mám pocit, že nás to nejkrásnější trochu minulo. A nemyslím si, že by to bylo pouze tím, že je o dvacet let starší, protože on vypadá sotva na čtyřicet. Je mladý tělem i duchem. Spíš je to tím neustálým schováváním a tajnůstkařením. Abych se každou chvíli ohlížela jestli není poblíž Soňa, jeho žena Eva, někdo z personálu. Je plno nepovolaných očí, které bychom mohli kdekoli potkat.

Začíná mě to unavovat a co víc, i ubíjet. Někdy mám sto chutí to celé ukončit, jenže na to jsou mé city k Radkovi příliš opravdové. Také se s ním mám zkrátka dobře, co si budu nalhávat. Mám přímo královský plat, kupuje mi krásné dárky, občas spolu vyrazíme na služební cestu, můj luxusně vybavený pokoj je také pouze jeho zásluha. Navíc do nového vztahu se mi vůbec nechce. Jsem až příliš pohodlný tvor, který se děsí jakékoli změny. Miluju své zažité stereotypy, kterých se jen těžko dokážu vzdát.

Abych příliš nezahálela, začnu se hned po návratu od paní Vítkové věnovat přípravám na večerní běžecké rande. Konečně je čas provětrat novou sportovní soupravu v rudé barvě, kterou jsem si posledně koupila při návštěvě mého oblíbeného butiku.

Vlasy spletu do dvou copů, oči obtáhnu hnědými linkami, upravím řasenku, ještě jahodový lesk na rty a můžu směle vyrazit.

Na rande se vydávám s malou dušičkou a pětiminutovým zpožděním. Přece mu nebudu dávat najevo, jak moc se na něj těším. Velkými výčitkami vůči Radkovi netrpím. Sice i on mne občas doprovází, ale nezmínil se, že by právě dnes večer dorazil, tudíž mne tyto myšlenky nechávají zcela klidnou.

Tristana zahlédnu už z dálky, zrovna se kouká do mobilu, na kterém asi něco vehementně spisuje, neujde mi, jak své prsty hbitě prohání po displeji.

Don se jeho přítomností nijak nezneklidňuje. S nadšením očichává zdejší terén a poklidně kluše po mém boku. Vtom zvedne Tristan své oči od zářící obrazovky, aby rozzářil svůj bělostný chrup od ucha k uchu.

Přeji hezký večer…, krásná slečno! Už jsem se bál, že jste se rozmyslela.“

Není si co rozmýšlet, snad si nemyslíte, že jsem tady kvůli vám…“ neodpustím si trochu jedovatou poznámku, ale úsměvem to hned zlehčuji. „Sám jistě víte, že je to má večerní rutina.“

Ano, to vím. Přece nebudu tak domýšlivý, abych si myslel, že jste tady právě kvůli takového…individua, jako jsem já.“ usměje se znovu a zastrčí mobil do prošívané vesty. „Nekousne mě?“ ptá se Tristan s mírnými obavami, když si jej Don trochu nedůvěřivě očichává.

Jen když si to budu přát.“ uculím se.

A budete si to přát?“ opáčí už s vážnou tváří a dívá se mi u toho přímo do očí.

To záleží jen na vás. Ale poslechne na slovo, stačí zadat povel a máte vystaráno…“ uhnu před jeho očima, abych svého nohsleda poškrábala za ušima. „Že Done…, poslechneš mě, viď.“ škemrám u psa o souhlas. Ten se ke mně natáhne, aby se mnou pomyslně souhlasil a snaží se mě u toho neúspěšně olíznout dlouhým jazykem.

Tak kam máte namířeno? Můžu vás doprovodit?“

A já myslela, že tady opravdu čekáte na mě?“

Čekám, jen mám trochu pocit, že si to nepřejete.“ pronese můj doprovod omluvně.

Vážně to tak vypadalo?“

Trochu ano. Jestli mě tu nechcete, stačí říct.“ odpoví znovu trochu dotčeně.

Vy jste…, vážně jste tak moc vztahovačný?“ ptám se dost udiveně, protože jeho reakce mě přinejmenším zaráží i mate zároveň.

Připadám vám vztahovačný? To ani nejsem, ale nechci obtěžovat.“

Mě rozhodně neobtěžujte, možná by nebylo na škodu, kdybychom si začali tykat, co myslíš? Třeba tak prolomíme ledy.“ sakra, vážně jsem řekla, že prolomíme ledy?! Co si teď asi bude myslet, přijde mi dost plachý.

To bude fajn začátek.“ odpoví a přistoupí ke mně o dost blíž. „Nekousne mě, když ti…dám pusu?“

Ne, když mu to nepřikážu, to přece víš.“

Ale nevím, jestli o to stojíš nebo ne.“ říká, když se nade mnou už sklání. Asi čeká, na mou reakci, ale já mlčím, jen zavřu oči a zakloním hlavu, aby mu v polibku už nic nebránilo. Mé gesto ihned pochopí, protože naše rty se najednou setkají. Ovšem jestli jsem si myslela, že to celé bude nějak pokračovat, dost jsem se spletla. K ničemu  dalšímu se více nemá. Letmý polibek a dost. No jo, ještě abych se chovala jako nějaká běhna, kterou mě máti v jeho přítomnosti nazvala.

Najednou mám z celého našeho setkání hodně špatný pocit. Asi jsem se ho něčím dotkla, protože žádné další sblížení se již nekoná. Dojdeme spolu k parku, kde se však můj společník záhy otočí, abychom se rychlým tempem vrátili na místo našeho setkání. Náš hovor tak po celou dobu vázne. Připadám si jako u nějakého nevydařeného výslechu. On mi na každou otázku pouze neochotně odpovídá, a to vesměs pouhým ano, ne, nevím… V podstatě jsem se o něm nic nedozvěděla. Myslela jsem si, že bude výřečnější, jenže ani o tom svém fotbale se nechce bavit. Je hodně zvláštní, asi tak, jako to jeho jméno Tristan. Kdo dá v dnešní době dítěti tak strašně neobvyklé jméno…, Tristan a Isolda. V duchu se tomu musím znovu zasmát.

U lávky se spolu rozloučíme pouze jedním chladným ahoj a tím to celé končí, je po všem dříve, než to začalo. Žádné vroucí rozloučení, ve které jsem celou dobu doufala, žádný příslib další schůzky…nic, zkrátka jen ahoj…

Náladu mám pod psa, ale čemu se divím, copak jsem si opravdu mohla myslet, že by mě právě on vysvobodil z nepříliš vydařeného vztahu s Radkem? Vždyť ani nevím, kolik mu doopravdy je! Podle jeho chování tipuji sotva něco přes dvacet, přece si nenabrnknu zajíce.

Jakmile mi Tristan zmizí ve tmě, ženu Dona znovu směrem k parku, který oběhneme dvakrát dokola. Domů se pak vracíme s vyplazenými jazyky a to doslova. Oba jsme tak vyčerpaní, že sotva zalehneme, v tu ránu jsem úplně tuhá. Don mi dnes samozřejmě dělá společnost, moji vyhřátou postel přímo zbožňuje. Kdyby věděla máti, že jsem ho vzala dovnitř, zase bych si vyslechla plno poznámek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *