2. kapitola

Ráno po probuzení patří moje první myšlenka Tristanovi. Ten se mi nějak podezřele zabydlel v hlavě. Lhala bych, kdybych si nepřiznala, že mě ten včerejšek zkrátka mrzí. Naštěstí mne vzpomínky na něj dost brzy opustí, protože jen co vykouknu ven z okna, abych se podívala jaké je počasí, vidím stát u branky černé BMW. Jen mi srdíčko samou radostí poskočí.

Včera jsme se s Radkem díky jeho prodlouženému jednání ani nezvládli rozloučit. Jistě je to hlavní důvod jeho ranní návštěvy. Protože nás dnes odpoledne čeká rande, musím si s přípravou dát obzvláště záležet. Už od včerejška tak mám připravené zelené šaty s výstřihem, které mi ladí k očím a bílé krémové sáčko na večer. Nemůžu se dočkat, protože jsme se nemilovali více než týden.

Jen co na to pomyslím, ucítím slabé šimrání v podbřišku. Chybí mi to, chybí mi Radek, jeho doteky, ale chybí mi i sex, který miluju.

Ty jedeš na nějakou služebku?“ vyzvídá Helena, jakmile seběhnu dolů, abych pustila ven Dona.

Ne, proč jako?“

Že na tebe čeká šéf.“

Jedeme ke klientovi, večer se vracím. Proč se ptáš?“

Víš Hani…, potřebovala bych s tebou něco probrat.“

Tak to sis nevybrala právě nejlepší okamžik. Nemůžeme to nechat na večer nebo na zítra?“ odpovídám nepříliš nadšeně. Ale říká mi Hani, to bude určitě něco chtít, to je jistá věc.

Když ono to celkem spěchá.“

Tak co potřebuješ, vybal to drahá sestro.“ pobídnu ji.

Já to teda řeknu přímo…“ odfoukne si, ale znovu otálí.

Tak honem, vážně chvátám.“

Budu potřebovat ten tvůj pokoj. Chceme tu se Stefanem bydlet.“

Počkej, počkej… Jak se Stefanem, kdo je Stefan? A jak potřebovat pokoj?“ ptám se dost nechápavě, ale dochází mi to. Červené auto včera u domu, to bude to, oč tu kráčí.

No, jmenuje se Štefan, ale to je takové hloupé jméno, tak mu říkám Stefan, jako Stephan, chápeš, ty trubko? Někdy jsi tak natvrdlá.“

Na to se přece neptám, ptám se kdo to je a proč potřebujete můj pokoj.“

Hele ségra, ty seš svobodná, bez závazků, bez chlapa, nepotřebuješ takový komfort. Bude ti stačit ten kamrlík vzadu anebo jestli chceš, můžeš jít třeba na nějakou ubytovnu. Já, ten pokoj zkrátka potřebuju.“

To nemyslíš vážně, Heleno? To jako…, že se mám odstěhovat? To mi tím chceš naznačit?“

Hele, přeber si to jak chceš, ale Stefan se tu o víkendu stěhuje. Vlastně jsem ti to klidně mohla jen oznámit. Vůbec se o tom s tebou nehodlám bavit.“

A co to jako bylo? Vždyť se o tom nebavíme, prostě jsi mi to oznámila jako hotovou věc, přesně jak říkáš!“

Zůstanu stát téměř jako opařená, tohle je zlý sen. Ona se mnou vážně nehodlá vést nějaké diskuze. Prostě se seber a vypadni!

Proč na mě tak zíráš, Hano?“

A co mám podle tebe jako dělat? Myslíš, že ti budu snad děkovat? Vždyť jsem tady doma…, stejně jako ty! Proč nejdete k němu?“

Stefan se před časem rozvedl, nemá kde být.“ odpoví mi jako trucovitý spratek. „Navíc, máma tenhle barák už stejně…. Prostě nás tady chce mít. I ona si myslí, že by ses už konečně měla osamostatnit. Je ti skoro třicet a pořád se držíš maminčiny sukně. Copak tobě to není ani trochu hloupé?“

A tobě není hloupé, nechat se živit od invalidní matky se dvěma harantama na krku, když je ti už třiatřicet?“ vyštěknu na ni plná zlosti.

Ty seš vážně kráva, Hano. Víš ty co? Jdi do prdele, vůbec se s tebou nehodlám bavit. Prostě se sbal a běž si kam chceš!“

Popadnu svou kabelku, kterou jsem nechala rozepnutou, až se mi samou nepozorností vysype celý její obsah na podlahu. Proč zrovna já musím mít takový pech, krucinál! Ne, že bych tady chtěla zůstat navěky, už několikrát jsem zvažovala, že se odstěhuju. Vlastně tady celou dobu zůstávám jen kvůli mámy, protože jakmile ji chytnou bolavá záda, není téměř schopná se pohnout, natož sama vstát. Ale dobře, konečně, aspoň už je nebudu muset živit. Jen ať se o sebe postarají samy.

Ty jsi hrozné nemehlo, Hano.“ vysmívá se mi Helena. „Nechápu, proč tak vyvádíš. Je to přece normální koloběh života. Každý jednou musí vyletět z hnízda, dříve či později a ty už jsi tu zatraceně dlouho, přesčas, už ti to došlo?“

Naházím věci do kabelky a se slzami v očím opouštím dům, div, že si na schodech nezlomím podpatek.

Tak nezapomeň, do neděle!“ haleká za mnou ta husa Helena, ještě než vyjdu za branku.

Jen co usednu vedle Radka, najednou to na mě celé dolehne a propuknu v hlasitý pláč. Vůbec to nejde zastavit, řvu jako malé dítě, až je mi stydno, ale to, jakým tónem se mnou mluvila, mě zkrátka dostalo. My dvě, jsme si tak cizí, až to bolí.

Stalo se něco, Hani?“ ptá se Radek a kouká na mě dost vyjeveně.

Vlastně ne, vůbec nic, jen jsme se chytly s Helenou. Já…, já ji nenávidím!“ odbydu ho všeobecným vysvětlením, takže se nesnaží ani vyzvídat, co bylo příčinou naší rozepře.

Dobře ví, že ze mě nic nedostane, pokud o tom sama nebudu chtít mluvit. Jen si povzdechne, nastartuje a vydáme se na cestu k velkoobchodu, kde mne jako obvykle vysadí u zastávky.

Je to tak ponižující, jenže dnes nemám sílu to jakkoli komentovat, je to přece zaběhnutá praxe. Radek má vždy přemrštěné obavy z toho, aby nás kdokoli koutkem oka nezahlédl. Ještě u krajnice se vždy rozhlíží na všechny strany a vystoupit můžu až na jeho pokyn.

Ledabyle otřu slzy a rychle vystoupím z vozu, aby mohl zase rychle odjet. Beztak mám oči celé rozmazané, jenže právě teď je mi to úplně jedno, jsem celá otupělá a lhostejná ke svému okolí. Ať si mě klidně vidí, na kolenou. Až mě celou uřvanou zmerčí Mikula, ten si to jistě zase vychutná. Opět mi bude dávat svá kázání o mé slabosti a neschopnosti.

Rychle přeběhnu silnici a vydám se chodníčkem směr pracoviště. V hlavě mi to začíná pěkně šrotovat. Rozhodně musím něco podniknout, už je úterý, takže mi do neděle zbývá velice málo času, abych si našla náhradní bydlení. Jak se zdá, znovu musím spoléhat na mou drahou kamarádku Soňu, co jiného. Od čeho je její manžel majitelem realitní kanceláře, napadne mě v okamžiku. Jasně, hned za ní zajdu, aby mi Erik něco splašil. Sice asi nebude nadšený ze šibeničního termínu, ale třeba budu mít štěstí.

Znovu začínám být plná optimismu. Vyběhnu schody, hodím si své věci do kanceláře, abych urychleně chvátala za svou přítelkyní, která sedí zamyšlená u svého notebooku a usrkává svou ranní kávu.

Ahoj Soni! Copak je? Stalo se něco?“

Ahoj… Copak je? To se ptáš ty mě? Ty jsi řvala, že jo?“

Jo řvala, to je přesný termín. Je to tak vidět?“

To teda…je, viděla ses vůbec? Vypadáš jako…panda.“ vyprskne Soňa smíchy, aniž by se své pobavení snažila jakkoli skrývat.

Rychle se přesunu k jejímu zrcadlu, kde vzápětí zjistím, že mám kolem očí černé šmouhy od řasenky a vůbec všech líčidel, které se slily v nevzhledné, ale pravidelné tmavé skvrny. Při tom pohledu se stejně jako ona neubráním smíchu, opravdu vypadám jako panda.

Doufám, že jsi nikoho nepotkala, do Halloweenu je ještě dost daleko.“

Zase tak moc ne, sotva pár týdnů.“ odpovím, načež chytneme shodně záchvat smíchu.

Tak co potřebuješ, drahá přítelkyně?“ ptá se, jen co se trochu uklidníme.

Proč myslíš, že něco potřebuju?“ opáčím trochu pochybovačně.

Jinak bys tu takhle nevpadla. Vy jste se snad rozešli?“ ptá se hned, možná v jisté naději, mám takový pocit, že by jí to mohlo i těšit.

Ne, to ne. Jen potřebuju rychle, ale opravdu velmi rychle najít nějaké bydlení.“

Cože? Jaké bydlení a to jako proč, do kdy?“

Do neděle. Stěhuje se k nám nějaký Helenin amant, Stefan. Teda Štefan, ale to prý zní blbě.“ vysvětlím stejně hloupě jako Helena.

Pak se strhne další salva smíchu, až si z toho musíme kecnout na zadek.

Já se asi počůrám.“ slzí Soňa. „To vymyslela Helena, že?“

Jo…“ přisvědčím a celá se u toho dočista zajíkám.

Bože, ta je blbá, jak ty necky, to ti povím.“

Pak nám trvá dalších pět minut, než se smíchy vybrečíme. Ale můj obří problém se tím smrskl na velikost nepatrných rozměrů. Jak se říká, smích léčí a mně je rázem mnohem lépe. Sakra, ještě, že já tu Soňu mám, probleskne mi hlavou.

Jí totiž stačí jen zvednout telefon, aby svého milovaného chotě požádala o malou službičku pro svou zdrcenou kamarádku. Erik sice nic konkrétního neslíbí, ale Soňa mu nadiktuje moje číslo s tím, že se mi od nich někdo ještě dnes ozve.

Tak jaká jsem?“ dožaduje se Soňa svého uznání.

Úžasná, jako obvykle.“ obejmu ji samou radostí. „Ale já o tobě vůbec nepochybovala. Proč myslíš, že jsme i po tolika letech stále nejlepší kamarádky. Držím se tě přece pouze z různých zištných důvodů, vždycky mi z tebe něco kápne.“ zazubím se na ni zvesela.

Jauč…, ty potvoro, to mě zabolelo.“

Dělám si legraci, vždyť mě znáš. Mám tě ráda, vážně.“ vlepím jí pusu na tvář.

No jo, taky tě mám ráda. A platí ten zítřek?“

Jaký zítřek?“ ptám se nechápavě.

No přece naše nákupy! Víš…, sexy vohoz…, abych se líbila.“

No jasnačka, že váháš!“ potvrdím okamžitě. „Slib je slib, ne? Chápu, že chceš na svého drahouše udělat ten nejlepší dojem. Proto z tebe vykouzlíme sexy neodolatelnou bohyni, které podlehne při první příležitosti.“

Jen se nesměj. Vážně jsem z toho celá nesvá, ale zároveň se nemůžu dočkat. Jen nevím, jak ustojím Kláru. Nemám ji ráda, ona…, vůbec se k němu nehodí. Musela bys ji znát. Navíc to její těhotenství, uhnala ho, nezaslouží si…jeho lásku!“

Pak máš plusové body. Ber to z té lepší stránky. On na to třeba jednou sám přijde.“

Jenže to mi bude pendrek platné. V sobotu se žení.“

S tím už asi nic neuděláš. A ty tam jdeš?“

Kam?“

Na svatbu přece.“

Ne, nikdy, Erik musí, jde za svědka.“

Nech to teď plavat. Sotva to změníš, ale jak říkám, jistě mu to jednou dojde. Třeba dříve, než si myslíš. Soni, vážně díky, ale já letím do svého kanclu. Beztak mě zase bude nahánět Mikula. Nechci, aby mě viděl jako pandu z halloweenské párty.“

Jasně, tak upaluj, pak mi dej vědět, jestli se ti ozvali z realitky.“

Určitě dám, zatím pa…“

Když konečně zapadnu do své kukaně, že se dám do pořádku a budu mít pro sebe chvíli klid, rozdrnčí se mi mobil. Sakra, to je ale fofr, že by někdo od Erika, napadne mě.

Prosím, Štáchová?“ přijmu hovor s velkým očekáváním.

Hanka?“ ptá se milý mužský hlas na druhém konci.

Ano. Hana Štáchová.“

Tak to volám správně. Jsem Vondra, z realitní kanceláře. Dostal jsem vaše číslo, prý hledáte bydlení.“

Jistě… Ano…, ale ono to dost spěchá, pane Vondro.“ vysypu ze sebe trochu nervózně.

Nic se neděje, od toho jsme tady. Umíme zázraky, když na to přijde. Možná bych pro vás něco měl. Jestli chcete, můžeme se klidně ještě dnes sejít.“

Aha, to by bylo vážně skvělé, vy jste poklad.“ vyjede ze mě.

V kolik se vám to hodí, já se pokusím přizpůsobit.“

Asi…“ zběsile listuju zápisníkem. „Kolem oběda, ve tři musím být nazpět.

Dobře, vyzvednu vás o půl jedné…, tam u vás.“

Budu vás čekat na zastávce, je to u cesty, abyste nemusel nikde zajíždět.“

Jak poroučíte, madam! Tak se budu těšit, zatím na shledanou.“

Wow, proboha, ale to abych se dala trochu do kupy, přece tam nepůjdu takhle. Sice mě do smluvené schůzky čeká hodně pracovních povinností, ale zatím se vše daří. Ještě než půjdu, musím se zajít pochlubit Soně. Sakra, ta je vážně úžasná, i Erik je úžasný, i Vondra je úžasný, prozpěvuju si.

Podle hlasu tipuju někoho mladšího, snad bude chlápek stejně ochotný v reálu jako přes telefon. Vlastně ani nemusí být ochotný, hlavně, aby byl schopný a něco mi rychle našel.

U zrcadla si bleskově upravím make-up, naštěstí mám líčidla stále při ruce. Vlasy prokartáčuju hřebenem, poslední pohled na svůj spokojený obličej s úsměvem a hurá za Soňou.

Soni!“ volám, když nahlídnu do její kanceláře, protože ji nikde nevidím.

Hmm, chvíli vydrž.“ houkne na mě zpoza paravanu, odkud vyjde během chvilky a vypadá téměř stejně jako já ráno.

Soni! Co se děje? Nechceš mi něco říct?“

Ani nevím…, asi ne.“ odpoví dost skoupě.

Jak asi ne? Tak co bulíš, když se nic neděje. Vysyp to.“

Ale o nic nejde, jen Erik. Sere mě, nic víc. Dneska v noci zase nespal doma. On, asi někoho má, taky má dluhy. Je to prostě v háji.“

To je mi líto, zlato!“

Já vím, díky. Ale mě nesere, že má jinou. Sere mě, že nadělal ty dluhy. Já…, asi zažádám o rozvod, Hani. Nemám už na to nervy.“

Proč jsi něco neřekla dřív?“

Proč… Nerada o tom mluvím, nerada na to myslím, ale teď je to čím dál tím horší. Počkám co na té dovolené, ale, nemá to cenu.“

Zítra to probereme, jo?“ snažím se mít pochopení a nabídnout pomocnou ruku.

Tak to ani omylem!“ vykulí na mě Soňa svoje modré kukadla. „Zítra si to chci užít, ne si kazit den. A proč jsi vlastně přišla?“

Já frčím na tu schůzku, kvůli bytu.“

Už ti volali? Se nedivím, potřebujou prachy, díky Erikovi jsou v pěkné řiti.“

No jo, o tom nic nevím, ale jsem za to ráda, do neděle mám co dělat.“

Tak ať ti to vyjde, Hani!“

Díky Soničko, však je to jenom tvoje zásluha, nebýt tebe, jsem teď v pořádném průšvihu.“

No kdyby ti to náhodou nevyšlo, můžeš být klidně nějaký čas u mě. Stejně jsem tam pořád sama. A od další soboty bys tam měla komfort, jedeme na tu dovolenou. “

To by bylo super, ale co s Donem?“

Co by s ním bylo, barák je jako hrad, jeden pes se tam ztratí nemyslíš? Navíc je to hlídač ne?!“ usměje se Soňa.

Ty seš vážně bezvadná! Dobře, kdyby to nevyšlo hned, nebudu panikařit. A kdyby mě někdo hledal, tak do tří jsem zpátky, nebuj.“

Vyklouznu ze dveří a uháním na zastávku, protože jdu samozřejmě na poslední chvíli. U Soni jsem se zdržela déle, než jsem předpokládala, ale bylo mi to hloupé hned odejít a nechat ji tam ubrečenou. Ona mi tak pomáhá, ale já jí můžu podržet leda vstřícným slovem či gestem. Štve mě to, ráda bych jí to oplatila mnohem víc.

Jak vidno, mimo pár nedočkavých pasažérů, žádné auto u zastávky dosud nepostává. Kouknu na hodinky a mám dvě minuty k dobru. Snažím se vydýchat, abych si nenasedla do auta celá uřícená, hodím do pusy orbitku, prohodím kaštanový závoj loken a zaujmu postoj a la ledová královna.

Zrovna se koukám na opačnou stranu, když u krajnice přistaví velké modré auto. V tu chvíli se mi mírně rozbuší srdce, protože to není nikdo jiný, než ten, o kterém mi Soňa celou dobu vypráví. Vím o něm téměř všechno, znám snad i číslo spodního prádla, jen vidět ho tu teď před sebou…, je to zvláštní pocit.

Stojím tam jako solný sloup, srdce už začíná zběsile tlouct, ale nějak se nemůžu hnout. Vtom mi otevře s úsměvem dveře.

Vy jste jistě Hanka! Je to tak?“

No…, ano jsem.“ snažím se co nejrychleji sebrat. Usednu k němu do vozu a jako bezduchá tupá ovce zírám před sebe. To se přeze mě nakloní, aby dveře opět sám zavřel. Když se pak vrací na své sedadlo, úplně zblízka mi letmo pohlédne do očí. To už vím přesně, co mi tím svým proslovem chtěla Soňa říct. On je má zkrátka neodolatelné, světlounce hnědé, uhrančivé, strašně zvláštní, až se mi zježí chloupky.

Samy se ty dveře nezavírají, bohužel.“ pronese omluvně a mírně pokrčí rameny.

Jejda…, promiňte. Omlouvám se. Jsem z toho všeho ještě v šoku. Teprve ráno jsem se dozvěděla, že se budu stěhovat. Stále jsem to úplně nevstřebala.“

Proto jsem přece tady. Pokusím se váš problém co nejrychleji vyřešit, nemějte obavy, určitě pro vás něco vhodného najdeme.“

Moc vám děkuji, pane Vondro.“ snažím se odpovědět v souladu s dobrými mravy, protože jsem z něj od první chvíle přímo neskutečně vyklepaná.

To už hodí levý blinkr a svižně vyjede ze zastávky, tlačí se na nás totiž právě přijíždějící autobus.

Zajedeme si teď někam na oběd a vy mi tam v klidu povíte, co byste si asi tak představovala. Souhlasíte?“ usměje se na mě tím svým bělostným chrupem.

Ano, proč ne.“ odpovídám s hraným klidem.

Můj řidič se pak bravurně proplétá městem i všemi možnými přilehlými uličkami, aby po pár minutách zaparkoval před restaurací U Rokyty, kam musíme jet přes celé město. Vzhledem k cenám, které začínají na třech stovkách nejásám radostí, ale netroufnu si říct ani ň. Snad bych to měla i zaplatit. A jestli mi opravdu dokáže něco kloudného nabídnout, klidně to udělám.

Je to opravdový džentlmen, každým coulem. Pravidla slušného chování zná očividně naprosto dokonale, na jediný okamžik nezaváhá a bontonem se řídí do puntíku. Začíná mi to neskutečně imponovat. Když si pak sedne naproti mně, ruce se mi začnou mírně třást. Snažím se na něj dívat co možná nejméně, ale jde mi to s velkými obtížemi. Mám totiž tendence, obdivně na něj zírat.

Několikrát se přistihnu, jak sleduju jeho pohyby a ten příjemný mužný hlas mě neskutečně dráždí. Klidně to přiznám, už se té Soně vůbec nedivím. On je vážně úžasný, sexy a k pomilování. Při mé absenci sexu bych neváhala ani minutu, kdyby chtěl, abychom si to spolu někde rozdali.

Tak povídejte…“ pobídne mě s úsměvem, jen co si objednáme.

Já vlastně nemám žádnou konkrétní představu.“

Tak co lokalita?“

Kdyby to bylo někde na Riviéře, bylo by to ideální místo.“ vysoukám ze sebe, aniž bych odhlédla od těch jeho hnědých očí, kterými mě doslova propaluje. A ty jeho havraní vlasy, drahý oblek s manžetovými knoflíčky, on působí tak dokonale sofistikovaně. Štáchová ovládej se, napomínám se v duchu, přece si z něj nelapneš na zadek, nikdy jsi to nedělala, proč právě s ním, sakra.

Nevadí, určitě se k něčemu dostaneme. Vím, že to asi není příjemná situace, ale společně to zvládneme. Nebo vám připadám tak neschopný?“

Ne, jistěže ne. Právě naopak.“

Abych se ještě více znemožnila, cvaknu sklenkou o přední zuby a naleju si vodu, které se chci napít přímo do výstřihu. Na zelených šatech se skvrna vyjímá a nabývá přímo gigantických rozměrů, během pár vteřin.

No…, to snad…“ poznamenám rozpačitě. To už mi můj společník opět přispěchá na pomoc a podává mi kapesník.

Stane se, je to jen voda, za chvíli ta skvrna zmizí.“ poznamená a dál se věnuje vyhledávání něčeho vhodného ve svém notebooku. „Na Riviéře bych vám mohl nabídnout ze tří bytů.“ znovu něco naťuká ve svém přístroji, který pak otočí směrem ke mně.

Hledím tak do obrazovky, na nějakou mapu, ale upřímně mi to moc neříká.

Přisednu si na chvíli k vám, když dovolíte.“

Ale ano, jistě, prosím…“

Pronesu tu větu jako samozřejmost, ale uvnitř dočista trpím. Jeho blízkost je mi tak strašně…příjemná, až se za to stydím. Když se pak ke mně nakloní ještě blíž, ucítím jeho vůni, která se pozvolna prodírá mým chřípím do mozku i všech nervových zakončení. Můj mozek se tomu snaží vzdorovat, ale mé tělo mne v jeho těsné blízkosti zrazuje.

Poznáte z té mapy, kde v současné době bydlíte?“ zeptá se a přitom se mi podívá do očí. Tím mě samozřejmě úplně vyvede z míry, takže zmatkuju, ale zorientuji se poměrně rychle.

Myslím, že je to tady…, tenhle dům.“ ukážu prstem na monitor, kde zanechám svůj otisk.

Riviéra je opravdu krásná lokalita. Vůbec se nedivím, že se vám z ní nechce.“ prohlásí upřímně, s jistou dávkou pochopení. „Takže… jeden volný byt je tady.“ ukáže jakýsi bod na mapě. „To je asi dvě stě metrů od domu, který jste ukazovala, pak tady…, ten druhý je zhruba tři sta padesát metrů a poslední je zde, ten je nejdál, tak půl kilometru. Co cena? Tam máte jaké představy?“

Ve stručnosti se pustím do vyprávění o mých finančních možnostech, ale jak se posléze ukáže, u všech tří bytů se držím na hranici únosnosti. Než však stačíme probrat další podrobnosti mého bydlení, přinese nám číšník objednané jídlo.

Hlídám si každé sousto, snažím se nemlaskat, necinkat o talíř, hlídám puntičkářsky každý svůj pohyb a pohledem se mu skoro vyhýbám. Ale několikrát se naše oči přece jen střetnou. Nevím, zda je to čirá náhoda nebo mne i on po očku sleduje. Přála bych si, aby se na mě záměrně díval, jen by si to mohl nechat na později, u jídla mě to dost deprimuje.

Chovám se jako malá holka. Soně jsem se za její poblouznění vysmívala, jenže sama na tom nejsem o moc lépe. Dá mi pořádnou práci, dostat tohohle hezouna z hlavy. Když jsem ho viděla tenkrát na jaře, přišel mi hezký, ale teď, sakra práce, snad jsem ho neměla vůbec potkat. Co asi tak řeknu Soně, jak se před ní mám tvářit, když jsem z něj sama na větvi.

Ukrutně jí závidím, že s ním jede na dovolenou a závidím i jeho snoubence, protože i když ji neznám, už teď mi hlavou běží, jak se s ní miluje, jak se jí dotýká, hladí, laská na těch nejintimnějších místech a vůbec nepochybuji o tom, že to umí přímo bezvadně. Zároveň jsem však přesvědčená o tom, že je to lovec trofejí, jak jsem si myslela prve. Otázkou je, zda bych se chtěla já sama, objevit jako zářez na jeho pažbě.

Takže, co na to vlastně říkáte, Haničko?! Smím vám tak říkat?“ nejradši bych odpověděla, že mi smí říkat jakkoli, ale snažím se zachovat dekórum a především chladnou hlavu. Všechno to ve mně začíná doutnat, jsem jako časovaná bomba.

Pokud vám to udělá radost.“ odpovím, načež se na mě trochu křivě usměje.

Zajedeme se tam podívat?“

Jestli vás to neobtěžuje.“ dělám, že je mi to úplně jedno, ale netoužím snad po ničem jiném.

Vůbec ne. Co bych neudělal pro tak krásné stvoření.“

Proč tohle říká, já se ho o to přece neprosila, nechci slyšet žádné lichotky, protože…, pak při první příležitosti neodolám. Copak to nechápe?! Beztak to nemyslí vážně, snažím se vzápětí přesvědčit samu sebe o jeho nečistých úmyslech.

K placení mě opět jako pravý muž nepustí. Emancipace je sice krásná věc, ale některé věci zkrátka ráda přenechám mužům. Čímž ovšem pan dokonalý získává další plusové body. Jenže už teď jich má víc než dost.

Hned po zaplacení mi můj doprovod galantně pomůže do kabátu, abychom se společně vydali k jeho vozu, kde mi nejprve otevírá dveře, které rovněž sám zavře. Docela by mě zajímalo, jestli se tak chová běžně ke každé ženě nebo tím vším něco konkrétního sleduje.

Ať tak či onak, je to celkem jedno. V sobotu se žení, Štáchová, nech si zajít chuť. Nejprve jedeme do realitní kanceláře, pro klíče, kde si uvědomím, že se už za chvíli budu muset vrátit zpátky do práce, jenže než k tomu doje, budu s ním o samotě, vlastně už za pár chvil.

Trpělivě sedím na sedadle spolujezdce a stále ho bedlivě s obdivem i zalíbením sleduju. On dělá všechno s takovou ladnou samozřejmostí, že si vedle něj připadám úplně toporná. Nad vším příliš přemýšlím, nic neudělám jakoby sama od sebe, do všeho se nutím, musím se přemáhat. Zřejmě už chápu, co mi Mikula celou tu dobu naznačuje. Ano, jsem si jistá, chybí mi ta mužská samozřejmost. Asi jsem ještě na post, který jsem získala opravdu až příliš mladá, nezralá, snad se někdy chovám přímo dětinsky.

Znovu se podívám na hodinky a pak se mi náhle znovu rozbuší srdce, protože on právě vychází ze dveří, dokonce jak jde k autu, usmívá se na mě.

Najednou nevím, jestli mě do stavu paniky uvádí to, že už je tolik hodin či fakt, že se s ním za malý okamžik ocitnu v cizím bytě úplně sama. Jsem v jeho přítomnosti sotva hodinu, ale už teď se chovám jako naivní blbka z nějakého románu, jenže já přece žádné takové pitomosti nečtu. Jak se chová taková naivní blbka? Snažím se zaměstnat své myšlenky něčím jiným, než jen neutuchající touhou zjistit, co má Casanova v kalhotách.

Ty byty jsou všechny prázdné, nikdo tam nebydlí, takže se můžete nastěhovat kdykoli budete chtít.“

To je dobrá zpráva. Jen asi ještě nějaký čas zůstanu u kamarádky.“

Záleží na vás.“ podívá se na mě, načež se znovu věnuje řízení.

Snad ještě jedna věc. Můžu mít v bytě psa?“

Máte psa? Jakého?“

Ne zrovna malého…, německou dogu.“

Krásné plemeno, vznešené. Jak se jmenuje?“

Don…, vypadá sice hrůzostrašně, ale je to mazel, čistotný a tichý. Neštěká, když nejde o život. Podmínkou je, aby mohl zůstat se mnou.“

Chápu…, uvidím, co se s tím dá dělat.“

Hned první byt je úplně v přízemí, dost velký, čtyřpokojový. Zvláštně to v něm voní, příjemně. Jenže pak tu vůni přeruší vůně pánská, taková mužná a dřevitá, že mé čichové buňky nedokáží vnímat cokoli jiného, registrují jen jeho. Kdykoli tak kolem mě projde, staví se mi z toho bradavky do pozoru. Přes podprsenku tak vnímám to příjemné tření, u kterého si snažím představit, že se mě dotýká.

Ale líbí se mi tu, kdykoli ucítím tuhle vůni, vybavím si tuto chvíli. Určitě bych si tady zvykla. Je tu zvláštní ticho, samota, klid. I přesto, že zde není žádné vybavení, je to útulné a krásné. Žádná autíčka rozházená po chodbě, upatlané skříňky od čokolády, dětský křik, matčiny opilecké řeči. Zavírám oči a zkouším si to všechno představit.

Na co myslíte?“ vyruší mě jeho hlas ze snění.

Jen poslouchám…to ticho.“

Máte ráda ticho?“

Ano, miluju ticho…, asi proto, že ho mám tak žalostně málo.“

Celou dobu co spolu mluvíme si hledíme zpříma do očí. Přes zatažené žaluzie zde proniká pouze špetka denního světla, ale to přítmí je velice příjemné, protože i tak dokážu vnímat jeho tvář, výraz který mne sleduje, snad v něm vidím to, co vidět chci, ale třeba je to opravdové. Mám pocit, že mě k sobě volá, jeho oči mě přitahují jako magnet, až se v nich celá ztrácím. Nejsem schopna vnímat cokoli jiného.

Chci jít k němu, protože po něm toužím a rozhodně to není tím, že mi právě chybí sex. Toužím po něm samotném, ale až příliš, moje hříšné myšlenky právě zcela ovládají celou mou mysl i mé tělo. Chci se mu vydat úplně celá, nepřeju si snad nic jiného, než aby si mě vzal tady a teď!

Haničko! Je vám něco?“ vyruší mě ze sna.

Ne nic mi není.“ ucuknu sebou přistiženě. Mám pocit, jako by přesně věděl, co se mi právě honí hlavou. Připadám si před ním trochu jako nahá.

Mám se za co stydět? V tu chvíli mě chytí za zápěstí, jenže se mu rychle vytrhnu. Ani nechci vědět, co tím zamýšlel.

Další byt, kde dojdeme pěšky, jelikož je pouze pár metrů, projdeme pouze zběžně. Je o něco menší, ale ani tak už není na dlouhé exkurze vhodná doba. Čas se mi krátí a já spěchám do práce. Jestli mě Mikula opět hledal, bude pořádně vyvádět.

Ten třetí byt už nezvládneme, pane Vondro, ale moc vám děkuji. Určitě si vyberu.“ řeknu ještě v chodbě na odchodu.

Říkejte mi Alexi, prosím. Pane Vondro zní z vašich úst dost přísně. Snad mám dokonce pocit, že mnou pohrdáte.“

Nikým nepohrdám. Vůbec vás neznám.“

Jen si připadám dost hloupě.“ odpoví znovu s úsměvem na rtech.

A co takhle Casanovo, to by se vám nelíbilo?“ neodpustím si špičatou poznámku. Vlastně ani nevím, proč jsem to řekla, ale v tu chvíli bych si dala nejradši pár facek. Rázem se jeho pohled úplně změní. Jestli to mezi námi ještě před chvílí vypadalo na žhavé jiskření, už je to všechno pryč. Celý se našponoval a přísně svírá rty.

Ne, to by se mi vážně nelíbilo. Dovolíte?“ odstrčí mě mírně svou rukou ode dveří, aby je otevřel a dal mi tak přednost.

Bože můj, já jsem přece taková káča pitomá. Mrzí mě to tím víc, že se na mě po zbytek cesty nepodívá a nepromluví jediné slovo.

Já se vám omlouvám, Alexi. Nemysle…“

Ten poslední byt je pak na konci ulice, u křižovatky.“ přeruší mě dost neurvale. „Jestli se tam budete chtít podívat, spojte se s Erikem. Někoho pro vás pošleme, aby vám to tam ukázal.“

Ano, určitě se ozvu. A ještě jednou děkuji…, jste vážně moc milý.“

Je to moje práce, slečno Štáchová.“ odpoví opět zcela odměřeně a podívá se na mě prázdným a nic neříkajícím pohledem. Úplně z něj ten chlad cítím.

Více se se mnou nezdržuje, pouze mě vysadí na parkovišti. Podělala jsem to na celé čáře. Když si vystoupím, rozloučíme se běžným pozdravem, po kterém zabouchnu dveře, aby mi muž, který mi naprosto učaroval, nejen svým pohledem, zmizel z dohledu.

Po jeho rychlém odjezdu se mi chce brečet i křičet zároveň, zazdila jsem to! Jak jsem mohla! Jenže copak by to mělo cenu? Stálo by to za to chvilkové povyražení? Vůbec nepochybuju o tom, že sex s ním by byl skvělý, jenže co potom… Čekaly by mě celé dny trápení, takhle je to zkrátka lepší.

Po návratu ze schůzky rychle vpluju do své kanceláře, jenže si nestačím sundat ani kabát, když ke mně vrazí Mikula s Evou i Radkem. Vím přesně proč jsou tady a co bude pravděpodobně následovat. Už z jejich výrazu lze vyčíst, že mi nepřišli vyjádřit soucit nad ztrátou střechy nad hlavou.

Slečno Štáchová!“ osopí se na mě okamžitě Mikula. „Jak si to vůbec představujete, ženská bláznivá! Kde se couráte?“

Já…, se moc omlouvám…, ale ocitla…, jsem se ve velmi svízelné situaci.“ vyklopím ze sebe.

To se pletete, slečno, protože ve svízelné situaci se teprve ocitnete!“ pokračuje Mikula ve svém proslovu. „Potřebujeme urychleně vyexpedovat tu zásilku do Brna, ale platba nebyla dosud připsána na účet! Co nám k tomu můžete říci? Proč se o to nestaráte?“

Ale…, to má na starost expedice. Já se na to hned podívám.“ snažím se projevit účast, i když vůbec nechápu o co se jedná. Jsem si jistá, že platba z Brna již dorazila. To jen ta káča Jana určitě něco přehlédla a já teď vypadám jako největší pitomec pod sluncem.

Na nic se nedívejte…, to ještě počká. Raději nám řekněte, kde jste byla, slečno Štáchová?!“ pokračuje ve výslechu Eva, která si mě dozajista vychutnává. Především moji slabost…, chce mě jistě ponížit, zašlapat do země, protože je stejně jako Mikula přesvědčená, že na svém místě nemám co dělat.

A Radek? Ten místo toho, aby něco řekl nebo se mě zastal, jen hledí, aniž by se k tomu vyjádřil, projevil účast. Jistě, jak by mohl, je tu přece jeho žena se kterou si to nesmí za žádných okolností rozházet.

Když tu ty tři vidím, jak přede mnou stojí a upírají na mě své nenávistné pohledy, připadám si jako před inkvizicí. Jsem pro ně nula, která v tomhle kolosu vůbec nic neznamená, nic nedokáže, může se před nimi leda tak plazit a prosit o odpuštění. Jenže toho se ode mne nedočkají. Nikdy!

Mám nějaké rodinné problémy…, vážné.“ odpovím odhodlaně, leč dost neurčitě.

Tak to vidíte, paní Evo, zase jen výmluvy a skuhrání. Přesně jak jsem říkal. Omlouvá tím jen svou vlastní neschopnost.“ snaží se Mikula, ten slizkej šplhoun získat u Evy přízeň.

Mluvila jsem se Soňou, ví co se stalo a věděla i to, že odcházím, bylo to důležité.“

Tady se na žádné kamarádíčkování nehraje, milá zlatá. Tady jste ve svém zaměstnání a máte plnit především své povinnosti, v co nejlepším zájmu firmy. Vaše osobní problémy nikoho nezajímají!“

Jenže to by možná měly!“ vyštěknu na Mikulu.

Slečno Štáchová!“ vřískne Eva vzápětí. „To, že jste kamarádka mé dcery, rozhodně nic neznamená, snad bude nejlépe, když opravdu svůj post přenecháte někomu schopnějšímu a vrátíte se na své původní místo.“

Nedělejte si násilí! Paní Evo!“

No…, no…, to už snad trochu přeháníte! To přestává všechno! Okamžitě se paní Janotové omluvte.“ prská kolem sebe opět Mikula.

Nevím za co bych se měla omlouvat.“ pronesu s jistou dávkou arogance. „Ve tři mám ještě schůzku, jsem zde, takže splním svou povinnost, jak jste se již zmínil, pane Mikulo a pak…, se nadobro z této skvostné firmy plné pochopení ke svým zaměstnancům vzdálím.“

Snad nebude hned tak zle!“ ozve se konečně i Radek.

Ale ano, bude, pane řediteli!“ podívám se mu zpříma do očí. „Já se nenechám tady tím inkvizitorem neustále šikanovat! Jistě, uznávám, neměla jsem se neohlášeně vzdálit, udělal jsem chybu. A teď, když mě omluvíte, musím jít. Čekají na mne klienti…“

Vidím, jak jim sklaplo. Všem třem. Asi mou reakci nečekali, možná mají pocit, že utíkám, ale tak to není. Mám toho všeho zkrátka dost a cítím, že musím začít znovu…, jinak.

Shodím ze sebe kabát, vezmu do ruky svůj notebook a hrdě odcházím dveřmi za doprovodu jejich nechápavých pohledů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *